… A bude to s velkou pravděpodobností horší než ta normalizace. Jak říkal Ježíš: "Až uslyšíte o válkách a nepokojích, neděste se, to všechno musí přijít". Takže musím i já konstatovat, že je třeba počítat s tím, že přijdou války, bude zle...
Nebyla třeba mezi těmi, kdo se vám ozvali, i paní Michaláková?
Ani jsem to nečekal. Ona komunikuje tak, jak jsem měl možnost vypozorovat, že některé dokumenty zveřejní, jiné ne – s odvoláním, že si to ta norská strana z nějakého důvodu nepřeje… Nějaké informace sdělí, jiné nikoli, opět kvůli tomu, že by norská strana mohla vznést protesty, kdyby je řekla… Říká pak i takové věty, že se rozvedla s manželem Josefem kvůli tomu, že si myslela, že jí to rozchod usnadní a pomůže jí k vrácení dětí. Přitom je jasné, že ty konflikty měli zřejmě oba partneři dlouho předtím, než vlastně nastal nějaký problém s norskými úřady… Jinými slovy, domnívám se, že ta paní nás evidentně vodí za nos…
My nevíme, co se tam stalo, ale dá se vyvodit z jejího chování, že to nebylo úplně přesně tak, jak to říká ona. A norská strana neříká nic… To je důležitá část problému. Druhá část pak je – že bez ohledu na to, co se stalo před čtyřmi roky, kdy došlo k odebrání dětí z rodiny nebo od matky – odešlo tehdy dvouleté a šestileté dítě do péče jinam. A jsou již čtyři roky součástí jiného rodinného systému. To znamená, že oni jsou dneska citově někde jinde. Když si vezmete, kde se nachází dvouleté dítě a kam se posouvá po dalších čtyřech letech – je to prostě zcela jiný člověk.
… Děti (chlapci Michalákovi) jsou dnes úplně někde jinde, jsou to i pocitově úplně jiné děti. Proto není vhodné, aby s nimi norská, ani česká strana jakkoli šíbovala. Ať je nechají v těch rodinách, kde jsou. Ať je tam nechají do osmnácti let, a pak se uvidí, jak to bude dál fungovat. Já bych s nimi nešíboval ani k tetě, ani nikam jinam. Nechal bych je u rodičů, u kterých dnes jsou – byť jsou právně pěstouny. Pokud bych měl jako psycholog za něco boxovat, tak je to tedy to, aby zůstaly děti tam, kde jsou a už se s nimi dál nehýbalo. Už si toho prožily dost.
… My tady u nás taky máme oficiálně asi 40 procent svobodných žen. Ale je to jen proto, že stát dělá vše, aby klasický model rodiny rozbil. Třeba tím, že když se jeden člen té rodiny zadluží, odskáče to s ním rodina celá. A místo toho, aby nedávno nový občanský zákoník něco v tomto směru změnil a zabránil tomu, tak to ještě víc podporuje. Stát by ale měl vždy udržovat ty poměry slučovací, jak já to nazývám, a to tak, aby zachoval přirozenou hierarchii hodnot. Znamená to například, že svobodná matka na tom musí být vždy hůř než ta vdaná.
Myslíte, že ji to bude motivovat k tomu být v partnerském vztahu?
… Ano, aby ji to motivovalo si vztah udržet. Aby se ty rodiny nerozpadaly třeba i proto, aby si rozpadem de facto ekonomicky polepšily. Stát musí vždycky udržovat svobodné lidi, matky v horším vztahu, než to, jaké výhody dá manželům. Ale to se v reálu neděje. Stejně tak by stát měl chránit manžele i před sebou navzájem. To znamená, v okamžiku, kdy jeden manžel začne být nebezpečný tomu druhému – třeba gamblerstvím, zadlužováním a exekucemi, tak by prostě stát měl ochránit zbytek rodiny – aby v ní někdo zůstal. Jenomže stát toleruje i to, aby podnikatelé, aby dostali v bance úvěr, museli podepsat směnky… Těmi pak mohou dostat do problémů celou rodinu. To je de facto kriminální činnost těch bank, která je ale tiše tolerována. Přitom nám to huntuje rodiny. A tak jsou podnikatelé, kteří žijí s rodinou v domě za pět milionů, ale bohužel ten dům je na nějakou takovou téměř kriminální směnku vázaný někde u banky, u které se neví, komu ji případně prodá.
To se však neděje jen u nás. Problémy s dluhy jsou však v České republice poměrně netypické hlavně ve vymáhání, ve srovnání s jinými zeměmi…Kdyby se to začalo účelně řešit, pomohlo by to tedy podle vás i rodinám?
