Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

…  „Proč ne civilizovaně“ – jinak řečeno proč, když už v souladu s rozhodnutím vítězných velmocí mělo dojít k odsunu německých menšin ze Střední Evropy, nemohl být prováděn spořádaně, bez státem organizovaného masového násilí – a s vyloučením německých antifašistů a Židů, tedy těch, kdo byli mezi největšími oběťmi nacistického útlaku.

Ve volbách roku 1935 získala německá sociální demokracie na tři sta tisíc hlasů. Ozbrojené oddíly Republikanische Wehr bojovaly v září 1938 po boku jednotek československé armády s nacistickými ordnery. Po Mnichovu se tisíce z nich spolu se sudetskými německými Židy pokoušely utéci před Hitlerem do československého vnitrozemí. Československé úřady je nepustily přes nové hranice, a ty, kterým se podařilo projít, zatkly a proti jejich vůli předaly zpět nacistům.

Nikdo Beneše nenutil uzavřít protiústavní spojenectví se Sovětským svazem z roku 1943, či okamžitě po osvobození zakázat Agrární stranu a vše mimo Národní frontu, zavést tuhou cenzuru, komunisty řízené Závodní milice (předchůdkyně Lidových milicí), národní výbory či otevřeně protidemokratický Košický vládní program.

Edvard Beneš byl prezidentem až do 5. října, o celé situaci byl podrobně informován, a nese tedy za tento zločin plnou politickou i morální zodpovědnost. Stejně se choval už v březnu 1938 i vůči stovkám Židů, kteří se snažili utéci do Československa v noci po nacistickém anšlusu Rakouska. Během několika dní po záboru Sudet skončilo v nacistických vězeních na deset tisíc sudetoněmeckých antifašistů. Do konce roku jich bylo více než dvacet tisíc.

Teprve šedesát let po válce se česká vláda Jiřího Paroubka dokázala sudetoněmeckým odpůrcům nacismu oficiálně omluvit. Poněkud směšně nicméně zapůsobilo její rozhodnutí vyčlenit trapných třicet milionů korun na zjišťování osobních vzpomínek a dokumentů těchto obětí nacistické i československé nespravedlnosti.

Stonásobně trapnější ovšem bylo vyjádření tehdejšího českého prezidenta Václava Klause, který vládní deklaraci označil za „koncepčně chybné, zbytečné a prázdné gesto“. (Otec Livie Klausové Štefan Miština jako příslušník fašistické tajné policie slovenského státu zabavoval majetek slovenských Židů, kteří následně skončili v Osvětimi. V září 1940 byl Miština navržen na odměnu za „zvláštní svědomitost a výkonnost“. Září 1940 představuje určitý přelom v perzekuci slovenských Židů, která vyvrcholila v roce 1942 deportací dvou třetin židovské populace do nacistických vyhlazovacích táborů. V září 1940 vznikl Ústřední hospodářský úřad, jehož cílem bylo rychle se zmocnit židovského majetku… J.Š.)

V době války máme strach, nebojujeme, neriskujeme, neobětujeme, čekáme na pomoc a záchranu od druhých, zato v době míru jsme „hrdinové“…

Týdeník RESPEKTvydal dnes článek: CHCETE BÝT RADŠI ZASTŘELENI, NEBO OBĚŠENI? – cituji:

Jednoho dne byl do tábora odvezen celý domov německých důchodců a všichni zde byli postříleni. V jejich úmrtních listech pak bylo uvedené, že zemřeli na stařeckou sešlost, všichni v jeden den. To mě osobně šokovalo. - Byl zavražděný tak, že mu byla pumpována hadicí voda do žaludku, až došlo k jeho usmrcení na následky vnitřního krvácení. - Prameny jsou vždy zveřejňované až s odstupem. Roli v tom hrál i bývalý režim, komunisté tohle téma potlačovali. Třeba v publikacích, které vycházely o dějinách Olomouce, se odsun zmiňuje jen v několika větách. - I tehdy známý komunista Jura Sosnar třeba uvedl na jednání Národního výboru, že v táboře panují esesácké mravy a že jsou tam stejné poměry jako v německých koncentrácích. 

