Bohatství je závazkem - John Maynard Keynes:„Nemůžeme očekávat nic dobrého od situace, v níž se hospodářský rozvoj stal vedlejším produktem kasina.“- Andrew Carnegie:„Hromadění majetku patří k tomu nejhoršímu modlářství a neexistuje odpornější modla než uctívání peněz. Ten, kdo umírá jako boháč, odchází ze světa v hanbě.“
Majetková propast mezi nejbohatšími a nejchudšími se neustále prohlubuje. Je zřejmé, že globalizovaný kapitalismus produkuje obrovské nerovnosti.
Zpráva mezinárodní nevládní organizace Oxfam tvrdí, že jedno procento nejbohatších obyvatel planety vlastní stejné bohatství jako zbývajících 99 procent populace (tedy 73 milionů lidí má stejný majetek jako 7,3 miliardy ostatních obyvatel planety). Možná ještě více šokující je zjištění, že 80 nejbohatších lidí vlastní stejné bohatství jako chudší polovina lidstva (3,5 miliardy lidí). Těch 80 nejbohatších lidí jistě může být velmi vzdělaných, schopných, pracovitých. Přesto se vzpírá zdravému rozumu přiznat, že je vše v pořádku. Jenže co s tím?
Podhodnocená chudina
První možností je uvedená čísla zpochybnit. V roce 2000 vzbudila velkou pozornost publikace peruánského ekonoma Hemanda de Sota Tajemství kapitálu: proč kapitalismus vítězí na Západě a všude jinde prohrává. Tvrdí v ní, že navzdory velké chudobě vlastní lidé i v těch nejméně rozvinutých zemích mnohem více majetku, než se zdá. Jenže tento majetek není nikde evidován. Hemando de Soto říká, že i v těchto zemích je dost prostředků nezbytných pro fungování kapitalismu. Aby však byl kapitál využitelný na trhu, musí být po právní stránce zajištěn správnými dokumenty a doklady. Jasně vymezeně vlastnictví by pak umožnilo vytvářet nadhodnotu. Jenže přehledné a právně vynutitelné vztahy v chudých zemích obvykle neexistují. Proto i odhady jejich majetku jsou velmi orientační a pravděpodobně podhodnocené.
Druhou možností jsou zásahy státu. Radikální podobu představoval socialistický, resp. komunistický experiment - zestátnění výrobních prostředků a centrálně plánovaná ekonomika. I Československo bylo účastníkem zároveň obětí tohoto experimentu, kdy se během čtyřiceti let přesvědčivě ukázalo, že tudy cesta nevede.
Demokratické státy hledaly a stále hledají optimální míru zdanění. Jestli ve druhé polovině 20. století někde fungoval socialismus (nikoliv však „reálný socialismus“ sovětských vazalů), pak to asi bylo Švédsko. Jenže 70-80procentní zdanění nejbohatších bylo kontraproduktivní. Tenista Björn Borg, členové skupiny ABBA a další úspěšní a bohatí se prostě přestěhovali do Monaka.
Třetí možností je vsadit na morální odpovědnost bohatých. Je to možná naivní přístup a pro mnoho zbohatlíků v rozvojových i transformujících se zemích jsou slova morálka a odpovědnost nesrozumitelnými pojmy. Nicméně „ostrůvky pozitivních deviací“ se objevují.
Na přelomu 19. a 20. století ve I Spojených státech velmi zbohatl na obchodu s ocelí Andrew Carnegie. Jeho majetek byl odhadován na 298 miliard dolarů (v cenách roku 2007). Většinu svých peněz věnoval na zakládání knihoven, škol a univerzit. Byl přesvědčen, že bohatství je závazkem a není-li dobře využíváno pro společné dobro, stává se prokletím: „Hromadění majetku patří k tomu nejhoršímu modlářství a neexistuje odpornější modla než uctívání peněz. Ten, kdo umírá jako boháč, odchází ze světa v hanbě.“ Podobně uvažuje, zdá se, současný nejbohatší muž světa Bili Gates (odhadovaný majetek v hodnotě asi 85 miliard dolarů). Se svou ženou založili Nadaci Billa a Melindy Gatesových a například na výzkum zabývající se malárií a dalšími tropickými nemocemi dávají ročně přibližně 1,5 miliardy dolarů, tedy více peněz než Světová zdravotnická organizace. Navíc jsou schopni tyto peníze poskytovat pružně a efektivně, na rozdíl od institucí spadajících pod Organizaci spojených národů. To vedlo v roce 2006 Warrena E. Buffetta, tehdy druhého nejbohatšího muže na světě, k tomu, že věnoval Gatesově nadaci 30 miliard dolarů.
Minimální mzda, maximální příjem?
Nějaké dobré a rychlé řešení, jak omezit narůstající polarizaci mezi bohatými a chudými, zatím nemáme. Známý americký ekonom Herman E. Daly navrhoval v roce 1977 zavést vedle minimální mzdy také maximální příjem. Pokud existují meze růstu ekonomiky, pak musíme připustit, že čím větší díl z ekonomického koláče ukusujeme, tím méně zbývá pro ostatní (současníky, budoucí generace). Navrhoval, aby rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším příjmem byl desetinásobný. Pokud je tento rozdíl sto a vícenásobný, pak podle Dalyho následuje to, čemu se říká třídní boj.
S reálnějším nápadem přišel počátkem 70. let 20. století ekonom James Tobin. Navrhl zdanit devizové transakce, protože v této době se burzovní hazard stal trvalou hrozbou světového peněžního systému. Předpokládaný roční výnos by při dani ve výši 0,25 procenta představoval 300-500 miliard dolarů, které by mohly být využity pro boj s chudobou, například prostřednictvím obdoby velmi úspěšného Marshallova plánu. Hlavní přínos Tobinovy daně by však byl v tom, že by omezila a znevýhodnila spekulativní finanční operace, a tím by také pomohla stabilizovat ekonomiku a měnovou politiku jednotlivých států. Ani tento návrh se však za více než čtyřicet let nepodařilo prosadit, byť se o jeho obdobě v současnosti diskutuje v Evropě jako o tzv. dani Robina Hooda.
Nebezpečí převahy spekulativních finančních operací nad přímými operacemi si byl vědom už ve 30. letech 20. století John Maynard Keynes: „Nemůžeme očekávat nic dobrého od situace, v níž se hospodářský rozvoj stal vedlejším produktem kasina.“
Nic dobrého také nemůžeme očekávat od extrémně nerovnoměrného rozdělení bohatství mezi bohaté a chudé. Neměli bychom však podlehnout pokušení rychlých revolučních řešení. Dlouhodobě životaschopnější se ukazují spíše kompromisní, evoluční přístupy.
Pro ty, kteří ještě mají úctu a respekt k jednomu ze základních pilířů západní civilizace, by mohlo být inspirativní Matoušovo evangelium: „Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.“ Abychom však neskončili pesimisticky, když Ježíš viděl, jak velice se jeho žáci zhrozili, dodal: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všecko.“ (Mt 19, 24-26)
Autor je vedoucím katedry rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Pavel Nováček, vysokoškolský pedagog a ekolog, LN, 20.2.2016
* * *
Skvělý článek. V rámci potřebné osvěty by měl být šířen všemi možnými způsoby. Odborníci na ekonomii už tvrdí, že inflace přešla z fáze plíživé, tedy ještě kontrolovatelné, do fáze pádivé, tedy nekontrolovatelné. Odvedená práce neodpovídá množství peněz. Situaci je třeba začít řešit, než bude ona řešit nás.
Jan Šinágl, 28.2.2016
Read more...