Je rudá, zvenku i zevnitř. Nedávno přišla do knihovny v pražském Klementinu. Neznámo odkud. Neznámo, kdo ji vydal. Kdo ji do českých knihoven rozesílá, ví (ne)jen Bůh. Jedno je podle ředitele ukrajinského Institutu národní paměti jasné, je to čítankový příklad ruské propagandy. Nový obal, staré metody - „Je to stejné jako za studené války. Jede v tom spousta lidí, kteří za to berou peníze, ale k nim se přidává zástup užitečných idiotů, kteří tyhle myšlenky dobrovolně šíří nejen po sociálních sítích. Zastánci konspiračních teorií, kteří nemají tušení, co dělají. Oni tomu věří, těm není třeba ani platit... “ - Komunisté si popravili i vlastní lidi a ještě budou poučovat.
Útržek z hovoru. Zaslechnuto v autobuse směr Vysočina. „Hlavně že jsme mu léčili nějaké Ukrajince z Majdanu! A co nebozí policisté, ten Berkut, proč těm u nás nikdo nepomáhá?“ Zvláštní kniha. Rudý obal. Výmluvný název: Na špatném místě... Podtitul:
O křesťanech, Banderovcích a Ukrajině nedávné a dnešní. Autor? Z fotografie přes černé obroučky brýlí hledí na čtenáře Jaroslav Ignatius Vokoun, který se svému publiku představuje jako biskup.
Kdo je to? A je to skutečně biskup?
Podle informací české řeckokatolické i římskokatolické církve ne. „Mohu Vám potvrdit, že ten člověk není a nikdy nebyl žádným, ani řeckokatolickým, ani římskokatolickým biskupem. Musel by být jmenován papežem. A to určitě nebyl, protože to se zveřejňuje. A když není papežem jmenován nebo potvrzen, a přece ho někdo vysvětí, tak je ihned automaticky exkomunikován; on i ten, kdo ho vysvětil,“ vysvětluje Ladislav Hučko, hlava české řeckokatolické církve.
Možností je tu ale podle něj víc. „Pokud by se vydával za biskupa, tak buď ho někdo vysvětil z pravoslavných, nebo jsou tady ještě sekty. A nebo ho vůbec nikdo nevysvětil,“ říká biskup Hučko.
Trocha googlování a kontakt na Ignatia je na světě. Na webu s národní koncovkou .ru vyběhne mailová adresa i telefon.
„Haló?“ ozve se ženský hlas. „Cože? To je soukromé číslo. Ne, opravdu nemám s žádným biskupem nic společného.“ Mailová komunikace je o chlup úspěšnější. „Děkuji za Váš zájem, velmi se omlouvám, ale neposkytuji již řadu let žádné rozhovory komerčním (světským) médiím. +Ignatius.“
Rozezlení civilisté
Tak tedy nic. Co však hlásá „biskup“? „Tak jako muž, který je aspoň trochu gentleman, má problém uhodit ženu a dostává se do nepříjemné situace, když na něho žena fyzicky zaútočí, protože gentlemanství v něm oslabuje obranné reflexy, tak podobně má voják (či policista) vážný etický problém, když je vystaven konfrontaci s agresivními civilisty. Každý voják je cvičen, že jeho posláním je chránit civilisty... Jak se mají muži v uniformě vypořádat se situací, kdy proti nim stojí masa rozezlených agresivních až brutálních civilistů, před nimiž by měli chránit jiné civilisty?“ táže se Ignatius ve své knize, jejíž výtisky nyní poštou přicházejí do českých knihoven.
Vzápětí přichází s výkladem, jak číst současné dění na Ukrajině. Jeho text je prý inspirován rozhovorem „s českými vojáky a vojenskými policisty“.
Kterými?
