Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Neurolog Jakub Hort: jak poznat začínající Alzheimerovu nemoc, čím si ničíme mozek, o chování presidenta Bidena

***

Mimochodem, každé tři sekundy přibude na světě další člověk s Alzheimerem. Takže během našeho rozhovoru těch nešťastných lidí, kteří se začnou ztrácet ve světě, až nakonec ztratí i sami sebe, přibylo zhruba 1200. Kromě oteplování planety je Alzheimer druhou největší hrozbou naší doby. A kdybychom prý žili „dostatečně dlouho“, tedy asi tak 115 let, měli bychom nakonec patrně Azheimera všichni. Je to daň za dlouhověkost.

***

V Česku trpí Alzheimerem asi 120 000 lidí. Ale dalších možná až 400 000 ho prý má, ale ještě o tom neví. To se ta nemoc umí tak dobře maskovat?

To onemocnění má velmi dlouhé období, kdy se v mozku dějí změny, ale na člověku to vůbec není vidět. To může trvat patnáct až dvacet let. Čili když někdo onemocní v sedmdesáti, už od padesátky se mu v mozku tvoří bílkovina, která by tam být neměla. Pak přijde období, kterému říkáme mírná kognitivní porucha – ti lidé si subjektivně stěžují, ale už k tomu mají i objektivní obtíže prokázané v psychologickém testu. A když to pak trvá déle, obtíže jsou stále výraznější, až ke ztrátě soběstačnosti. Takové lidi označujeme za dementní.

V příloze LN Pátek vychází už po měsíce příběhy prof. Josefa Veselky. Zkraje mne některé zaujaly. Nyní už takřka žádný. Plyne z nich deprese a odevzdanost, přes všechnu snahu o opak, což podtrhuje i působení fotografií pana profesora, které optimismus rozhodně nevzbuzuj a nepodporují.

V článku Spiknutí (LN 6.8.2021), mne zaujala věty: Když přednosta vejde, všechno ztichne…  Na některých klinikách se dokonce udržují pravěké rituály a při příchodu šéfa se všichni postaví do pozoru. Vlastně nevím, jestli to jsou reminiscence rakousko-uherské, vojenské, nebo školní, a zatím mi nikdo nevysvětlil, k čemu to slouží.

Pokusím se to panu profesorovi vysvětlit.

Skutečnost je vždy složitější. Vyprávěla mi kamarádka, jak její děda za války makal v lesích, poněvadž nebyl árijec, což byla v roce 1943 jízdenka do plynu.  Jenže měl manželku árijku, a tak vyfasoval jenom ty lesní práce.  Doma se směl objevit jednou za měsíc.

Stalo se, že zrovna takhle před koncem roku se doma zjevil až po čtrnácti dnech – měl horečku, potřeboval dva dny ležet. Viděl ho soused a oznámil věc na gestapu. Děda dostal předvolání. Dal do aktovky kartáček na zuby, pastu, pár sušených švestek a šel.