Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Dnešní děti jako nejsmutnější oběti vládnoucí „digitální demence“ už složitější texty jednoduše přečíst (a hlavně prožít a vychutnat!) nedokážou, musí se jim z toho něco přístupně vybrat a ideálně přežvýkat formou nějaké zábavné hry, protože samy o sobě by příval „novinek-cukrkandlů“ z digitálních „vynálezů zkázy“ ve prospěch „námahy“ číst nějakou tlustou knihu nikdy neopustily. A nejen děti! Už ani vysokoškolští studenti literatury ty románové tlustospisy, jež by měli zákonitě už z vlastní aktivity „zhltnout“, dle jejich učitelů přečíst nedokážou.Ač nerad, uzavírám svůj estétsky povznesený text konstatováním, že bez „hlubokého čtení“ půjdeme brzy všichni do háje.

***

Loňský, koronavirem poznamenaný rok naše možnosti v mnohém omezil, v jednom ale nabídl jistou výhodu: za určitých podmínek nabídl mnohem víc času na čtení. Zdánlivě jde o banalitu, ve skutečnosti se ale za tím skrývá mnohem víc.

Četba Hledání ztraceného času je políčkem celému okolnímu infantilnímu světu, který se beznadějně propadl do nekonečného mlácení prázdné slámy na sociálních sítích a absence dlouhého klidného soustředění vyvolaného ustavičným dychtěním po „novinkách-cukrovinkách“ na neustále kontrolovaných „chytrých telefonech“ přivádějících lidstvo do stavu naprostého zblbnutí

… Možná nebude dlouho trvat, a bude-li někdo další dočítat šestý díl Hledání ztraceného času, budou pod jeho okny v očekávání prvořadé senzace a mimořádného lidského výkonu, vrčet kamery televizních štábů a reportéři se prát o rozhovory. Nebudeme si nic nalhávat, to zůstane vyhrazeno pro hochy, kteří vyrazili na druhý konec světa v trabantu, či pro ty, kdo objeli svět na koloběžce.

… Tato odbornice na proces čtení říká, že „schopnost mozku číst je náš kanárek v hlavě“, čímž odkazuje k dřívější úloze těchto tvorů varovat před smrtelným nebezpečím v dolech. V této souvislosti ze své neurologické specializace dokládá, že lidem se začínají fatálně měnit „čtecí dráhy“.

„Člověk je stvořen přirozenými a společenskými silami a může být jimi „odtvořen.“ - „Mohu, tedy jsem.“ - „Když jsme v jeho moci, nepociťujeme zlo jako zlo, ale jako nutnost, dokonce jako povinnost.“ - „Právo, jež nikdo neuznává, mnoho neznamená.“

Simone Weil

***

Není jich mnoho, ale najdou se mezi námi. Říkáme jim „blázni“ a buď nad nimi kroutíme hlavou, nebo je tiše obdivujeme. Lidé, pro které je ručení vlastním příkladem víc než život. Takový byl třeba Václav Havel anebo francouzská filozofka a mystička Simone Weilová.

 „Největší lidskou chybou je uvažování namísto zjišťování,“ prohlásila Weilová, pročež roku 1934 přerušila profesní dráhu učitelky a místo toho se hlásila o tovární dřinu u oddychu neposkytujících strojů. Je zkrátka třeba zjistit, jaké to opravdu je, ta neúprosná repetitivní robota, při níž se z člověka samotného nakonec stává také už jen mechanicky fungující nástroj. Bez vlastního prožitku lze teoretizovat, ale „opravdu pochopit“ ne.

Ve svém Moru nás Camus – a vzácné je, že bez přehnaného patosu, který by se velmi dobře nabízel – učí, že byť je lidské utrpení absurdní, vede osobní ztotožnění s ním k velikosti, jež je ve výsledku stejně marná jako ono trápení samo, přesto ale představuje jedinou smysluplnou cestu, jež člověku „obklopenému ne-smyslem“ zbývá.

Když už člověk jednou je…

"Man is created by natural and social forces, and can be "uncreated" by them." - "I can, therefore I am." - "When we are in its power, we do not experience evil as evil, but as a necessity, even as a duty." - "A right that no one recognizes does not mean much."

Simone Weil

***

There are not many, but there are among us. We call them "fools" and either shake our heads at them or silently admire them. People for whom responsibility is their own example more than life. Such as Václav Havel or the French philosopher and mystic Simone Weil.

"The greatest human error is thinking instead of finding out," Weil declared, which is why she interrupted her career as a teacher in 1934 and instead claimed factory drudgery at machines that provided no respite. In short, one has to find out what it is really like, that relentless repetitive robotic process in which man himself eventually becomes a mechanically functioning tool as well. One can theorize without actually experiencing it, but not "really understand" it.

In The Plague, Camus teaches us - and rarely without the exaggerated pathos that might very well be on offer - that, absurd as human suffering is, personal identification with it leads to a greatness that is ultimately as futile as the suffering itself, yet represents the only meaningful path left to the man "surrounded by non-sense."

Once one is...