Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

While I was being cleaned up in the psychiatric hospital that protected me from being arrested again, the Supreme Court met and rightly ruled as follows: "The judgment of the District Court for Prague 1 of July 3, 1962 is annulled for violation of the law, since the sentence that the President of the Republic, Antonín Novotný, is an ox cannot be considered a cultural activity."

***

I found the book while sorting through my ever-growing library, as if it had been waiting for me. I read it again. It is so well written that you can read it "in one breath". Vladimir Škutina's style just won't let you go until you finish it. I met him only once, in Zurich on 8.7.1989 at a discussion with Pavel Kantorek, which he moderated (I recommend the audio recording of the discussion!). JŠ

***

Page 70: Then I experienced another case in my neighbourhood. A mathematics professor who was spending his fourteenth year in prison. He was withdrawn, made friends with no one, and patiently carried out all orders, even those that were absolutely nonsensical.  Once I was sitting next to him while stringing coral and the professor confessed to me that I looked an awful lot like his son. I knew that the professor didn't receive any letters and didn't write any letters. He was arrested for espionage and treason. He had served as an airman in the RAF in England during the war and was arrested just after the Forty-eighth and had not yet had his trial in 1962. Much later I learned that his son had been shot trying to cross the border illegally, his wife died of cancer in 1949 and his daughter committed suicide.

The professor was terrified of amnesty. He dreaded the thought of leaving the prison gates and returning to the people. He was afraid that he would have to go to the places where he had lived and from where he had been dragged away for no reason. He knew he would never be able to return to his mathematics...

Dnes by Vladímír Škutina mohl napsat druhý díl knihy Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů.

Tuto zemi stále více ovládá nemocný člověk, fyzicky i duševně. Hrozí, že nakazí celou zemi. Pokud nebudeme konat, tak už jsme nevyléčitelně nemocní a svůj osud si zasloužíme. Otázkou je, co řekneme dětem až dospějí a budou se ptát na naše dnešní chování, resp. nechování a pouze nečinné přihlížení?

Chovají se jako čeští Pepíci, nejnověji kancléř Mynář, který jménem státu a fanoušků Slavie podal stížnost k UEFA, kvůli nebezpečnému ohrožení země, kde mj. píše:  „Nepoklekneme před vámi a žádné výhrůžky na českého fotbalového fanouška neplatí.“ Britský tisk píše, že se jedná o histerii a šílenství. Nelze než souhlasit. Jenom šílenec by mohl takovémuto kancléři udělit nejvyšší stupeň bezpečnostní prověrky. Je sám jedním z nejvyšších bezpečnostních rizik naší země, resp. poslušným sluhou jejího nejvyššího bezpečnostního rizika. Z Hradu se stala hospoda. Nic proti hospodám, ale pro tu hradní budeme muset vymyslet novou cenovou skupinu, pokud vůbec lze - je zcela bezcenná.

Zatímco jsem byl uklizen v psychiatrické léčebně, která mě chránila před opětovným zatčením, sešel se Nejvyšší soud a rozhodl takto právem: „Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.  července 1962 se pro porušení zákona ruší, neboť větu, že president republiky Antonín Novotný je vůl, nelze považovat za kulturní činnost.“

***

Knížku jsem našel při třídění mé stále rostoucí knihovny, jakoby na mne čekala. Opět jsem si ji přečetl. Je tak skvěle napsaná, že ji přečtete „jedním dechem“. Styl Vladimíra Škutiny vás prostě nepustí dokud ji nedočtete. Setkal jsem se s ním jen jednou, v Curychu 8.7.1989 na besedě s Pavlem Kantorkem, kterou moderoval (zvukový záznam besedy doporučuji!). JŠ

***

Str. 70: Pak jsem zažil ve svém okolí jiný případ. Profesor matematiky, který trávil ve vězení už čtrnáctý rok. Byl uzavřený do sebe, s nikým se nekamarádil a trpělivě vykonával všechny rozkazy, i ty, které byly absolutně nesmyslné.  Jednou jsem vedle něho seděl při navlékání korálů a pan profesor se mi přiznal, že jsem strašně podobný jeho synovi. Věděl jsem, že pan profesor nedostává žádné dopisy a žádné dopisy také nepíše. Byl zavřen pro špionáž a velezradu. Sloužil za války jako letec u RAFv Anglii a hned po osmačtyřicátém ho zavřeli a ještě v roce 1962 neměl za sebou soud. Mnohem později jsem se dozvěděl, že mu syna zastřelili při pokusu o nedovolený přechod hranic, jeho žena zemřela v roce 1949 na rakovinu a dcera spáchala sebevraždu.

Pan profesor se amnestie děsil. Děsil se pomyšlení, že by měl opustit brány vězení a vrátit se mezi lidi. Bál se, že bude muset jít do míst, kde žil a odkud ho bezdůvodně odvlekli. Věděl, že už se nikdy nebude moci vrátit ke své matematice…  

Ve věku 92 let zemřel významný politolog, publicista, spisovatel, jeden z nejznámějších českých exulantů Ota Ulč. Plzeňský rodák, jemuž v roce 2000 udělila západočeská metropole prestižní Cenu 1. června, dožil v americkém městě Binghamton ve státě New York.

„Můj bratr zemřel minulý týden 22. listopadu ve spánku ve večerních hodinách. Poslední dobou žil v seniorském domě. Jeho syn Ota ho denně navštěvoval, nosil mu české noviny a filmy a také mu v jednom z jeho pokojů zařídil českou televizi,“ přiblížil Gustav Ulč, bratr Oty Ulče.