Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

"Ich habe gegesen wie ein Tscheche und trank wie ein Deutscher. Gott sei gelobt", schrieb der Prediger Martin Luther. Wenn das Ende der Welt eines Tages kommen sollte, so Tesar, wird es uns einfach zu Hause treffen. Früher oder später werden wir das Jenseits erreichen und im Feuer landen. Pavel Stránský aus Záp: "Die tschechischen Menschen haben die gleichen Manieren wie die Affen - sie jagen immer neuen Dingen hinterher, von der alten Tracht riechen sie nicht viel."

 "Das ist typisch tschechisch", hören wir oft als Verurteilung von Verhaltensweisen, die uns nicht gefallen. Aber gibt es so etwas wirklich? Können wir stolz sein (oder uns schämen) auf eine typisch tschechische Eigenschaft, die niemand sonst hat? Was ist das Wesen unseres Nationalcharakters?

Bereits im 14. Jahrhundert beschrieb der Prediger Tomáš Štítný typisch tschechische Eigenschaften - ihm zufolge waren es Langeweile, Gefühle der Nutzlosigkeit und des Zögerns, Verachtung für andere Menschen, Neid und Verleumdung.

Vollständiger Artikel auf Tschechisch>

Praotec Čech je legenda, nikdy nežil. Jakým jazykem by asi hovořil? Takto provokativně se ptá ve své knize Příběhy dávného času historik Petr Charvát. V tradičních českých pověstech je podle něj skryta multikulturní situace Čech z doby jejich vzniku.

U Charváta je zdůrazněna velká různorodost prvků, na jejichž základě naše národní báje vznikaly, přičemž v jeho podání vlastně už nejsou ani „naše“, ani „národní“. Ne náhodou nad takovými příběhy, jako byl ten zmíněného přeběhlíka, provokativně prohlašuje: „A teď v tom hledejme naše praotce Čecha, Němce, Žida a Cikána. Co myslíte, jakým jazykem by byl hovořil praotec Čech?“

Netrpíme vzpomínkovým optimismem, který tak snadno mění historii? Dějiny už máme. Ty se měnit nedají. Článek kulturologa Jana Lukavce (LN 4.5.2022) jistě zaujme nezaujaté čtenáře. J.Š.

„Přežral jsem se jako Čech a opil jako Němec. Bůh buď pochválen,“ napsal kazatel Martin Luther. Vystihl nás tím jako národ? - Pokud má podle Tesaře jednou přijít konec světa, zastihne nás prostě doma: „Tam je všechno, v čem jsme dobří – naše hospoda, kde pijeme do dna jako nikdo jiný na světě, náš les, kde můžeme sbírat houby, naše řeka plná ryb a nejlepší síť turistických značek na celém světě. I po ní dřív nebo později dojdeme na Onen svět a skončíme v ohni. I v počtu kremací jsme světové jedničky.“ -Pavel Stránskýze Záp: „S opicemi stejné mravy mají líté české davy – po novinkách vždy se honí, starý kroj jim málo voní.“

„To je typicky české,“slýcháme často jako odsudek chování, které se nám nelíbí. Jenže existuje něco takového doopravdy? Můžeme se pyšnit (anebo stydět) nějakou typicky českou vlastností, kterou nikdo jiný nemá? Co je podstatou naší národní povahy?

Už ve 14. století popisoval kazatel Tomáš Štítný typické české vlastnosti – podle něj jím byly omrzelost, pocity marnosti a váhání, pohrdání jinými lidmi, závist a pomlouvání