Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Už od 23. října vychází k tématu seriál v LN. Začal rozhovorem s historikem Jaroslavem Čechurou– mohu vřele doporučit. 

České stavy nebyly ani schopny navrhnout českého krále... Máme už v povaze přisvojovat si zásluhy druhých a vlastní neúspěchy svádět na druhé. Jakoby nad naším územím přetrvávalo stigma, které začalo v dávných dějinách, které se dodnes projevuje na naší povaze, našem chování - skepsi, negativismu, kritizování, nepřipouštění naděje, neschopnost jednoty apod. Nedávno mi jeden čtenář naše dávné dějiny připomenul a věru je těžké neuvěřit, sledujeme-li následný vývoj dějin:

U Přemyslovců se praktikovala kastrace v rodině. Není divu, že vymřeli, také se sami likvidovali… Kdo byl největší nešťastník mezi českými panovníky? O tento titul může soupeřit hned několik českých knížat a králů. Například Václav II, který byl jako malé dítě vězněný na Bezdězu, takže se i v důsledku toho bál koček a bouřky, nebo mladičký Ladislav Pohrobek, jenž zemřel v sedmnácti letech. Ale zřejmě nejtragičtější osud ale měl kníže Jaromír (okolo roku 975-1035), bratr slavnějšího Oldřicha. Jeden sourozenec ho nechal jako mladého vykastrovat, druhý později oslepit a nakonec se stal obětí atentátu, když seděl na záchodě.

Při jeho blahoslovení pronesl papež Jan Pavel II. tato slova: „Nejdůležitějším úkolem křesťana je hledání, rozpoznávání a následování Boží vůle v každé příležitosti. Křesťanský státník, císař a král Karel I. přijímal tuto výzvu každý den.“

***

Po zadání titulku do Google se neobjeví žádný odkaz? Skvělá esej Davida Lancze ZMIZÍKOVÁNÍ V NAŠICH DĚJINÁCH, vyšla v Lidových novinách dne 9.4.2022 v příloze Orientace. Hraje snad fakt podvědomého kolektivního pocitu této hanby svou roli v důsledném vymazávání tradice Karla I. z naší paměti?

Cituji z eseje: V kontrastu s nenávistným Edvardem Benešem se někdejší císař Karel I., hluboce věřící katolík, ani na smrtelné posteli nepřestával modlit „za český národ“ – Nemá smysl zavírat oči nad tím, že ke vzniku republiky došlo zradou: zradou vojáků, kteří navzdory přísaze svému králi přešli z rakouských zákopů do zákopů ruských, italských či francouzských. Zradou politiků, zvlášť těch, kteří zasedali v parlamentu, tedy včetně Tomáše Garrigua Masaryka. Těch politiků, z nichž většina by se předháněla, kdo by při Karlově pražské korunovaci jako první políbil panovníkovi ruku, ale pak rozjásaně společný stát bořila.