V jakém stavu to tedy u nás je? Je to pouze v oblasti nějaké zdvořilosti, nebo už se jedná o agendu?
Já si myslím, že v rámci odporu proti politické korektnosti převažuje to pojetí korektnosti jako agendy. Málokdo si troufne protestovat proti zdvořilostnímu principu. Většina lidí, kteří bojují proti politické korektnosti, vlastně argumentují, že chtějí akceptovat tu zdvořilostní stránku korektnosti, ale nechtějí už přesah do té agendy. Když se na to podíváme z jazykového hlediska, tak vidíme, že žádná jazyková forma není prázdná a nevinná. Cokoliv jazykového, co nese nějaký obsah a má nějakou pragmatickou dimenzi, nás někam tlačí, něco prosazuje. S čistě formálním pojetím politické korektnosti jako pouhé zdvořilosti se v praxi asi nesetkáme. Vždy to je alespoň z části agenda. A co tedy boj proti politické korektnosti představuje? U nás to asi bude boj proti pražskému establishmentu, rostoucí přesvědčení o tom, že lidé, kteří mluví politicky korektně, neumí reálně ty problémy řešit. Svým způsobem je zde představa, že tím, že jsme se odnaučili mluvit o problémech a nazývat je „pravými jmény“, jsme je přestali řešit. A výsledek je takový, že se tyto problémy zhoršují.
Čili to chápete tak, že politik, který je nekorektní, musí být nutně schopný tyto problémy řešit?
Nevím, jestli přímo musí být schopný, ale lidé v něm přinejmenším spatřují jistou naději. Lidé, kteří mluví politicky korektně, vlastně jakoby lžou, šifrují, zastírají skutečné výrazy. Zatímco ti nekorektní mluví rovně, využívají slovní zásobu z toho prvního, zakázaného jazyka, a tím také působí důvěryhodněji, protože jakoby nic neskrývají. Svým způsobem je jazyk politické korektnosti něco jako „argot“ – formulace zakrývající myšlenky na jiné formulace. A snad právě kvůli tomu se proti politické korektnosti lidé vymezují, protože ti, co mluví přímo, snad nebudou tak slepí vůči těm problémům nebo před nimi nebudou uhýbat. Tím se vlastně dostáváme k další možnosti, jak se můžeme dívat na politickou korektnost. Ta může být chápána zároveň jako jakási „snobárna“. Nějaký druh elitářství. Snobi jsou lidé, kteří v úzké skupině spolu komunikují a od ostatních se zároveň odtahují, pomocí nějakých povrchních, snadno osvojitelných komunikačních postupů. Politickou korektnost tak můžeme vidět zároveň jako pomůcku k proniknutí do určité skupiny. To je přece typický příklad snoba – člověk, který potřebuje ustálenější způsob vyjadřování, protože nevěří vlastnímu úsudku a názoru. Takový člověk potřebuje vědět, co se má říkat v určité situaci. Různé ustálené výrazy snobům velmi usnadňují život. Doba 20. století je doba postupného nárůstu snobizmu, dnes bychom mohli říct, že právě snobizmus převládl. Například máme Ortegu a jeho Vzpouru davů, kde popisuje davového člověka, který se navenek tváří, že není davový. Protože těch lidí, kteří se cpou nahoru, je hodně, provedou takovou tichou dohodu, že se o věcech bude mluvit zjednodušeným osekaným způsobem.
Mám to tedy chápat tak, že člověk využívá korektnost jako únik z nepříjemných situací?
Myslím si, že tak tomu skutečně je. Snažíme se dostat „nahoru“ a víme, že tam budeme muset umět interpretovat své názory, řešit určité věci a vyjadřovat se k nim. Zároveň se toho děsíme, protože třeba názory nemáme nebo prostě nevěříme svému úsudku. Nicméně jsme v klidu, protože máme připravený specifický jazyk, nějaký „newspeak“, který nám tu situaci už dopředu velice usnadní. Víme, že budeme muset volit maximálně z pár formulací, které se budou na tu danou situaci určitě hodit.
Myslíte si, že politická nekorektnost jde ruku v ruce s jakýmsi populismem?
Myslím si, že nám zhoršuje situaci tento celospolečensky uplatňovaný dvojí metr: Ve chvíli, kdy si někdo dokáže před veřejností obhájit ten pohled „já nejsem politik, já tady jdu pouze řešit věci“ nebo „už toho mám dost, jsem zasloužilý v jiné branži a přicházím makat, takže na mě se tato pravidla aplikovaná na normální politiky nevztahují“, tak takový člověk vlastně vyhrál. My dál budeme nadávat na profesionální politiky, budeme na ně mít stále vyšší nároky, a mezitím se necháme ovládat lidmi, kteří dobře kopali do míče nebo umějí dobře zpívat, a proto ty nároky zvládat nemusí.
Jaký tedy obecně predikujete vývoj v oblasti komunikace?
