Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Charles Heller žádá ministra o podání stížnosti pro porušení zákona a v závěru píše: „Ačkoli jsem starý muž, stále žiji a mám silný osobní zájem, abych se dožil spravedlnosti v této věci, neboť záležitost Leopolda Hilsnera silně ovlivnila celou naši rodinu a přispěla k dědečkově předčasné smrti.“

***

„Ačkoliv se jedná o trestní věc, v níž byl skutek spáchán již na konci 19. století, tak ani na okamžik se [státní zástupce] na tuto věc nedíval toliko z pohledu historického (který bezesporu zajímavým je), ale především z pohledu právního. Snaha zjistit pravdu je sama o sobě morální povinností člověka k sobě samému, a to i tehdy, pokud všichni ti, kterých by se tato pravda bezprostředně dotkla, jsou již po smrti, jejich děti jsou již po smrti a mnohdy i jejich vnoučata, protože je zkrátka morálně správné a oprávněné, aby pravda vyšla najevo i po tolika letech.“(1)

Od zavraždění Anežky Hrůzové a Marie Klímové uplynulo více jak 120 let a za obě vraždy byl pravomocně odsouzen židovský mladík Leopold Hilsner. Přesto rozsudek stále vzbuzuje pochybnosti a silné emoce. (2)

Najde se někdo, kdo ministryni přesvědčí o svém „dostatečně intenzivním konkrétním a individuálním zájmu“?

Dne 19. 9. 1899 byl Krajským soudem v Kutné Hoře odsouzen k trestu smrti třiadvacetiletý Leopold Hilsner z Polné za vraždu Anežky Hrůzové. Proti rozsudku se odvolal. Odvolací soud ve Vídni rozsudek zrušil a vrátil věc k novému projednání. Toho se ujal Krajský soud v Písku, který 14. 11. 1900 Hilsnera znovu odsoudil k trestu smrti, přičemž mu k tíži přičetl i vraždu Marie Klímové. Tentokrát ve Vídni rozsudek potvrdili. Proces tehdy plnil stránky novin a vedl k silné protižidovské kampani (tzv. hilsneriádě) a k obviněním z rituálních vražd. Proti tomu otevřeně vystoupil profesor T. G. Masaryk, pozdější československý prezident.

Od oprátky pomohl Hilsnerovi císař František Josef I., který trest smrti změnil na doživotní žalář. Z vězení pak byl nakonec Hilsner propuštěn v roce 1918. Zemřel v roce 1928 ve Vídni.

Odvolací soud ve Vídni Hilsnerovo odvolání zamítl.

Proces se značně antisemitskými prvky kritizoval už tehdy profesor Tomáš Garrigue Masaryk, pozdější československý prezident; vyvolal tím proti sobě značnou nevoli. Věc byla široce medializovaná; hovořilo se o tzv. hilsneriádě.

Snad to byly pochybnosti o spravedlnosti soudního rozhodnutí, které vedly císaře Františka Josefa I. k tomu, že Hilsnerovi udělil milost a změnil jeho trest na doživotí. V roce 1918 nový císař Karel I. Hilsnera propustil. Po dalších 10 letech, v roce 1928, Hilsner ve Vídni zemřel jako omilostněný dvojnásobný vrah. Rozsudek z roku 1900 je navzdory několika pokusům o jeho revizi stále pravomocný.

Jihlavské listy 7. 7. 2020: POČTĚTE SI– Advokát Müller dále zmiňuje reakci redaktora LN Petra Zídka: „Hilsnerův proces se tak trochu týká nás všech. Nedělí nás od něj věky, jako v případě Husa. Před necelými sto dvaceti lety byl u nás někdo neprávem odsouzen k smrti na základě antisemitských pověr. Zrušení tohoto skandálního rozsudku by mohlo mít význam pro celou společnost.“

„Poté, co mně paní ministryně odpověděla, že pánové Heller, Vašíček, Prchal a Zídek projevili o nápravu v kauze Hilsner zájem pouze „historický a celospolečenský“, nikoli „dostatečně intenzivní a konkrétní“, obrátil jsem se na pana prezidenta Miloše Zemana s tím, aby on jako nástupce prof. T.G.Masaryka v prezidentském úřadu vyjádřil na ´revizi procesu polenského´ svůj „intenzivní a konkrétní zájem“, argumentuje L.Müller. Odpověď na jeho žádost dorazila 10.června. Ředitel odboru legislativy a práva Kanceláře prezidenta republiky JUDr. Václav Pelikán mne z pověření pana prezidenta odpověděl, že pokud paní ministryně podnět opakovaně odmítla, není důvod, aby se případem zabýval i pan prezident, který by mohl působit ve věci jen ´vahou své osobnosti´“, konstatuje Müller. Jak dodává, bylo mu v závěru odpovědi panem ředitelem doporučeno, aby své „právnické schopnosti a erudici“ uplatnil na jiném, aktuálnějším a naléhavějším případu než trestní věci 120 let staré, ve které již dávno došlo ke společenskému konzensu při nahlížení na ni a u které palčivost potřebného zásahu uplynulým staletím již vyprchala.