Samozřejmě. Stát sice garantuje lidem takzvaně lidská práva, ale negarantuje jim střechu nad hlavou. To znamená, když se ti lidé zadluží, tak přijdou o dům, ve kterém bydlí. A rázem má náš stát nových třeba pět bezdomovců (podle počtu lidí, kteří v té rodině žijí). Ti budou do smrti závislí na státu. Nebudou ani nikdy moci své dluhy splatit, nikdy nebudou moci jít normálně pracovat, protože by byli hloupí, pokud by pracovali – poněvadž by vždy o vše přišli. Oni udělají tedy to, že budou až do smrti žít jako nezaměstnaní. Budou pracovat načerno v kriminálním nebo polokriminálním prostředí, budou dostávat mzdu bez sociálního a zdravotního pojištění, stát přichází o peníze, o zaměstnance, o daně z jejich příjmu, pokud by byl legální – a to vše proto, že ty lidi neumí ochránit.
… Stát má své občany chránit. A dneska stát dělá spíš to, že to směřuje k tomu, že tu bude 20 procent totální chudiny. A k tomu ještě podporuje neúplné rodiny, takže dramaticky roste počet svobodných matek. Ale to není proto, že by se ti lidé nechtěli vázat. Ale je to proto, že by byli hloupí, pokud by se vzali a vstoupili do manželství. Stát jim totiž říká: Když se vezmete, dám vám kouli na nohu a nepustím vás. Tím stát znevýhodňuje ženáče. Dá se tedy říct, že každý, kdo se žení, dělá hloupost ve jménu lásky. Chytrý člověk to neudělá, protože stát se chová jako banda hlupáků. A pak to tady takto vypadá. A samozřejmě nejen u nás.
… Dnes se však dělá z rozchodu (rozvodu) koma. Lidi, i když by se nejraději vyvraždili, a vše by chtěli řešit velice rychle, jsou nuceni, aby se v tom potáceli několik let. Kvůli takzvaným lidským právům je jim takové utrpení protažené mnohdy třeba na 13 let. V nich se dohadují o děti, o jejich výchovu, o střídavou péči a tak dále. Způsobí to to, že se ti lidé ocitají v jakémsi psychologickém komatu. A nemají morální ani osobnostní sílu to koma ukončit. Ty evoluční mechanismy jsou mladé, aby byly dozrálé. Je třeba si přiznat, že moderní svět vytváří podmínky, které tu nikdy nebyly.
… Přirozené totiž přece stále je, že lidé po rozvodu nechtějí toho druhého už nikdy vidět. Ono to vždycky dost bolí. Jenomže jsou přesto nuceni systémem to rozedírat dál a dál. Ukryto pod právem dítěte se lidé drží spolu nuceně dál. Pinkají mezi sebou to dítě, i když oni dva mají neuvěřitelnou potřebu jít od sebe. Právo je ale sdrátuje a vytvoří jim miniaturní peklo. Přitom jde o nepřirozený stav. Ten tu nikdy nebyl. Nebyl tu v antice, ani ve středověku, nikdy. Přirozené prostředí mělo stav po rozchodu zkrátit na minimum. Podobně jako při tom úmrtí. Partner byl vyhnán, zabit, zapuzen – ale mělo to rychlý konec. Dítě zažilo osiření a jelo se dál. Dnešní stav z toho rozchodu dělá totální peklo – provizorní stav, který má trvat jen pár dnů, maximálně týdnů, natáhne na dlouhé roky. A ty lidi v tom regulérně hnijou. Výsledkem je: Zničené dítě. Je to výsledek této generace, která má extrémní potřebu o děti bojovat...
Myslíte, že to je jen problém současnosti, že tomu dřív tak nebylo? Proč?
Stačí se ohlédnout jen málo zpátky. Byla válka, byl hlad. Skončila válka a začala blahobytná společnost. Ta generace z ní po válce děti vychovala až do normalizace. A je to moje generace, o které mluvím a vím, že jsme s velkou kritikou hleděli na vlastní rodiče s tím, že my to budeme dělat jinak, ne tak blbě jako oni. Výsledek? Padesáti pětiprocentní rozvodovost, střídavá výchova, války o děti, 40 procent svobodných matek. To je tedy plod té výchovy hrdých dneska čtyřicátníků a padesátníků, kteří říkali rodičům, jak to dělají špatně…
… A děti z této generace, co nyní nastupuje, nejsou zvyklé pracovat, nebaví je práce, učení, nic. Jedou po požitcích. Jedou po slávě, po laciném pozlátku – jen aby něčím upoutali a přitáhli pozornost – čímkoli. Jsou to děti, které vnímají každý nepříjemný prožitek jako křivdu na nich spáchanou. Nemají solidárnost s jinými lidmi, říkají: Jaký si to uděláš, takový to máš.
