| Bolševizace české duše |
 |
 |
| Ze zahraničního tisku |
| Úterý, 14 Únor 2012 19:24 |
|
Historické články od Josefa Weikerta poutají stále více pozornosti. V posledním pokračování z 12.ledna mne překvapily precizní údaje o jednotlivých měnových reformách v poválečném Československu. Jako dítě jsem byla svědkem jak si "dospělí" stěžovali, jak zase jednou "opět" ztratili peníze. Pravděpodobně všechny úspory mé babičky zůstaly na zablokovaném účtu, protože byla selka a to byl v očích komunistů smrtelný hřích. Co si na stáří našetřila, mohla si jen po malých částkách vybírat jen s úředním povolením. Bez pomoci rodiny její dcery a švagra by mohla sotva žít - a to jsme byli Češi, ne pronásledovaní Němci. V těchto dnech jsem v Praze získala velmi zajímavou knihu. Jmenuje se "Rusko plné křížů od Alexandra Jakovleva. Popisuje systematicky jednotlivé kapitoly vývoje bolševizmu od deportací, likvidaci sedláckého stavu, masových poprav, vyvlastňování majetku apod. Je jasné, že i v Čechách podobné nádory zapustily kořeny a které zničily veřejnou morálku. Žijí dnes ještě ve formě lhostejnosti ke všemu, co vše bylo v minulosti učiněno sudetským Němcům, jak byly drancovány kostely a jak mnoho vrstev obyvatelstva bylo znevýhodněno. Co je korupce jiného, než dávání přednosti vládnoucím a mocným, tak jako to bylo možné pod vládou komunistů?
Je známo, že poválečné vyhnání Němců se v demokratických západních zemích prakticky nekonalo. Po odeznění posledních nenávistných pocitů, šel život dál i pro Němce. Vyhnání, jak je organizoval Beneš, nebo Poláci, bylo věrným obrazem bezpočetných bolševických zločinů, které nikdy nebyly vyšetřovány a potrestány. Také nyní, po pádu komunismu, si Rusko dalo báječný "zákon", a sice, že jména bolševických pachatelů se nesmějí vyslovovat a zveřejňovat. Nejednají Češi dnes také stejně? Weikertova zmínka o pomníku v Lanškrouně, kde nesmějí být zveřejněna žádná jména jak pachatelů, tak jejich obětí, vypovídá za vše. Zbolševizovaná česká duše ještě není vyléčena. Sidonie Dědinová, D-85737 Ismaning Sudetoněmecké Noviny, 9.2.2012 ( 11 Hlasů ) |
| Zobrazeno: 533x |
Přihlásit RSS Feed
Jan Šinágl, Powered by
Komentáře
Korupce postihuje zejména politiku, hospodářství i společnost. Může být jak drobná nebo velká, organizovaná nebo neorganizovaná. Vyznačuje se podplácením, úplatky, vydíráním, zastrašováním, privilegii, neoprávněnými příjmy a jejich vyžadováním, udělováním přízně nebo protežováním.
Zdroj: Wikipedie
Články pana Weikerta jsou jistě velmi zajímavé a kvalitní. Méně kvalitní jsou však některé komentáře, jejichž pisatelé cítí potřebu obohatit nás o hodnotné fráze
stylu "jestliže prší, je mokro" či své domněnky, které narozdíl od statí pana Weikerta, se historických pravd až tak moc nedrží. I servilita vůči sudetoněmeckému plátku má své meze. Tak jak pistael "miron" obohatil paní Dědinovou o některé skutečnosti, které její článek staví poněkud na hlavu, lze jí obohatit ještě o fakt, že korupce tady byla už daleko před komunisty a existuje i dvacet let po nich.
A proč u nás ještě dnes existuje (a v takovém obřím rozsahu) se ptejte kohokoli napříč politickým spektrem, jen ne komačů. Vysmáli by se vám.
"A jak bylo po prohrané druhé světové válce pro zdejší alsaské Němce: 24 hodin, aby odjeli, dospělý si směl vzít sebou jen 30 kg zavazadel a 2000 marek pro celou rodinu. Mezi utíkajícími Němci byli advokáti i lékaři."
Na ty doby nevzpomínají rádi ani dnešní Alsasané. Při výuce dějepisu se sice neříká nic o vyhánění, ale také nic o nástupu Němců v r. 1940 a o následné germanizaci. Tenkrát se na ulicích nesmělo promluvit francouzsky. V Colmaru byly pomníky Johanky z Arku a generála Rappa, hrdiny z první světové války, hned odstraněny.
O této době autorka P. Hugues-ová ústy svých babiček, Marty a Mathildy, neříká nic o Židech, kteří nahonem během noci museli opustit Alsasko, pokud to stihli. Ani slůvko o koncentračním táboře Natzweiere-Struthof(50 km od Štásburku), kam bylo deportováno 52 000 lidí z celé Evropy, kde hladem zahynulo nebo bylo zavražděno 22 000 obětí. (SZ,52/09)