Léta padesátá byla jedna velká schůze s transparenty, zpestřená tu a tam popravami. Totální schizofrenie. Jan Werich v téže době říkal kolegovi Otovi Ornestovi: „Víte, nacisti pluli pod pirátskou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty. Ale my plujem pod tou posranou Picassovou holubicí a děláme vlastně totéž. O to je to všechno horší!“
Mluvil o politice?
Pokud mi paměť slouží, tak o politice takřka nebyla řeč. On dával najevo, že je tím vším, co se dělo, otrávený, ale že by nadával, to ne, to nebyl jeho zvyk.
A Anticharta?
Já vám můžu říct, jak mi to sám Werich vypravoval. Jak to znám přímo od něj, nejen z doslechu.
Jak tedy?
Víte, když přijde pozvánka národnímu umělci, kterého nikam nezvou a nic nemůže, aby přišel do Národního divadla, tak je zvědavý, o co jde. A Jan Werich byl hodně zvědavý člověk. Sebral odvahu i svoji dceru Janu a přešli most z Kampy k Národnímu. Tam je usadili mezi národní umělce a celé to začalo. Werich už tehdy hůř slyšel, tak se pořád obracel na Janu a ona mu dost nahlas opakovala: To je strašný!A pak, snad to bylo o přestávce, si řekli: Jdeme domů. Šli si pro kabáty a tam jim něco dali podepsat, zřejmě prý nějakou prezenční listinu. On to podepsal a odešel. Večer seFanča dívala na televizi a najednou volá: Jene, tady o tobě mluví - Jene! Jene! Tak přišel a najednou slyší: Podepsal i národní umělec Jan Werich.
Jak reagoval?
Rozzuřil se do běla. A nepřešlo ho to ještě několik dnů. Žádal okamžité dementi, že nikdy nic nepo- depsal. Vyhrožoval, že to všechno zveřejní. Nejdřív se mu smáli - jak to asi dokážete? To se vám nepovede! Ale pak se režim přece jen ocitl v úzkých. Začali mu slibovat: No, nějak to urovnáme. Budeme pouštět vaše písničky i staré filmy. A tak si nakonec kladl jedinou podmínku, že se o jeho postoji musí přímo od nich okamžitě dozvědět Jaroslav Seifert a Václav Havel, který byl v té době zavřený. Stalo se.
Jaký byl Werichův konec?
Asi měsíc byl ještě Jan Werich ve Velharticích, už byl říjen, když mi volala Týlka: Karle, Jana vezou sanitkou do Prahy. Je mu hrozně blbě. To byl čtvrtek. A v pátek další telefonát: Karle, prosím tě, přijeď v sobotu k Janě na Kampu. Odvezeš ji na Bulovku. Jan Werich tam ležel na ARO v malém pokoji v kyslíkovém stanu. Přivezli jsme mu třetinku plzeňského. Z toho měl radost. Asi hodinu jsme si povídali. V neděli uvařila Jana puding, který měl Jan rád, a jeli jsme na Bulovku znova. V pondělí nebo úterý pak šel na operaci s prasklým vředem dva- nácterníku, ale už bylo všechno špatně, ve čtvrtek jeho život vyhasl a Jan Werich odešel.
Z časopisu REFLEX, 5.2.2015
* * *
Je smutné, jak rychle zapomínáme. Nezaznamenal jsem, že by veřejnoprávní média patřičně vzpomněla tohoto velikána naší země. Moje sestra ho ošetřovala na ARO, už nemohl mluvit, měl tzv. „slavíka“. Mám od něho podepsané gramofonové desky „Táto povídej.“ Moc nám jeho moudrost chybí. Měli bychom si ji stále připomínat.
Jan Šinágl, 9.2.2014
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.