Lidé, kteří vyrostou s počítačem a mobilním telefonem, neumějí přemýšlet. Dovedou najít informaci, ale neznají příčiny, neumějí spolu jednat a řešit konflikty. Digitální svět toto nenabízí, je čistě reflexivní, plochý. Právě závislost, ztráta svobody, vlastní aktivity a tvořivosti podmiňují snadnou manipulaci a ovládání lidí. Víc než polovina lidí stráví víc než polovinu času pitomými videohrami, textováním nebo na Facebooku. V jejich mozcích se vůbec neaktivují určitá centra jako u hluboce přemýšlejících lidí. Za zábavu a pohodlné získávání informací jsme zaplatili tím nejcennějším – svobodou, tvořivostí a klidem. Také třicetiprocentním nárůstem sebevražd a depresí. Děti vyrostlé na technologiích neznají podstatu citů, a když se dostanou do tísně, nemají lidskou oporu. Děti vyrostlé na technologiích neznají přirozený svět přírodních a lidských vztahů. Nutíme je sedět doma a poznávat svět sterilní plochou obrazovkou. Není divu, že jejich svět je potom chudý, dvourozměrný. To je pro jejich formující se mozek absolutně fatální a katastrofické. Růst lenosti a pohodlnosti souvisí s postupující duševní i fyzickou degenerací lidského rodu. Vláda porušovala zákon, vzala dětem a mladým lidem rok školy a studia bez relevantního zdůvodnění, přičemž u nás byly školy zavřené nejdéle z celé Evropy. Žádné zdůvodnění ani existovat nemůže – pro děti je koronavirus nejméně nakažlivý, má pro ně jen zanedbatelná rizika a neexistují důkazy, že by jej přenášely. Zato následky roční izolace ztrátou vzdělání i motivace stýkat se, socializovat a růstem lenosti jsou hrozivé. Kdo sečte ztráty? Společnost, která obětuje své mladé, aby zachránila staré a nemocné, je odsouzena k vyhynutí. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče a její rozsah může změnit jen soud. Přitom o dětech tu nerozhodují rodiče, ale politici a úřady.
Žijeme zcela nezdravě a pokud se nevzpamatujeme, budeme stále snadnějšími oběťmi stále vážnějších nemocí. Situace, do níž se civilizace propadla, nežádá nic menšího než obrat ke zdraví – nás samotných i Země. To je výzva, před kterou se zřejmě klepeme strachy. Co na to koronavirus? Našemu boji se směje, hraje si a mutuje dvakrát měsíčně. Ví, co vládní válečníci dosud nepochopili – nad přírodou nelze vyhrát. Čím silněji harašíme zbraněmi, tím slaběji zní hlas ukazující cestu ke zdraví, tím víc zvětšujeme svou oddělenost od života, která je prapříčinou civilizačních těžkostí.
V tomto případě oprávněně, protože se nám nechce vybočit ze staletého paradigmatu, kdy jsme měnili okolní svět namísto nás samých. Nechce se nám přestat být stále ne-mocní a ještě ne-mocnější, závislí a ještě závislejší, a být sami od sebe a za sebe zdraví. Nechce se nám a bojíme se, protože tušíme, že tentokrát žádná kosmetická změna nepostačí, že nás nespasí nové léky, vakcíny, pojištění ani ujištění, technologie, evropské fondy, půjčky ani nové investice, žádné vnější materiální berličky – pokud zásadně nezměníme přístup k životu.
Máme nejen velký strach ze smrti, ale také velký strach ztratit to, co jsme získali, vybudovali a naplánovali. Nezbývá však než hodně starého, překonaného pustit, jinak kvůli starému harampádí nevytvoříme novému prostor.
Read more...