Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

„OSVOBODIT KÁMEN NEZNAMENÁ NIC, NENÍ-LI TÍŽE, NEBOŤ KÁMEN STEJNĚ NIKAM NEPŮJDE,

I KDYŽ BUDE SVOBODNÝ.“

Antoine de Saint Exupéry

* * *

Echo 4. dubna - nezávislé noviny okresu Beroun 11/2007 – Ani dnes bych nehovořil jinak, jen bych doplnil o další zkušenosti a doplňuji dvěma letáčky, kterých jsem v roce 2010 rozdal tisíce, abychom nezapomínali

Jan Šinágl po 68. roce emigroval do Švýcarska, kde se zúčastnil spolkového a sokolského života a jak mi líčili přímí účastníci, byl velmi obětavým aktivistou. V tom pokračuje i poté, co se vrátil domů, kde mu bylo odepřeno navrácení občanství a následovaly další konfrontace. Ty obvykle postihují lidi, kteří se nespokojí s formální a necitelnou prací úřadů. Ty platíme ze svých daní a mají pracovat pro nás. Často tomu je ale zcela jinak. A to Jan Šinágl, kterého známe z Mezinárodního českého klubu jako dobrého kamaráda, vzdělaného a věřícího člověka, a dokonce jako výborného zpěváka českých lidových písní, nemíní nechat jen tak. Své aktivity zaměřil na poukazování nešvarů a nespravedlností v naší společnosti. Někomu (hlavně těm, kterých se to týká) leze notně na nervy. Jiní mu pomáhají. Veřejnost Honzu zaznamenala především kvůli televiznímu přenosu na 1. máje 2005, kdy na něj syn zločinného trýznitele vězňů v padesátých letech (umřel než bylo možno jej odsoudit, k čemuž dopomohla velmi podivná justice v uhersko-hradištském kraji, která případě protahovala na mnoho let) M. Grebeníček, který je v čele zločinné organizace KSČM, poštval své policejní nohsledy a ti ho zatkli. On podal trestní oznámení, u jednoho soudu vyhrál, u druhého nikoli a třetí si to přehazuje jako horký brambor...prostě česká soudobá klasika.

A zde je rozhovor, který poskytl nezávislým novinám okresu Beroun, kde žije a který přebíráme zkrácený... 

-ES-

K.H. Borovský:„Přiznávám, že mi Maďaři, co zjevní nepřáteli Čechův a Ilyrův jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí nás strčit do kapsy.“ 

***

To dokazuje i osud Karla Havlíčka Borovského, kterého rakouská vláda deportovala do relativně fešáckého vyhnanství v tyrolském Brixenu. Rudí soudruzi však posílali lidi na šibenice, v lepších případech na mnoho let do lágrů typu Jáchymov nebo Bytíz.

Neměl rád plané salónní češství, z něhož si často dělal legraci, když parodoval některé rádoby vlastenecké písně, ve skutečnosti však mizerné sladkobolné kýče. Pro něj bylo vlastenectví především prací ve prospěch národa známý je jeho výrok: „Kéž by se nám to vlastenectví z huby do ručiček ráčiti vlezlo.“ 

Celý článek>

K.H.Borovský: „Miluji svůj národ, proto do něj řežu.“

***

Křest svatého Vladimíra nám připomíná i poměry v dnešním světě. Člověk je nezměnitelný. Kvalitu našich životů určují charaktery – jak těch „nahoře“, tak i těch „dole“. JŠ

***

ZPĚV PRVÝ PERUN A VLADIMÍR

Jedli, pili, hodovali, hrály jim muziky, ministři si popouštěli u kalhot knoflíky. Pili pivo, pili víno, jedli z masa, z těsta, nejednomu oficíru pukla z toho vesta. Vejskali a tancovali okolo pilířů, bim! bam! bum! špunty lítaly z flašek a moždířů. Kdo při tom byl, ten se opil, blaze, braši, tomu! — v noci pak je s výslužkami roznášeli domů.

ZPĚV DRUHÝ HOSPODÁŘSTVÍ

Jedna hora vysoká je a druhá je nízká, kdo nemá své muzikanty, na hubu si píská. Každý ptáček, každý brouček, slon až do komára, má hned ráno nasypáno z božího špejchara. A když potom lidé vstanou,  to je teprv správa ! Někdy nevím samým křikem, kde mně stojí hlava. To je křiku a modlení, ať mne uši brní: ten zpívá, ten šepce, vzdychá, ten zas žalmy frní. A co všechno na mně chtějí, nelze vyjmenovat, zbláznil bych se, kdy bych si to měl jen pamatovat. Sám se nechce žádný starat, za všechno se modlí, jakoby měl každý boha jen pro své pohodlí. Ó vy šelmy! Kdybych nebyl příliš dobrotivý, zmačkal bych vás na povidla jako shnilé slívy!