Neoddělitelnou součástí vylhaného mýtu o demokratickém charakteru třetí republiky je i obraz prezidenta Edvarda Beneše jako ryzího demokrata, obelhaného a zrazeného komunisty až v únoru 1948. V nepřikrášlené skutečnosti byl přitom spolu s komunisty jedním z hlavních strůjců demontáže a porážky československé demokracie. V textu zveřejňujeme i unikátní a dosud nepublikovaný dokument.

Doma budovaný obraz Edvarda Beneše jako demokrata, respektovaného a obdivovaného na Západě i na Východě, nebyl pravdivý nikdy. Vždyť už v roce 1920 napsal první britský velvyslanec v Praze Sir George Clark o Benešovi, že jde o „bezohledného oportunistu“.

Jeden z nejzkušenějších amerických diplomatů třicátých let William Christian Bullit napsal o Benešovi v důvěrném memorandu pro prezidenta Roosevelta: „Každý, kdo něco znamená v politickém životě Francie a Anglie, považuje Beneše za naprosto sobeckou postavičku, která svou lacinou mazaností v drobných záležitostech a naprostým nedostatkem moudrosti ve věcech velkých, umožnila rozpad své země.“

A jeho legendární kolega Anthony J. Biddle, za války velvyslanec u několika exilových vlád v Londýně, včetně československé, popsal Beneše v osobní depeši prezidentu Rooseveltovi pohrdlivě jako „nástroj ruské propagandy“.

Po kruté válce přišla krutá pomsta. Divoký odsun si vyžádal tisíce obětí, na jejich domy už čekali jiní. Až pět tisíc mužů podezřelých z členství v SS a dalších nacistických organizací podstoupilo mlácení, vypichování očí, kastraci nebo pálení ohněm.

… Většina transportů proběhla neohlášeně a rychle. Jeden takový ze začátku června je zaznamenaný v kronice Těchlovic u Ústí nad Labem. „Dle vypracovaného evakuačního plánu od místních antifašistů zahájena byla evakuace ve stanovený den ve dvě hodiny po půlnoci vyhlášením poplachu v obci,“ napsal kronikář obce. „Antifašisté oznámili ve svých obvodech německým občanům určeným k evakuaci, aby během 30 minut opustili se svými rodinami svá obydlí a s osobním zavazadlem maximální váhy 30 kilogramů na jednu osobu dostavili se na louku u Krumholce.“

… Tisíce Němců putovaly do internačních táborů, kde čekaly na odsun. Podmínky, které tu panovaly, a zacházení ze strany Čechů si nezadaly s nacistickými koncentráky. Všudypřítomné násilí a mučení bylo českými úřady a armádou většinou přehlíženo. Nebo přímo iniciováno. Historik Tomáš Staněk v publikaci Tábory v českých zemí 1945-1948 popisuje masakr v Chomutově, který se odehrál z popudu posádkového velitelství na sportovním hřišti. Až pět tisíc mužů podezřelých z členství v SS a dalších nacistických organizací podstoupilo mlácení, vypichování očí, kastraci nebo pálení ohněm. Na místě zemřelo asi třináct lidí, na následky zranění 140.

… První organizované transporty z Československa vyjely na konci ledna 1946. Počet obětí divokého odsunu se na území Československa odhaduje až na dvacet tisíc.

Dne 21.9.2021 jsem zaslal ČEK žádost o informace. Ve lhůtě 15 dnů mi bylo odpovězeno dne 21.9.2021.

Nedivme se, že soudní exekutoři jsou „stát ve státě“ vybavení největšími pravomocemi, většími než mají soudy a PČR dohromady, bez jakékoliv osobní odpovědnosti, která se přesouvá na formální znění zákonů. Je to v podstatě z velké části zločinecká organizace, vytvořená poltickými stranami (za vlády ODS a ministra spravedlnosti Pavla Němce). Žádná strana se ve svých volebních programech tímto zločinem, páchaným  z velké části na slušných občanech, nezabývá. J.Š.