„Po velmi pečlivé úvaze, k níž mě vedla nedávná vražda soudce Oleksandra Loboděnka, jsem z původního rukopisu odstranil všechny informace, které by mohly kohokoli přivést na stopu lidí, kteří mi umožnili vyslechnout jejich vzpomínky... Proto jsem původní velmi osobní svědectví v textu nahradil obecnějšími formulacemi...“
Čeho se Ignatius bojí?
„Zloba a rasová nenávist šířená masově mezi Ukrajinci od počátku třicátých let až do druhé poloviny čtyřicátých let minulého století přežila i do třetí a čtvrté generace a stala se opět politickým programem mnoha současných Ukrajinců, nechci riskovat a uvést kohokoliv do nebezpečí ohrožení života.“
Neprotestujte!
Záhadný biskup svým ovečkám (je jich prý ve východní a střední Evropě na patnáct tisíc) radí, aby neprotestovaly. „Jen v případě, kdy stát omezuje svobodu víry... má křesťan... právo nenásilně odporovat... Nic takového... se však na Ukrajině neděje. Křesťané... by se tedy neměli na současném konfliktu politické opozice vůči státní moci podílet,“ varuje Ignatius ve svém česky psaném kázání. Vzápětí přechází do útoku proti jindy znesvářeným ukrajinským duchovním, kteří se na Majdanu překvapivě semkli a společně s demonstranty se modlili a snažili se mírnit napětí. Podle Ignatia jsou to právě oni, kdo - jak se píše v titulu knihy - stojí na špatném místě. Majdan podporovali, „i když si museli být plně vědomi brutálního násilí, kterého se tito neobanderovci dopouštějí“, rozohňuje se tajemný muž.
Máme tu tedy novou terminologii: neobanderovci. Vyobrazeni jsou pak v knize bohatě na fotografiích, jak bijí nebohé policisty, ten Berkut. Pokud však jde o Rusy, ty biskup vykresluje pouze slovy „laskavost těchto stařenek a stařečků, vůně a chuť čaje i zvláštní kořeněná chuť preclíků...“
Alej mrtvých dětí
Volodymyr Vjatrovyč, šéf ukrajinského Institutu národní paměti, sedí v kavárně nedaleko pražského Klementina a se zájmem knihou listuje.
„Tyhle fotografie z Majdanu jsou profesionální a řada z nich pochází ze světových agentur. Zajímalo by mě, kolik z nich je kradených,“ říká historik. A na několika snímcích je opravdu mikroskopickým písmem napsáno Reuters. Vjatrovyče však zajímají hlavně historické snímky, které mají ilustrovat krvavou minulost Ukrajiny. Jeho oči se zastaví na straně 48. Je na ní fotografie mrtvých dětí, přivázaných ke stromu ostnatým drátem. Podle knihy důkaz řádění banderovců na Volyni. Druhá světová válka.
„Tahle fotka má zajímavý příběh. Říkalo se, že pochází z ‘43. až ‘44. roku. Tyto malé polské děti prý udusili a zabili banderovci. A takto je přivázali ke stromu. Tato fotografie byla publikovaná před dvaceti lety a posléze se vyrojila řada pamětníků, kteří vyprávěli, že tu hrůzu viděli na vlastní oči. Nebyl to jen jeden strom. Byla to celá alej, lemovaná takto usmrcenými dětmi! Dostala přezdívku Cesta ke svobodné Ukrajině,“ vypráví Vjatrovyč.
S tímto dokumentem se prý ruské propagandě povedl majstrštyk. „Když ji viděli v Polsku, rozhodli se udělat památník svým obětem. Předlohou měla být právě ta fotografie,“ vypráví historik. A památník skutečně vznikl. „Jenže pak novináři začali po té události pátrat. A zjistilo se, že ta fotografie nemá s Poláky nic společného. A dokonce ani s druhou světovou válkou. Je mnohem starší. Pochází z roku 1922. Poprvé vyšla v učebnici psychiatrie, jako dokument případu vyšinuté matky, co zabila svoje děti,“ vysvětluje Vjatrovyč. Jak to, že se tedy původní verze dál šíří? „Na Ukrajině neexistují autorská práva na historické snímky. Když někdo nějakou fotku uveřejní, kdokoli ji může kopírovat, šířit dál,“ říká historik.
