„Babička jen spínala ruce a volala: ‚Panenko Mariá! Co s námi bude! Jeden Hitler odešel a druhý přišel!‘“
… Juliána vyrůstala na statku, který její otec miloval. Na rozdíl od ostatních hospodářů nešetřil, utrácel na vylepšení statku: „Nebyl to táta, který by na své děti dělal ňu-ňu. Od toho byla maminka. Když jsem přišla ze školy, čekala na mě práce na poli nebo u zvířat. Měli jsme krásnou usedlost, ne největší, ale nejhezčí. Tatínek zařídil vodovod, napáječky, takže zvířata přišla ke žlabu, čumákem zmáčkla knoflík a tekla jim voda,“popisuje Juliána Lápková, které udřená maminka zemřela v roce 1944 na tuberkulózu.
Soudruh Knytych neklepal
Po roce 1948 vesnici ovládla šestice komunistů. Nejhorší byl prý jistý Knytych, vzpomíná Juliána: „To bylo široko daleko největší hovado. Dostal funkci na kraji. Tatínek si z něho dělal legraci, což ho strašně uráželo. Zakládal JZD, ale nerozpoznal krávu od vola. Byl to vyučený síťař, vyráběl taková síta na mouku. Tatínek nechápal, proč by měl vstoupit do JZD. Měli jsme všechno svoje.“Po vzoru jejího otce se zdráhali do družstva i ostatní. Úřady jim po roce 1950 nařídily obrovské odvody. Navíc Pecháčkům zabavili většinu dobytka, pole a svěřili jim neplodnou půdu u lesa. „Tatínek věděl, že je to konec. Zapřáhl posledního nemocného vola a šel k lesu. Vrátil se bez něho. To zvíře tam vysílením padlo. A pak ho zavřeli.“
Read more...