Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Diktátor přitahoval svým charismatem a i současní politici pro něj mají slova uznání. ěkteří státníci učiní svým obyva­telům radost jedině svou smrtí. Fi­del Castro patří k nim. Jeho skon ve věku devadesáti let snad konečně oby­vatelům Kuby po téměř šedesáti letech noční můry otevře naději na svobodnější život.

Ambiciózní mladík obdivoval evrop­ské diktátory a takovým se toužil stát na Kubě. Po prvním neúspěšném pokusu o uchopení moci v roce 1953 ho tehdejší kubánský diktátor Batista, neefektivní a mírný, nechal odsoudit k patnácti letům vězení, ale už po dvou ho propustil. To Castro později nikdy neudělal a ty, kdo proti němu bojovali, nechal popravit. Jen málo historických fajnšmekrů ví, že slavný čtyřhodinový projev „Dějiny mi dají za pravdu", kterým se Castro v roce 1953 hájil před soudem, byl částeč­ným plagiátem Hitlerovy obhajoby před soudem po neúspěšném tzv. pivním puči v roce 1923.

Kruté poučení

V prosinci 1956 zahájil v pohoří Sierra Maestra novou guerillovou válku a poté, co Batista uprchl z Kuby, vstoupil v lednu do Havany a v polovině roku už bylo jasné, že nebuduje demokracii, ný­brž novou diktaturu. Na podzim již všich­ni pochopili, že komunistickou. Castrův spolubojovník Huber Matos, který na to upozornil, dostal dvacet let vězení, kde byl mučen. Když třiadvacetiletý bankov­ní úředník Armando Valladares v roce odmítl dát na svůj stůl propagační cedulku „Podporuji Fidela Castra“ - dostal dvaadvacet let - a také byl krůtě mučen.

Castro nastolil diktaturu mnohem tvrd­ší a bezohlednější, než byla ta Batistova. Během karibské raketové krize v říjnu 1962 Castro vyzval Sovětský svaz, aby jako první odpálil proti USA jaderné rake­ty, i když to bude mít za následek, že celá Kuba bude v atomové válce zničena. Chruščovovi psal, že rád přinese tuto oběť při vědomí, že z jaderného popela Kuby vznikne nový, spravedlivý svět. Chruščov to odmítl s tím, že by atomová válka, když by kapitalistům přinesla nesmírné ztráty, vedla ke zničení sovětského bloku, což není v zájmu socialistické revoluce. Castro byl zklamán a dodnes je jediným známým vůdcem, který vědomě požado­val rozpoutat globální jadernou válku.

Svou zemi zbídačil, zruinoval a její obyvatele zbavil veškeré svobody. Ku­bánské válečné lodě a letadla měly roz­kaz střílet do vorů a bárek, kterými se ku­bánští ubožáci snažili dostat na Floridu. Ani po uznání režimu prezidentem Obamou před dvěma lety politické represe bratří Castrů na Kubě nepolevily, ba na­opak ještě zesílily (Fidel předal moc své­mu o pět let mladšímu bratru Raúlovi před deseti lety).

A přesto se stal předmětem perverzní­ho kultu. Představoval typ romantického, virilního, charismatického, machistického vůdce, který se revolucí a násilím cho­pí moci a pak pevnou rukou vládne ze sed­la svého koně. Takových vůdců bylo za poslední století mnoho: Mussolini. Mao, Násir, Castro. Žádný své zemi nepomohl, každý způsobil mnoho bídy, utrpení, ne­svobody. Castro byl poslední z nich. Pokud jeho zbytečný život měl vůbec nějaký vý­znam, tak jedině jako odstrašující pří­klad, jako poučení: už nikdy žádný ro­mantický, charismatický vůdce na koni, už nikdy žádnou důvěru v mocichtivé re­volucionáře.

Zbývá jen stud

Naopak, cesta ke štěstí, prosperitě a svo­bodě vede přes uvážlivé státníky, kteří ne­jsou mocichtiví. Státníky, jako byl George Washington, který prohlásil, že „stát, stejně jako oheň, je nebezpečným sluhou a obávaným vládcem“. Nebo jak to vyjádřil Thomas Jefferson: „Pokud jde o otázky moci, ať už nikdy neslyšíme o důvěře v člověka, nýbrž měli bychom ho svázat řetězy ústavy, ať nemůže vy­vést nějakou ničemnost.“

Všichni, kdo vkládali důvěru ve Fidela Castra, by měli litovat své naivity; a všichni, kdo toto totalitní monstrum ob­divovali, by se měli stydět.

O to více deprimující jsou reakce západ­ních demokratických státníků, od prezi­denta Obamy přes kanadského premiéra Trudeaua, předsedu EK Junckera až po premiéra Sobotku: každý pro sadistické­ho diktátora našel nějaké slovo uznání.

Je to naprosto pomýlené: uznání by se mělo dostat jeho početným obětem, těm mrtvým i stále žijícím.

Castro unikl světské spravedlnosti a toho, co by za své činy zasloužil vrcho­vatě, tedy veřejné popravy na hlavním ná­městí v Havaně, se mu nedostalo. Ale jak říká Hospodin: „Pomsta je má...“

Tyran zemřel a namístě je říci: „Cuba Sí, Castro No!“ Na řadě je Raúl.

Roman Joch, LN, 28.11.2016

* * *

P.S.

Bude naše ministerstvo zahraničí také kondolovat rodině tyrana Severní Koreje až zemře její barbarský vůdce?!

Jan Šinágl, 29.11.2016

* * *

Čeští politici se na Castrův pohřeb nechystají

Čeští politici se nezúčastní nedělního pohřbu kubánského komunistického vůdce Fidela Castra, který v pátek zemřel ve věku 90 let. Ministerstvo zahraničí sdělilo ČTK, že se na Kubu žádní vládní představitelé nechystají. Cestu neplánují ani zástupci opoziční KSČM. Ministerstvo zahraničí o víkendu vyjádřilo soustrast Castrově rodině, zároveň však uvedlo, že se Česká republika rozcházela s Fidelem Castrem v pohledu na vývoj ve světě. Mluvčí ministerstva Michaela Lagronová dnes uvedla, že žádný z oficiálních českých představitelů na Castrův pohřeb nepojede. Cestu neplánují ani zástupci KSČM. Místopředseda strany Jiří Dolejš ČTK sdělil, že komunistickým představitelům brání v cestě na Castrův pohřeb povinnosti spojené s jednáním Poslanecké sněmovny. ČRo, 28.11.2016