Co na to biskup Ignatius? Jsem v pokušení, ale nemohu. Nemohu jej citovat. Zakázal mi to. K našemu nepublikovatelnému rozhovoru se ještě dostaneme. Mohu však snad alespoň prozradit, co mi poradil. Dát si fotku do Googlu, alespoň sto odkazů bude potvrzovat jeho verzi. A to přece už musí stačit. Určitě najdu i články o polském pomníku... Stokrát opakovaná fotografie. Stokrát opakovaná historie o krvelačné cestě k ukrajinské nezávislosti se pak stane pravdou?
Čítanka
Vjatrovyč listuje. A jako gurmán, který si dokáže vychutnat propagandistickou rovinu textu, pokyvuje hlavou. „V roce 1943 chtěli Němci, aby se Ukrajinci přidali na jejich stranu. Vytvořili divizi Halič. V téže době vznikla UPA - Ukrajinská povstalecká armáda, která proti Němcům bojovala. UPA zvaná banderovci. Ta lidi nabádala, aby do divize Halič nevstupovali. Jenže ruská propaganda tuto divizi Halič používá jako důkaz o tom, že Ukrajinci kolaborovali s Němci. Přitom uvádí, že divize Halič, to jsou právě ti banderovci. Vidíte?“ ukazuje Vjatrovyč. Tenhle mladý historik byl sám osočen, že přepisuje dějiny. Že historii Ukrajiny naopak líčí v pastelovějších barvách.
„Za Juščenka totiž byla najednou na Ukrajině svoboda slova. Začali jsme otevírat archivy. Dost materiálů bylo zničeno, ale přesto, v tom co zbylo, bylo možné zahlédnout pravou tvář komunismu. Tehdy se ruská propaganda vyděsila. „To je ukrajinská propaganda!“ začalo se ozývat z Moskvy. Ale jakápak propaganda? Měli jsme poprvé v rukou dokumenty,“ vypráví Vjatrovyč.
„Stal jsem se v Rusku personou non grata. Člen ruské dumy Konstantin Zatulin řekl v televizi, že Vjatrovyč pomáhá Juščenkovi oblbovat Ukrajince a takoví lidé by vůbec neměli mít právo žít,“ svěřuje se historik.
Nyní však listuje a přitom si pro sebe mumlá: „Ha! Tohle přece není UPA, to je policie! A tahle fotka, ta je z jiného roku. Ha! A tady - úplně jiná událost!“ Pak zvedne hlavu a spokojeně pronese: „Absolutní mix. Užitečná publikace. All inclusive! Sebraná ruská propaganda v jediné knize. Je tam kolaborace s nacisty, banderovci, nacionalismus, antisemitismus. A obvinění současné Ukrajiny z toho všeho."
Je očividně ve svém živlu: „Ta kniha dokazuje, že současná ruská propaganda používá stejné argumenty jako ta sovětská... Způsob sovětské propagandy ostatně zůstal v hlavách spousty lidí, takže ruská propaganda má na co navázat. Stačí oprášit starou linii, banderovce zmodernizovat na neobanderovce, majdanovce... a jede se dál!“
Kdo to platí?
Profesionální fotografie, pevná vazba. Tajemný autor. Tajemná adresa nakladatelství Beth-Or Kolín 1. Byť tohle vydání neaspiruje na knihu roku, něco stát muselo.
Čí peníze za tím stojí?
„Běžnému člověku, který sleduje dění kolem sebe a sleduje objektivní zprávy, jsou asi celkem jasné základní souřadnice celého případu s Ukrajinou. Když se to ale někdo konspirativně snaží postavit úplně do opačného světla, tak se můžeme zeptat: Komu to slouží? Kdo na tom má zájem? A když si na to odpovíme, jsme blízko k autorům této publikace a k jejímu účelu. Už to, že se kolem ní všechno tají, nejvíc odhaluje původ,“ míní apoštolský exarcha Hučko.
