Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Ve Zlíně jsem se teprve v továrně dozvěděl, že účastník (dělník), předák, mistr i nadmistr u běžícího pásu participují pouze na případném zisku a teprve úředníci od správce dílen nahoru participují nejen na zisku, ale i na ztrátách. A tak tento systém účasti na podnikání je ve Zlíně nebezpečnější pro úředníky než pro dělníky, neboť jejich fixům bez podílu na zisku je minimální a nepřesahuje 300 až 500 Kč týdně. Výdělky vedoucích u Bati jsou veliké, ale též risiko, nehledě k možnostem náhlého rozchodu, které při vehementnosti Baťova postupu nejsou neobvyklými. Fluktuace úředníků zdá se, že je též hojnější než dělníků.

***

Proč jsme tam jeli?

Henri Dubreuil, známý autor „Standards (Dělníkem v Americe)“, který nedávno v Praze přednášel v Sociálním ústavě, chtěl za každou cenu navštíviti Baťovy závody ve Zlíně. Vábilo jej vidět továrnu, která srazila ceny obuvi v celé Evropě, kde, jak z literatury znal, celý rychle vzrůstající podnik je rozdělen v samostatné dílny a závody, které vedou samostatné účtování mezi sebou a mají určitou autonomii a v nichž se stal pokus, aby každý zaměstnanec byl zainteresován na prosperitě podniku.

Továrna jej vábila, avšak současně jakožto francouzského socialistu a odboráře odrazovala, neboť četl v odborových listech francouzských nedávno vyšlý článek „Zlínské peklo (L’enfer de Zlín)“, ve kterém se zdůrazňuje, že Baťa zaměstnává především mladé dělníky, právě z venkova přišedší, že neuznal — snad jako jediný velký evropský průmyslník — odborové organisace, že platí nízké mzdy, a to ještě v poukázkách na zboží v jeho nákupním domě.

Doprovázel jsem Dubreuile, veden jsa obdobnými pocity. Do Zlína mne doposavad zvali pouze vždy na prvního máje, kdy socialistická má víra ukládá mi kázat ve vlastním kostele. Mnoho jsem o Baťových závodech četl a slyšel, dobrého i nepříznivého a nevím, kolikrát jsem musil vůči cizincům, zejména na mezinárodních sjezdech sociálně-politických, hájit nejen Baťův závod, ale i Československo proti paušálnímu nařčení, že exportujeme do světa velmi levné boty, ale této láce že docilujeme zlým sociálním dumpingem ve „zlínském pekle“.

V „Přečtěte si co vyšlo v Přítomnosti“ (13.12.2022) byl přiložen i článek ze dne 16.5.1934od Edvarda Mašky Otevřený list Janu Baťovi(str. 311-312).

Stěžejní prací pana Mašky byly především „návody k životnímu úspěchu a osobnímu rozvoji“. Nevím, nakolik jeho knihy splnily cíl, tedy i pomoc společnosti, zato dílo bratří Baťů jím proklamované cíle naplnilo vrchovatě. Kdo dělá svoji práci pořádně, nemá na kritizování druhých čas. Nechápu, proč si zrovna tento článek vedení Přítomnosti vybralo. Pro nevědoucí připomínám níže, abychom nezapomínali na velké a nepřipomínali malé a malost.

Nemusíme se příliš zabývat tím, co Baťa svým lidem nabízel. Ve 30. až 40. letech 20. století. Baťa byl daleko před všemi ostatními podniky v Československu i v Evropě.

Baťa poskytoval:

Podle nejrůznějších přehledů figurují mezi nejbohatšími občany České republiky téměř výlučně lidé, kteří zbohatli prostřednictvím kupónových privatizačních fondů nebo prostřednictvím jednotlivých privatizačních projektů. „Otcové“ české privatizace neměli na tak rozsáhlý převod majetku ze státních do soukromých penzijních fondů zkušenosti a vlastně ani vzdělání.

„Takže z peněz, kterými do těchto fondů přispívá stát, si 65 % vezmou soukromé finanční instituce za správu – tohle je privatizace veřejných peněz do soukromých kapes v přímém přenosu."

Ve stati nazvané „Největší vyvlastnění v českých dějinách“ publikované v roce 1995v Listech číslo 6 Nepil napsal: „Je těžké zaručit, že toto bezpráví nebude mít jednou za následek rebelii. Spravedlivá privatizace mohla zabránit tomu, že možná bude v budoucnosti nutné násilně vynucovat občanskou poslušnost.“