Miliony v pohybu - Něco málo statistiky - Neslavné doby(i)tí Sudet - „Vítáme nové hraničáře" - Chyběli lidé - Poučení z vyháněcího vývoje
„Od nás z Hořovic odjely už koncem května na Podbořansko a Chomutovsko desítky rodin, prý osidlovat pohraničí. A třeba můj 
soused se po pár dnech vrátil s náklaďákem plným starožitného nábytku, v němž dodnes žijí jeho děti. Podobně obtěžkáni se vrátili i jiní."
Půldruhého roku po skončení války – 29. října 1946 – odjel z Karlových Varů poslední transport se sudetskými Němci. Skončila tak osm století dlouhá éra více i méně úspěšného soužití Čechů a Němců v českých zemích.
Některá data se v kalendářích raději nepřipomínají. Tak jako normalizační režim svého času mlčel o 21. srpnu, ačkoli by jej měl teoreticky slavit, přecházejí Češi už 70 let 29. říjen, ačkoli jde o den velmi symbolický. Tehdy v roce 1946 totiž definitivně skončilo staleté soužití Čechů a Němců, když z nádraží v Karlových Varech odjel poslední vlak s odsouvanými Sudeťáky. Skupině německých rodáků z Dvora u Karlových Varů sice přišli „zamávat" samotní členové Gottwaldovy vlády, ale později se nad odsunem a jeho důsledky rozhostilo spíš ticho. „Pohraničí se v poválečných desetiletích stalo ukázkou toho, jak těžké je uměle konstruovat společnost tam, kde chybí přirozené sociální vazby, tradiční identity i pouto mezi lidmi a krajinou, kterou obývají," říká historik Matěj Spurný z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. „Nemohla se naplnit většina velkolepých plánů hovořících o pracovitém kolektivu stojícím na stráži před vnějším i vnitřním nepřítelem. Pohraničí svoji identitu dodnes pracně hledá a ukazuje se, že to bez návaznosti na starší vrstvy paměti tohoto kraje určitě nepůjde," shrnuje sedmdesátiletý výsledek obřího sociálního experimentu.
Miliony v pohybu
Už jen technicky byl přesun třímilionové německé menšiny z Československa do německých okupačních zón událostí, která v českých dějinách neměla obdobu. Ani Bílá Hora, ani Mnichov nevyvolaly tak obrovskou – a přitom oficiálně dlouho bagatelizovanou – demografickou proměnu. „Bezprostředně po skončení války, tedy před postupimskou konferencí vítězů, přišla první fáze odsunu, tzv. divoký odsun," připomíná historik František Čapka z Masarykovy univerzity v Brně. „Byl dílem i oficiální politiky vybičované protiněmeckými náladami určité části českého národa, která nejenže nacionální vášně netlumila, ale ve snaze vytlouci z nich politický kapitál je mnohdy podněcovala," popisuje.
Podle zprávy Státního úřadu statistického z roku 1953 opustilo v tomto období české země na 660 tisíc sudetských, ale i říšských Němců, kteří se za války přistěhovali na naše území. Těsně po válce přežívali ve sběrných táborech, jichž bylo celkem 104. Jako první se vyprázdnily vesnice a města v nejbohatší oblasti někdejších Sudet – na Ústecku a Chomutovsku. A zůstane navždy hanbou někdejšího národa Masarykova, že se hned po skončení války do těchto míst vypravili zlatokopové z přilehlých českých vnitrozemských okresů a bezuzdně vyrabovali v prázdných chalupách všechno, na co přišli.
„Od nás z Hořovic odjely už koncem května na Podbořansko a Chomutovsko desítky rodin, prý osidlovat pohraničí. A třeba můj soused se po pár dnech vrátil s náklaďákem plným starožitného nábytku, v němž dodnes žijí jeho děti. Podobně obtěžkáni se vrátili i jiní," uvedl například pro týdeník Dotyk devadesátiletý pamětník, který si však s ohledem na sousedské vztahy nepřál zveřejnit jméno.
