Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Odškodnění za smrt Jiřího Vorlíčka: 303 Kč

Jiří Vorlíček (nar. 1929) z Ondřejova (okres Praha-východ), „zaměstnanec Astrofysikálního ústavu“, nebyl v Československu spokojen a chtěl odtud odejít. K odchodu si zvolil noc z 30. na 31. 5. 1954. Nevěděl však, že podle rozkazu velitele pohraniční stráže gen. Ludvíka Hlavačky je do drátů na státních hranicích zaveden proud o vysokém napětí. Jiří Vorlíček byl elektrickým proudem zasažen a na místě zemřel. Bylo mu 25 let.

Psal se 24. říjen 1950. Pro většinu obyčejný podzimní úterek, pro tři muže z jihovýchodní Moravy poslední den života. Jsou ztýraní výslechy a jeden z nich tak nemocný, že ho musí k šibenici přinést. …Antonín Jánošík, Rudolf Lenhard, František Mana… Dodnes nebyl nikdo za tento justiční zločin potrestán…

Luděk Navara opět připomněl zapomenuté zločiny komunistů a jejich zrůdnost. Nedivme se, že dnešní mládež o nich nic neví, nebo má jen povrchní znalosti, kdy o zločinech nacismu ví mnohem více.

Nazval svůj článek Luděk Navara. Cituji: Varšava se k němu odhodlala už dříve dokonce ve dvou krocích - horentní důchody, kterých si užívalo na 25 tisíc komunistických tajných, během nich postupně přiblížila polskému průměru. Opatření pak přezkoumával Ústavní soud i Soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ani jeden tribunál jej ale nezrušil.

V Česku jsme ovšem svědky jiného přístupu. Právě před měsícem městské státní zastupitelství v Praze definitivně poslalo k ledu stíhání někdejšího normalizačního premiéra Lubomíra Štrougala a ministra vnitra Vratislava Vajnara za zabíjení u železné opony. Je tak téměř jisté, že za přibližně tři stovky mrtvých uprchlíků nikdo ze zdejších vrcholných stranických a státních představitelů nebude potrestán. Na rozdíl od Německa, kde byl za střelbu u Berlínské zdi poslán na šest a půl roku do vězení poslední generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Egon Krenz.

Jménem lidu

Jako ilustrativní příklad lze uvést Jaroslava Demczaka, který v červenci 1951 posílal na smrt právě "babické". Vyučil se svářečem a zámečníkem, během dvou let se ale na Právnické škole pracujících "vypracoval" na předsedu senátu Nejvyššího soudu.

Krom velkého příběhu tu po ní zůstal i odkaz: nikdy se nevzdávejte!Trudie Bryksová po celou dobu vedla ještě jeden velký boj. Za to, aby našla hrob svého muže. Podařilo se jí to až neuvěřitelných dvaapadesát let po jeho smrti. Urna s popelem byla tajně zakopána v Motole. Trudie na místo položila kytici a stuhu v barvě české trikolory s nápisem "Josefu Bryksovi - po 52 letech hledání".

***

Mohla by to být story o ženě, kterou provázelo neštěstí, smůla a drtivé následky vlastních rozhodnutí. Na osud Trudie Bryksové, od jejíž smrti tento týden uplynulo deset let, je ale možné nahlížet i opačně. Jako na život mimořádné osobnosti, jež se nikdy nevzdala. Nesklonila hlavu před žádným režimem, před žádnou mocí a před žádným nátlakem. A podobně jako její manžel, stíhací letec RAF Josef Bryks, nezdolný mistr útěků ze zajetí, šla i ona do ztracených bitev. Její inspirující příběh stojí za to si připomenout vždy, když čelíme nátlaku a hledáme sílu ke vzdoru. Polský spisovatel Mariusz Surosz ji v knize Ach, ty Češky zařadil mezi osm žen, jejichž osudy výmluvně ilustrují nedávné dějiny Československa.

 Brigádní generál Josef Bryks, stále živé svědomí naší země – i nás!