… Po požáru v roce 1962 a prozrazení úkrytu mohl Eduard ve Šluknově zůstat již veřejně. Oba bratři pokračovali ve svém turistickém nadšení a věnovali se hlavně mládeži. Jejich velký dům sloužil jako základna a místo setkávání a byl otevřený doslova komukoliv. To se ale nakonec stalo sourozencům osudným. …
* * *
Příběhy ze Sudet mohou být poučné – vyprávějí totiž o nedávné minulosti, která rozdělila Čechy a Němce. Případ bratrů Bienertových ze Šluknova ale nejspíš přesahuje vše, co si dovedete
představit.
Když v roce 1962 začala hořet velká stodola poblíž šluknovského kostela svatého Václava, došlo k šokujícímu odhalení. Mezi dobrovolníky, kteří pomáhali hasit, poznali místní hasiči zdejšího rodáka Eduarda Bienerta. Jenže ten byl hned po válce odsunut do Německa – stejně jako téměř tři miliony dalších Němců. Kde se tu, 17 let po válce, vzal?
Stručný zápis o této události v městské kronice od kronikáře Jiřího Vlčka by mohl zůstat jen epizodou z pohraničí, kdyby se vzápětí neobjevila šokující souvislost. Eduard Bienert se totiž deset let ukrýval v rozlehlém domě svého bratra Františka a sestry Alžběty a z úkrytu jej vyhnal až osudný požár – hořící stodola stála hned vedle domu sourozenců Bienertových.
Příběh tří sourozenců tak absurdním způsobem odráží dějiny českého pohraničí, v tomto případě Šluknovského výběžku. Dvěma z nich – Františkovi a Alžbětě – československé úřady dovolily po válce ve Šluknově zůstat, byli totiž pro obnovenou republiku užiteční, třetí – Eduard – musel do transportu.
Read more...