V létě 1945 nastala druhá, organizovaná fáze odsunu. O ní rozhodly vítězné velmoci v Postupimi a podrobně ji vymezovaly dekrety prezidenta Beneše z května a srpna 1945. Netýkala se pouze antifašistů a měla mít tři etapy. První začala v lednu 1946 a končila v první polovině roku 1946 vyčerpáním určených kvót pro jednotlivé okresy. Vyňati z ní byli němečtí odborníci důležití pro chod průmyslu a zemědělství. Ve druhé etapě pak měli zmizet zbývající Němci vyjma specialistů a třetí etapa měla vyřešit otázku expertů. Celá operace měla skončit do listopadu 1946.
Jaká byla realita? Nejprve uveďme, že koncem roku 1945 skutečně 67 982 československých Němců získalo status expertů. Ostatním ale byla odňata občanská práva, nesměli opouštět bydliště, cestovat veřejnou dopravou a byli označeni bílými páskami na rukávech. Dostávali stejné denní příděly potravin jako za války Židé. Řada Němců proto odešla dobrovolně, pokud získali potvrzení, že se neprovinili proti ČSR. Pro většinu, která sama odejít nechtěla, ovšem nastala doba čekání na nedobrovolný odsun.
„Odsuvnou jednotkou byla ucelená rodina," uvádí publicistka Lenka Ládková, zabývající se tímto tématem. „Úředním dopisem byla rodina vyrozuměna, kdy bude odsunuta, co si s sebou může vzít a jakým způsobem má uzavřít byt. V den odsunu se Němci z určené obce shromáždili na volném prostranství, kde stály připravené stoly pro písemnosti a věci, které se nesměly vyvážet – šperky, drahokamy, perské koberce, vkladní knížky, hotové peníze, rádia, kožešiny a podobně –, všechny odsouvané osoby se musely podrobit zevrubné prohlídce zavazadel a osobní prohlídce. Zavazadla mohla mít maximálně hmotnost 50 kilogramů na osobu… Do amerického pásma bylo dovoleno vyvézt 1000 říšských marek, do sovětského pásma pouze 500 říšských marek," líčí Ládková stanovená pravidla.
Něco málo statistiky
Celkem bylo z českých zemí v rámci organizovaného odsunu přemístěno zhruba 2,1 milionu osob. S transportem do amerického pásma se započalo 24. ledna 1946, kdy odjeli Němci z okresu Mariánské Lázně. Do sovětského pásma se začalo převážet až od 10. června 1946. Do americké zóny přešlo z českých zemí více než milion osob, do sovětské přes půl milionu. Jakousi tečkou za odsunem byl tzv. dodatečný odsun 80 tisíc lidí v roce 1947.
Pokud jde o dopravní prostředky, bylo v Československu použito pro odsun dohromady 1646 vlakových souprav po 40 nákladních vagonech, 4 lazaretní vlaky, 960 automobilů a 12 lodí.
Podle jediného národnostního sčítání obyvatel v poválečné ČSR, zveřejněného v roce 1947, zůstalo v republice 204 tisíc Němců, z toho v českých zemích jen 180 tisíc. Jejich počet se ovšem později dobrovolným vystěhovalectvím i asimilací snižoval.
Kolem počtu obětí odsunu se dodnes vedou spory. Vzduchem létají cifry od extrémních 200 tisíc po reálnějších 19 tisíc. To je samozřejmě první důvod, pro který dodnes panuje kolem tématu stydlivé mlčení. Hned druhou hlavní příčinou v řadě je ale průběh a výsledek poválečného dosídlení vylidněného pohraničního území.
Neslavné doby(i)tí Sudet
Také znáte ty těsně poválečné filmové záběry nadšených českých novoosídlenců bývalých Sudet? A pamatujete si na ten optimistický hudební doprovod, do nějž tak pěkně zapadala pateticky pronášená hesla komentátora, jako „Tak začíná vzkvétat naše české pohraničí" nebo „Konečně si hospodaříme sami".
Rozesmátí muži sklízejí na polích obilí, ženy dojí krávy, nad obchody září nové české nápisy, řetěz lidských rukou vyndává z korby náklaďáků nábytek a přes silnici visí mezi čerstvě nabílenými chalupami transparent s nápisem
„Vítáme nové hraničáře".
