Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Na pozvání velvyslanectví Švýcarska v ČR jsem se zúčastnil presentace knihy švýcarského historika Denise Dumoulina, za jeho osobní účasti, v kavárně Božská lahvice. Jedná se český o překlad knihy À l’enseigne du lion de Bohême, ve které se autor věnuje kulturním vztahům Českých zemí a Švýcarska v průběhu historie od středověku až po nedávnou minulost. Akce  proběhla ve francouzštině a byla tlumočena do češtiny. Zvukový záznam stojí za poslech, včetně vystoupení prof. improvizace ve hře na klavír na Pražské konservatoři Jiřího Pazoura.

Kdo dnes ví, že pražské Klementinum projektoval švýcarský architekt, že Keltové působili i na území Švýcarska, že nebýt Přemysla Otakara nemuselo Švýcarsko vůbec vzniknout? ZDE si můžete přečíst předmluvu, včetně obsahu a první stránky. Doplňuji o Švýcarsko nejsou pouze skiareály, čokoláda a banky I. čast + II.část. Knihu by si měl pořídit každý krajan, žijící ve Švýcarsku, nebo ti, co se vrátili do České republiky.  

Bylo plno, uvolnil jsem své místo staršímu pánovi, který přišel později – obratem mne velvyslanec Švýcarska J.E. p. Philippe Gérald GUEX vybídl, abych se posadil k jeho stolu, kde bylo ještě volné místo. Jiná země, jiný mrav.

Auf Einladung der Schweizerischen Botschaft in der Tschechischen Republik nahm ich an der Präsentation des Buches des Schweizer Historikers Denis Dumoulin im Café Božská lahvice teil, an der auch er teilnahm. Es handelt sich um eine tschechische Übersetzung des Buches À l'enseigne du lion de Bohême, in dem der Autor die kulturellen Beziehungen zwischen den tschechischen Ländern und der Schweiz im Laufe der Geschichte, vom Mittelalter bis in die jüngste Vergangenheit, beleuchtet. Die Veranstaltung fand in französischer Sprache statt und wurde ins Tschechische übersetzt. Es lohnt sich, die Aufzeichnung anzuhören, unter anderem mit einer Darbietung von Jiri Pazour, Professor für Improvisation am Klavier am Prager Konservatorium.

Wer weiß heute schon, dass das Prager Clementinumvon einem Schweizer Architekten entworfen wurde, dass die Kelten in der Schweiz aktiv waren, dass die Schweiz ohne Přemysl Otakar vielleicht gar nicht entstanden wäre? HIERkönnen Sie das Vorwort lesen, einschließlich des Inhaltsverzeichnisses und der ersten Seite. Ich füge hinzu, dass die Schweiz nicht nur aus Skigebieten, Schokolade und Banken besteht Teil I+ Teil II.

Das Buch sollte von jedem in der Schweiz lebenden Landsman oder von denen, die in die Tschechische Republik zurückgekehrt sind, gekauft werden. 

Es war voll, ich überließ meinen Platz einem älteren Herrn, der später kam - sofort lud mich der Schweizer Botschafter, S.E. Herr Philippe Gérald GUEX, ein, an seinem Tisch zu sitzen, wo noch ein Platz frei war. Anderes Land, andere Sitten.

Aktualizováno 2.5.2023: Jsem bolševická zrůda a deviant …

***

V knize „Třetí odboj na Klatovsku a Domažlicku“ (Město Klatovy 2014) píše politický vězeň František  Wiendl, že v květnu STBještě nic o jejich skupině nevěděla, protože nikdo nic neprozradil. Přitom jako jediný vyjmenoval všechny zúčastněné komplice hned při prvním výslechu. Sebrali je 19.listopadu 1949 a 22.listopadu už StB vše věděla. STBáci píší, že polehčující okolnost byla, že mluvil. Jak může být u ing. Mileny Blatné František Wiendl čestným předsedou KPV? Podotýkám, že jsem si pana Wiendla dříve vážil. Názor jsem změnil, mé zásady jsou neměnné – i z úcty k hrdinům odboje za vlády nacistů a komunistů, ke skutečným hrdinům, kteří nikdy morálně neselhali. Bylo mi ctí smět považovat za své přátele Františka Zahrádku, plk. Luboše Hrušku, plk. Františka Hejtmánka, či politické vězně žijící v exilu ve Švýcarsku, za které zástupně jmenuji JUDr. Jaroslava Anděla(předseda Světového svazu politických vězňů v exilu), sokola Rudlu Němečka,či skauta Karla Kukala.