Vjatrovyč má konkrétnější vysvětlení. „Kdo je Ignatius? Není představitelem žádné oficiální církve. Bude to mít souvislost s ruskou rozvědkou za hranicemi. Ruská propaganda působí přes různé sekty. Je spousta skupinek, které jsou na ni napojené, a mnohdy přitom ani samy nevědí, odkud ty peníze vlastně mají.“ Vjatrovyč si myslí, že je dokonce logické, že se kniha objevila v Česku. „Odtud totiž pochází sekta dohnalovců, bývalých řeckokatolických duchovních, kteří byli obviněni ze spolupráce s tajnými službami a utekli z Česka na Ukrajinu.“
Se skupinou přeběhlíků a samozvaných biskupů v čele s Eliášem Antonínem Dohnalem měla patálie nejen řeckokatolická, ale i římskokatolická církev. Shodně je považují za exkomunikované lžibiskupy. Například olomoucký arcibiskup Jan Graubner jejich počínání vysvětlil v listě věřícím takto: „Založili společenství Ukrajinská pravověrná řeckokatolická církev a Eliáše prohlásili za patriarchu. Oslovují naše věřící se žádosti, aby k nim vstoupili. Tato .církev' není v jednotě s papežem. Kdo by podepsal jejich archy, ať si uvědomí, že vstupuje do schizmatické sekty.“
Proč? „Otec Eliáš prohlásil za vyloučené z katolické církve téměř všechny biskupy a kardinály... Nyní prohlašuje za vyloučeného z církve i papeže Benedikta XVI. a ve svých dopisech, mailech i na internetu vyzývá katolíky, aby se distancovali od současného papeže a modlili se za šťastnou volbu nového papeže. Protože se tato skupina prohlašuje za jediné pravověrné katolické biskupy na světě, dá se předpokládat, že papežem má být jeden z nich."
Podle Vjatrovyče je tato sekta malá. Ale aktivní. Ze všech sil pokračuje v rozkolu církve na východě. „Zviditelňovali se v době protestů na Majdanu. Podporovali svrženého prezidenta Janukovyče. Argumentovali tím, že Evropa je Gejropa. Čili přesně v duchu putinovské propagandy: EU je liberální prostor, kde vládnou gejové,“ popisuje historik. A dodává: „Je potřeba chápat, že to není konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem. Ukrajina se ocitla v ideovém epicentru, kde se střetly liberální demokratické evropské hodnoty s těmi konzervativními, tradičně ruskými. Evropa zapomíná, že totéž se dělo ve třicátých letech s Hitlerem, ten taky obnovoval tradiční hodnoty.“ Zpátky ale k otázce, kdo to celé platí. „Je to stejné jako za studené války. Jede v tom spousta lidí, kteří za to berou peníze, ale k nim se přidává zástup užitečných idiotů, kteří tyhle myšlenky dobrovolně šíří nejen po sociálních sítích. Zastánci konspiračních teorií, kteří nemají tušení, co dělají. Oni tomu věří, těm není třeba ani platit... “
Naši lidé
Možná je to ale celé ještě trochu jinak. Někdo zvoní. „Tady Ignatius. Biskup Ignatius." Mužský hlas na druhém konci se diví, odkud mám jeho e-mailovou adresu. Kontakty zásadně nezveřejňuje. Ochotně ale vypráví o své církvi (mennonité). Ne, nejsou skupinou kolem lžibiskupa Dohnala. Ignatius se s ním však přátelí. Objasňuje, že jej biskupem zvolila biskupská rada. Na dotaz, kdo jej tedy vysvětil, kdo je jeho takříkajíc nadřízeným (papež ve hře není), odpovídá se smíchem, že Bůh.