Jednou ale taky třeba bude i tato generace o své děti válčit. Nebo myslíte, že to bude jiné?
Tahle generace podle mne nebude mít tendenci o děti válčit, jako to má tato současná. Mám spíš pocit, že půjde o generaci programových trubců. Oplodnit, zmizet. Nemít problémy. Děti z těch střídavých výchov budou děti, které se budou chovat jako citově deprivovaní jedinci, a oni taky jsou citově deprivovaní. K dětem budou proto přistupovat jako k něčemu, co je jejich konkurence. My ještě přistupujeme k dětem jako k dětem. Ta nová generace dle mého je bude již brát jako konkurenci, jako něco, co jim ubírá na jejich pohodlí a životní pohodě. Na tu pohodu si kladou bezpodmínečný nárok, který si nepřejí, aby jim kdokoli upíral. A jak to může vypadat? V okamžiku, kdy dítě začne být otravné, nemocné, bude potřebovat přebalit, tak tihleti neurotičtí a deprivovaní jedinci se budou dívat na ty svoje děti jen jako na rušivý element.
Pokud je vaše teorie správná, co nás tedy ale čeká?
Tito neurotičtí solitéři budou mít ohromný problém nejen si udržet partnerský vztah, ale i problém navázat citový vztah i ke svým dětem. Já osobně si myslím, že reakcí na to bude hodně extrémní matriarchát. Výsledkem budou ženy, které si budou vychovávat děti, a ti muži se tam budou střídat v nějakých dvouletých periodách – budou prostě migrovat. Vlastně to již někde lze pozorovat i nyní, ovšem dosud spíše v narušených rodinách. Zatím jich je v rámci populace málo. Čekám, že ta budoucnost bude taková, že neukotvených lidí a rodičů bude ale dál přibývat.
Jak to tedy ale skončí?
Zhroucením populace… Při úhrnné plodnosti 1,4 dítěte na jednu ženu v naší euroatlantické civilizaci nemůžeme ani nic jiného čekat..
V posledních měsících se však hovoří hodně i o možné válce. I ta by mohla postoje, priority i vztahy k rodinným vazbám změnit – ovšem za hroznou cenu…
Pokud bude velká válka, ze světa zůstane škvarek. Pokud začnou střílet ponorky jaderné hlavice, bude konec. Spojené státy a Rusko, které ty zbraně mají, si ale jistojistě mnohokrát rozmyslí, jestli by se do něčeho takového chtěli pustit. Ale lze čekat malé, menší přetahovačky a v těch jsme malí páni (ČR). Může se stát ale cokoli, otázkou asi je i to, jak by se Evropa dívala na případnou invazi Ruska do Čech. Nebo na Slovensko… Evropa je nestabilní chaotické uskupení naprosto neukázněných států, které si sní nesmyslné sny. Opatření Evropské unie jsou nepraktická, většinou mimo, zbytečně restriktivní, poněvadž tím podvazují ekonomiku. Zřejmě se to tedy zhroutí – je to k tomu nakročeno mnohonásobně. Demograficky to není udržitelné, to už jsem zmínil. A když se podíváte, jak nám každou vteřinou naskakuje veřejný dluh a připustíte, že to tak mají i všechny ostatní státy… Tak je jasné, že všechny ty země čekají, až to někde začne krachovat. V okamžiku, kdy začnou tyhle státní dluhy krachovat, tak si ty zbývající státy zamnou ruce, protože se bude muset udělat celkový reset. Zruší se tím ale také úspory, směny a ty státy si řeknou: Začneme od nuly. Tím se to vyřeší.
Co tomu ale může předcházet?
Nabízí se samozřejmě i otázka, co budou dělat ty národy, které jsou národnostně nestabilní? Francie, Holandsko, Anglie, kde mají miliony muslimů. Je to třaskavá budoucnost. Jinými slovy – já a moje generace jsme vyrůstali v bláznivém období normalizace, ale když se podíváme zpátky, tak to zase nedopadlo tak zle. Ale naše děti čeká, kdo ví co. A bude to s velkou pravděpodobností horší než ta normalizace. Jak říkal Ježíš: Až uslyšíte o válkách a nepokojích, neděste se, to všechno musí přijít. Takže musím i já konstatovat, že je třeba počítat s tím, že přijdou války, bude zle...
* * *
J.Š.27.2.2015
Dopis předsedovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi ve věci dětí v Norsku
Mnozí politici se v kauze dětí v Norsku chovají jako šašci, či malé děti!
Do Norska jsme už poslali tolik not, že už tam budou mít komplet Mou vlast!
Komentáře
zpravy.idnes.cz/.../...
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.