Níže si můžete přečíst výpovědi na StB a dodatky od listopadu 1949 do června 1950 Františka Wiendla, Jana Prantla a MUDr. Jiřího Krbce. Pan Wiendl mně prý „nemůže přijít na jméno“ – po přečtení jeho výslechu na StB a porovnání s tím co píše v knize „Třetí odboj na Klatovsku a Domažlicku“, se mu nedivím. Stačí porovnat datumy výpovědí s tím, co píše ve sborníku. Pravda je jen jedna, byť na zemi nutně relativní – záleží na úhlu pohledu. Absolutní pravda je nad námi. Podle ní budeme také souzeni a hodnoceni.

„Zajímám se o politiku, ne politikaření“. O neměnných hodnotách, dnes o to více aktuálnějších.

Od 20:10 min.: “Dokud je člověk schopen vnímat skutečnosti a dělat z nich logické závěry, žije. čtyřikrát jsem byl skutečně nejméně metr od smrti. Já už se v mým věku na něco zvláštního netěším. Proč? Poněvadž ve mně zůstala schopnost mít z něčeho radost pořád. Mám opravdu bez nadsázky radost z krásnýho listu ze stromu, nebo z travičky, kterou vidím. Radost z očekávání nečeho co by mne mělo čekat, nemám. Jsem ovšem připraven na dobré i špatné. Protože ono je nutno, kdyby nebylo špatného, nepoznáme co je dobré.

JUDr. Jaroslav Anděl: „Moje století“ - trvalé poselství nám i světu!

Na faktech a argumentech postavená kritika je žádoucí a legitimní – ať jde o EU nebo cokoli jiného. Zaslepenost je naopak na škodu. Jen si vzpomeňme na to, jak naše zdravotnictví a nemocnice vypadaly dříve. Tedy v době, kdy tuto zemi spravoval nedemokratický režim upínající se právě směrem na východ – především k Moskvě.

Vzpomínky snad pomohou oživit slova českého lékaře internisty, profesora Michala Anděla: „Byli jsme strašně technologicky zaostalí. Měli jsme sice kvalifikované doktory, kteří by pacientovi dokázali pomoci, ale neměli jsme k tomu patřičný materiál. A ten, co byl, se schovával pro funkcionáře a komunistické vedení.“

Po tomhle se nám jistě nestýská. A ruku na srdce: každý by se dnes chtěl nechat léčit raději ve výše zmíněném Havířově než v nějaké regionální nemocnici kdekoli v Rusku.

Poslední slova Františka Pecháčka pronesená ke spoluvězňům zněla: „Sbohem, bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný muž umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.“

***

O pietním aktu na webových stránkách Sokola nebyla v den pietního aktu žádná zmínka. Věřme, že zpravodajství bude následovat. Události ČT informovaly jako devátou zprávou dne. O akci „Tyršův Děčín (16-18.9.2022 neinformovaly). Pořídil jsem FOTOGALERII, včetně Noci sokolských světel a video níže s celým průběhem pietního aktu.

Postrádal jsem připomenutí sokolské myšlenky a její aktuální význam i pro dnešní situaci v naší zemi. Ze zahraničních hostů Sokola jsem zaregistroval pouze švýcarský SOKOL, zastoupeného jedním praporečníkem. Očekával jsem, že položí i věnec jménem zahraničního Sokola, bohužel se tak nestalo. AČR položila ostudně malý věneček. Věřím, že podstatné jsem řekl na konci videa – i jménem zahraničních Sokolů, jako bývalý náčelník Sokola Luzern, župy švýcarské a člen Sokola Zürich v zahraničí. O dnešním stavu Sokola svědčí mj. i to, že v prostoru pietního aktu nebyl odstraněn ptačí trus na oknech, o jejich čistotě raději nemluvě. Oceňuji, že byla zpěvákem zazpívána čs. státní hymna, byť její zahrání vojenskou hudbou za zpívání všech účastníků by bylo o něčem zcela jiném. Byl jsem samozřejmě připraven případně zazpívat i její slovenskou část, jako v Národním divadle při rozloučení s Věrou Čáslavskou, či nedávno v Lošanech při odhalení Památníku III. odboje. Proto jsem připomněl, že Sokolové žili, bojovali a umírali za Československo.

***

Pardubice ENTERIA ARENA 18.6.2022: SOKOLGYM 2022 – utajené médii, měla by vidět celá země!

O komunistických ideálech a o skutečných příčinách našeho neštěstí - platíme dodnes!

Památný den sokolstva zamlčel zločiny komunistů na obrazovkách veřejnoprávní ČT…