Poznatky o dění na Ukrajině a fotografie mu zprostředkovali „jejich lidé“. Věřící z Ukrajiny a Ruska. Část fotomateriálu prý koupili za dobrou cenu. Peníze jsou. Ignatius líčí, jak jeho ovečky platí desátky, deset procent z platu - a za to mají naopak zdarma i jeho knihy. Říká mnohé (jejich nakladatelství vydalo knihu o severokorejské propagandě), rozhovor však uzavírá tím, že on je tím, kdo v jeho církvi rozhoduje, kdo se s kým může a nemůže bavit. Takže toto žádný oficiální rozhovor pro tisk nebyl, žádné citace, spánembohem a nashledanou.
Způsoby propagandy
„Podobně vázané knihy, bez ISBN, bez jakékoli identifikace, nám do Klementina odněkud čas od času chodí. Naposledy to byl kus, co oslavoval expremiéra Azarova. Autor jej doporučoval jako učebnici pro školy. A obsah? Klasický pokus, jak překroutit historii,“ říká ukrajinistka Rita Kindlerová. To ji jako první rudý výtisk zaujal.
Ovšem ruku na srdce - nejsou to vyhozené peníze? Kdo by, kromě patnácti tisíc oveček mennonitů a jedné ukrajinistky, četl knihu neznámého duchovního? Jak říká Vjatrovyč, možná nikdo. Kniha ale doplňuje jisté široké portfolio. „Jsou různé způsoby propagandy, různé kanály. Třeba internet. Celé týmy lidí dnes Kreml platí, aby se účastnili internetových diskusí, v různých jazycích... “ Poznávací znamení je jazyk propagandy, klíčová slova: neobanderovci, katani, fašisti z Majdanu.
Pak je tu odhalování soch. Články v různých médiích po celém světě. „Dřív tento servis zajišťovala Kominterna. Dnes za tím stojí různé ruské spolky a Gazprom. Má spoustu peněz, zástupce všude, kdekoho sponzoruje,“ tvrdí Vjatrovyč.
Třešničkou je pak televize Russia Today. „Je profesionální. Zaměstnává experty ze západní Evropy a Ameriky. Protiliberální, protiunijní a protiamerická. Ztotožní se s ní antiglobalisti i antiislamisti. Kdokoli, kdo vyznává tradiční konzervativní hodnoty. Spousta lidí nevěří, že by mohla tolik lhát. Jsou naivní,“ říká historik.
Stejně jako on píše jednu knihu za druhou a snaží se vyvracet nesmysly z minulosti, část ukrajinských novinářů sedí, ověřuje a uvádí na pravou míru události, které se teprve odehrávají. „Je to občas vyčerpávající. Ale zase je to zajímavá práce,“ usmívá se historik. „Škoda jen že Západ není na tuhle informační agresi Ruska připraven. Třeba Francie je naprosto neostražitá. Ale jak to, že už i postkomunistické země zapomněly číst mezi řádky?“
Útržek z hovoru. Zaslechnuto v metru. Směr I. P. Pavlova: „Co to, prosím tě, vzniklo za chiméry ohledně tý Ukrajiny? Z některých článků mám pocit, že koupím kytici a bonboniéru a půjdu Putinovi děkovat!“
Údiv? Proč? Zuří přece válka. Samozřejmě i ta o veřejné mínění. ' •
Magdalena Sodomková, LN, příloha Pátek, 4.7.2014
* * *
Komunisté si popravili i vlastní lidi a ještě budou poučovat
Kdyby náhodou někdo nevěděl, co jsou dnešní komunisté zač, stačilo by si poslechnout, co všechno navykládali ve sněmovně, když byla řeč o třetím odboji. Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu.
Tak třeba komunista Josef Šenfeld pravil: "Předkladatelé sněmovního tisku za boj za vlast považují provádění sabotáží, spolupráci se zahraniční zpravodajskou službou, převaděčství nebo překračování státních hranic, tedy boj proti vlastnímu lidu, nikoli proti nepříteli.