V demokratickém prostředí jsou komunikační normy pořád, udržují se a jsou potřebné. Stále jsou pro většinovou společnost výhodné. Musíme si uvědomit, že norma slouží komunikaci. Není tam pro sebe samu, ale je to užitečný prostředek komunikace. Politická korektnost je tedy také jakási norma, která slouží k tomu, abychom nenaštvali lidi, se kterými je také potřeba se domluvit. Takže v tomhle smyslu to určitě fungovat bude. V demokratickém kontextu však musí být vždycky ta norma relativně slabá. V diktatuře může přijít nějaký ten strážce češtiny a vynadat vám, že mluvíte špatně česky. V demokracii ho můžete poslat někam, protože čeština patří Čechům a ne češtinářům. Je to můj mateřský jazyk, tak mi nikdo nemůže říkat, že jím mluvím špatně. Tedy nějaké porušení jazykové normy v demokracii nemá závažné sankce. Může vést třeba k tomu, že vás už někam příště nepozvou, v případě, že jste se tam chovali nevhodně. Takže ta norma politické korektnosti tady bude bezpochyby i nadále existovat. Co je pravděpodobné, tak té nekorektnosti bude ve společnosti přibývat, ale pokud nedojde k nějakému dramatickému civilizačnímu vývoji, pokud budeme žít přibližně stejným životním stylem, jakým žijeme teď, tak se ten princip komunikace, tak jak jej známe, nezničí.
* * *
Kam vede přehnaná politická korektnost vidíme na problému s uprchlíky v EU, či s Romy u nás. Další příklady si můžete doplnit sami. Situace je trvale neudržitelná a nelze ji řešit politickou korektností, jinak bude „korektnost“ řešena situací rychleji, než tušíme. Proto nedůvěra občanů v politickou korektnost a její představitele neustále stoupá, stejně tak jako roste důvěra v „nekorektní“ politiky, kteří do ni přinášejí prvky zdravého rozumu. Zákonitě stoupá popularita Babiše, Trumpa či nejnověji Marka Zuckerberga a dalších, kteří odmítají politickou korektnost v zájmu řešení problémů, které nám začínají „přerůstat přes hlavu“. Hrozí vznik nekontrolovatelné situace, kterou mohou využít opět ti, pro které jsou občané jen prostředkem k získání moci. Dnešní doba vyžaduje silné osobnosti, skutečné lídry. Baťovo heslo je stále aktuální: „Volte lidi, ne strany“. Otakar Motejl kdysi řekl: „Lid nemá mozek. Člověk má mozek“. Zrovna tak politická strana nemá mozek, ale potřebuje schopné mozky. Zakořeněného českého rovnostářství se musíme zbavit. Važme si těch, kterým bylo dáno a mohou nás skutečně vést silou svých schopností a své osobnosti ke skutečné prosperitě. Neočekávejme dokonalost a hodnoťme každého podle odvedené práce. Odsuzovat někoho, že udělal jednu věc špatně a nevidět, že udělal tisíc věcí dobře je jen podporou těch, co neumí nic, nic nedělají - a také potom nic nezkazí. Jejich jediná schopnost je jen dostat se ke „korýtku“ a tam vydržet co nejdéle.
* * *
Článek níže o Emilu Zátopkovi ukazuje, jak si váží našich hrdinů jiné země. Proč nevychází tento časopis u nás? Proč jsme dosud nenatočili celovečerní film o Emilu Zátopkovi, Bóžovi Modrém a likvidaci našich mistrů světa v hokeji komunisty a dalších slavných sportovcích, vědcích a podnikatelích? Nedivme se potom, že naše hrdiny znají lépe děti v jiných zemích než děti v jejich rodných zemích. Můžete potom očekávat, aby země, která veřejně nectí a nezná své hrdiny bojovala za lepší. Jen národ který zná své hrdiny ví co je hrdinství a je pro něj samozřejmé za skutečné hodnoty bojovat. Kdo je jen očekává dočká se zaslouženě jejich opaku.
Jan Šinágl, 16.1.2017
* * *
Běh připomene výročí časopisu, který nese jméno Emila Zátopka
Za malý poklad má i po deseti letech Jean-Paul Brouwier dopis, kterým jeho týmu dala sportovkyně Dana Zátopková souhlas s vydáváním časopisu o běžeckém sportu nesoucím jméno jejího manžela Emila. Desáté výročí vydání prvního čísla magazínu Zátopek připomene v úterý na bruselském stadionu Trois Tilleuls běžecký závod, u kterého je předem známo nejen kdy začne, ale na vteřinu přesně i to, kdy skončí.
Spolu s českým velvyslanectvím v Belgii, místním Českým centrem a Českým olympijským výborem se totiž redakce magazínu rozhodla zopakovat na vteřinu přesně běh, kterým Emil Zátopek v červnu 1954 na stejném stadionu dosáhl světového rekordu v běhu na deset kilometrů. Trať tehdy jako první v historii zdolal za 28 minut a 54 vteřin.´Jeho výkon se nyní v chladném bruselském počasí pokusí zopakovat štafeta dobrovolníků, okruh na stadionu budou muset v průměru absolvovat za 69,36 sekundy. ČRo, 15.1.2017
Read more...