MFD 23.11.2001 - Společnost dnes - Autor: KAREL STEIGERWALD str. 8
Uplynulých dvanáct let očima spisovatele, novináře a publicisty Pavla Tigrida. Pavel Tigrid dvakrát emigroval - v roce 1939 a 1948. Do republiky se vrátil až po listopadové revoluci. Vývojem posledních let není překvapen ani znechucen. „Těch dvanáct let nebylo zdaleka promarněných“ říká a věří, že všechno může dobře dopadnout. "Ale znám jedno nebezpečí, že to pokazíme sami,"dodává.
Uplynulo dvanáct let - po tom všem, pane Tigride, jsme už normální?
Ano. Filozof by ovšem řekl: Co je to normální? Nic velikého jsem nečekal, spíše právě toto, co dnes máme. Někde mě to zaskočilo. Nejsme normální v tom, že jsme nejednou příliš závistiví, že jsme rovnostáři, ale to všechno je známo. Právě proto jsem do budoucnosti dosti velký optimista. Věřím na šťastné náhody. Člověk i společnost musí mít trochu štěstí. Já ho měl. Dvakrát jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Jednou před nacisty coby člověk židovského původu a podruhé před komunisty coby jeden z demokratů, kteří všechno podstatné spolu s panem prezidentem Benešem prohráli. Dvaačtyřicet let jsem tu nežil, ale když jsem se na pozvání Václava Havla před dvanácti lety vracel, tak jsem o té zemi dost věděl, sledoval jsem ji. Časopis Svědectví jsem dělal sice na koleně, ale třicet pět let. Takže jsem domácí situaci znal. A samozřejmě, jako mnozí, jsem psal o tom, jací my Češi jsme. Nedělal jsem si velké iluze. Ale protože jsem žil jak v USA, tak v Německu a ve Francii, tak jsem neměl přehnané iluze ani o těch druhých. Všude je to prosté nějaké. A mně se zdá dosud, že Češi mají ohromnou šanci z toho vylézt vcelku dobře. Za jednoho předpokladu, že nebudou vyskakovat, nebudou říkat: My jsme pupek světa, jsme lepší. Ale bohužel se tak často dělo, moc jsme vyskakovali, a to se nám nevyplácí.
Read more...