"Bolševická drzost dostoupla poslední dobou pozoruhodného vrcholu. Rudá prokurátorka Polednová Brožová, která se podílela na vraždě Milady Horákové, dostala prezidentskou milost a sotva vylezla z kriminálu, sdělila světu, že si za rozsudek mohla Horáková sama. Neměla se přiznávat. Dávat tomuhle zločinci milost byl zjevně omyl. Pravda, Pomahačka vrahů Polednová je konzistentní, sama se k ničemu nepřiznala.
Bylo by hezké se komunistů zeptat, proč měli takovou obsesi popravovat a vězit své vlastní lidi. Generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského zatkli, mučili, odsoudili a pověsili. Budoucího generálního tajemníka Gustáva Husáka zavřeli. Další šéfy strany Novotného a Jakeše sesadili. Komunistu Záviše Kalandru popravili. Ludvíka Svobodu vyhodili z armády a zavřeli a pak nechali pracovat v JZD. Komunisté London, Hajdů, Löbl, Margolius, Simone a Fischl, Švermová a další byli pozavíráni a někteří popraveni.Schválně jmenuji jen komunisty, aby bylo jasné, jak soudruh Šenfeld a další soudruzi žijí buď v bludu, nebo lžou. Vymlouvají se na studenou válku a imperialismus a přitom mučili a popravovali své vlastní. Mučili a popravovali i lidi, kteří za války byli v koncentrácích nebo bojovali na východní i západní frontě proti nacismu. Jak je vidět, bolševická drzost je tak obludná, že nad tím jeden musí snad i oněmět.
* * *
ĎÁBLICE 2014 - PIETNÍ AKT OBĚTEM RUDÉHO TERORU Z LET 1948 - 1989
Komentáře
Je mi líto, ale kniha už není dostupná. Po zveřejnění článku si o knihu napsalo tolik lidí, že byla během několika dnů pryč. Zatím jsme o možnosti dotisku nejednali. Korespondenční kontakt na naši distribuci pro ČR a SR je Beth-Or
kde mohu knihu Na špatném místě sehnat?
Děkuji za odpověď.
Omlouvám se, že je má reakce taková poněkud "roztříštěná", žel Vám sem delší text v celku (asi z dobrých praktických důvodů)napsat nejde. Děkuji :-)
´Pokud však jde o Rusy, ty biskup vykresluje pouze slovy „laskavost těchto stařenek a stařečků, vůně a chuť čaje i zvláštní kořeněná chuť preclíků…“´
Takto se přece korektně necituje, to je naprosté vytržení slov ze souvislostí. Ale chápu, kdyby citovala korektně, kniha by těžko mohla být „rudá, zvenku i zevnitř“.
„Má školní léta byla pro mne mimo jiné i časem aktivního setkávání se s ruskými exulanty (ruskými monarchisty) - laskavost těchto stařenek a stařečků, vůně a chuť čaje i zvláštní kořeněná chuť sušenek a preclíků, atmosféra vzpomínání na svět, o kterém si tehdy mnozí lidé (včetně mých rodičů) přáli, aby byl naprosto a navždy ve své kráse zapomenut nebo aby mu bylo v odborné literatuře ponecháno jen pár přísně kontrolovaných impotentních odstavců. Takzvaný demokratický svět měl vůči ruským exulantům úplně stejně špatné svědomí, potřísněné řadou zrad a falešných slibů, jako měl socialistický svět své ruce potřísněné krví těch, kteří byli v Rusku jiní a chtěli zůstat sami sebou, chtěli zůstat věrni svému svědomí.“
To je jen tvrzení některých Ukrajinců, zatím nikdo z nich neřekl ani název té údajné učebnice, ani jejího autora, ani místo vydání, natož třeba stranu na které by v té údajné učebnici bylo možné tu fotografii dohledat. Je škoda, že se pan ukrajinský historik v článku více neobtěžoval... Takto je to jen ukrajinská propaganda stojící proti polské propagandě...
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.