Málem to vypadalo, že je vyhráno – stačí přece nahnat pár brigádníků na žně, na hrázděné domy pověsit česká hesla a život půjde dál jako za Němců. Přirozeně se už za rok – a ještě víc za deset let – ukázalo, že to byly bláhové představy a čirá propaganda. Prázdné domy rychle zchátraly, pole zarostla. Je celkem jedno, jestli tehdy filmaři točili někde ve Slavkovském lese u Mariánských Lázní, na Knížecích Pláních na Šumavě, u Javorníku v Jeseníkách nebo u Nové Bystřice na Jindřichohradecku.
Chyběli lidé
Už od počátku bylo totiž jasné, že na dosídlení nebude dost lidí. Českých starousedlíků v pohraničí zůstalo na 250 tisíc, Němců kolem 180 tisíc (a i to českému veřejnému mínění připadalo moc) a z vnitrozemí mohlo přijít maximálně milion dvě stě tisíc českých přistěhovalců. Což jsou jen necelé dvě třetiny původního stavu. A tak se z nouze udělala ctnost. „Máme možnost při novém organisování západního a severozápadního pohraničí vytvořiti si přírodní val, který by nás zase pomáhal chránit proti přívalům ze západu, jako to po věky dělal náš historický pohraniční hvozd," přišel Osídlovací úřad s nápadem neosídlovat již vesnice na západní hranici. Jinými slovy – obyvatelstva mělo nově od vnitrozemí k hranicím ubývat, a ne naopak jako dosud.
Plán zároveň jednotlivým oblastem pohraničí určil využití a tím i hustotu osídlení. V severozápadních Čechách měl být udržen průmysl, avšak zemědělství jen v úrodných oblastech. Úsek od Krkonoš po Jeseníky a jižní Morava měl být osídlen v dosavadní hustotě a určen k rekreaci. A Český les, Šumava a jihočeské pohraničí měly být naopak osídlovány co možná nejméně. „Protože se jedná o strategickou hranici prvního řádu," vysvětloval to už v létě 1945 plán Osídlovacího úřadu. „Musí přestati dosavadní naprosto neplánovité přesídlování jednotlivců (Čechů) na vlastní pěst do pohraničí a očekávání, že se prostě Němci mechanicky nahradí Čechy, aby se namnoze ve stejně nepříznivých poměrech, se stejnými chybami a omyly jen ve starém pokračovalo," píše se v plánu.
V dokumentu stojí i další pozoruhodná věta: „Zúčtujeme jednou provždy s odvěkým odpůrcem, a to za cenu převzetí všech důsledků z toho vyplývajících." Lidově se této strategii později začalo říkat „I kdyby v pohraničí měly růst kopřivy". A tak měl úpadek donedávna vyspělého území někdejších Sudet rychle pokračovat.
Poučení z vyháněcího vývoje
Dnes, 70 let po odsunu, víme, jak tristně to slavné české „dobytí" někdejších Sudet dopadlo. Že se žádný zázrak sociálního inženýrství po vyhnání 2,8 milionu Němců nekonal. A že pouhá stabilizace dotčené třetiny českého území byla vykoupena tolika ztrátami a omyly, že mluvit o nějakém českém vítězství prostě nejde.
A poučení pro dnešek? „Odsun Němců byl bohužel jediným možným řešením," souhlasí pro týdeník Dotyk s poválečným vývojem i přes obrovské potíže a křivdy s tím spojené Jiří Padevět, autor oceňovaných publikací o Protektorátu a konci druhé světové války.
Historikové se ovšem také vesměs shodují, že k jakémusi přibližnému vyrovnání poměrů v českém pohraničí a vnitrozemí došlo v průměru teprve kolem roku 1975. Hodně pak napravila svoboda po roce 1989, ale řada lidských, společenských i stavebních jizev se nezacelila dodnes. Hlavní roli však mohl sehrát – a sehrál – jedině čas. Na temnou dobu bylo nutné zapomenout a zlepšení mohlo přijít, až když se vesla chopily další nezatížené generace. …
* * *
Tak korupčně se chovali komunisté a strany tzv. Národní fronty po II.světové válce!
Špindlerův Mlýn zná každý, ale kdo zná slavný krkonošský rod, který jsme zlikvidovali?
Vytlačeni z Československa. Kanadští zálesáci ze Sudet
Děsivá výpověď, pravda o naší zemi a o nás!
Jan Šinágl, 27.11.2016
Read more...