… Dokud si neuvědomíme, že i roduvěrní Češi se v minulosti chovali leckdy s neslýchanou krutostí, zvůlí a surovostí, dokud nepochopíme, že do českých dějin nepatří jen hrdý odboj, ale i zbabělá kolaborace morální i fyzická, ba i přímá zrada - zkrátka dokud nepoznáme, že české dějiny netvoří žádnou světlou výjimku v moři běd postihujících lidstvo, budeme vlastní minulost neustále přibarvovat a zkreslovat. Opakuje se nám neustále, že máme být na svou minulost hrdi, ale stejně oprávněně lze říci, že se jí máme děsit. …
Úvod k I.dílu knihy Tomáše Krystlíka: ZAMLČENÉ DĚJINY
„Žijeme ve dvojích dějinách, v těch, které se nám zdají, a v těch v těch, jaké skutečně byly.“
Karel Bartošek
„Historická reflexe přísluší každému a rozpravy o dějinách jsou neoddělitelné od politického života a od otázek identity.“
Pieter Lagrou
Dějiny se píší tak, aby vlastní národ vypadal hezky. Nicméně vědomí nepříjemných historických pravd má být součástí sebereflexe každého národa a schopnost otevřeného vyrovnání se s nimi je nezbytným atributem každé standardní civilizované společnosti. V tomto ohledu mají Češi vlivem tradovaných nepravdivých výkladů vlastní historie, dějepisných mýtů a bludů velké manko. Česká historiografie slouží od roku 1918 plně potřebám českého národního státu, nepříjemná fakta zamlčuje, překrucuje. Činí tak dodnes. Mladí historici po roce 1989 s oficiálním výkladem občas nesouhlasí, leč dobře si uvědomují, že oponovat znamená riskovat své uplatnění v oboru, takže jejich připomínky a výtky jsou na oficiálních fórech spíše umírněné, bezzubé. Je třeba českým historikům stále připomínat jimi vyřčená slova, byť teprve v roce 2006: „Učme se žít s tím, že některé prameny čteme a interpretujeme rozdílně, že se naše závěry... mohou rozcházet." [Pešek - Tůma] Jako opačný příklad uveďme dnes už klasický názor Boženy Vikové-Kunětické z doby mezi světovými válkami: „Nikdo nemá právo brát národu iluze, ať jsou jakékoliv; vžitá iluze je jedním ze sloupů, na nichž spočívá národ; v takových případech není dovoleno klást si otázku pravdy; pravda je v citu." (citováno dle [Peroutka]) Tento názor přežívá implicitně v české společnosti dodnes. V každém případě platí, že zveřejněním nepříjemných historických pravd se národní vývoj nedehonestuje ani nedevalvuje. Ale dovolit si to může člověk na české oficiální historiografii nezávislý.
Výstižně to popisuje František Graus: „Česká mysl takřka ideálně spojuje hned několik mýtů: víru v přímý pokrok, brzděný jen zlými, vnějšími silami, víru ve vrozený demokratismus lidstva a zejména českého národa, přesvědčení o vysoké hodnotě národa jako takového. Tyto mýty bytněly tím více, čím pevněji se spojovaly s pověrou o slovanské holubicí povaze, čím pevněji se opíraly o specifickou strukturu českého národa. Ze schématu českých dějin, které Češi přijali za svoje, se ztratily všechny negativní rysy českého národa, zbyl mytický český lid, který byl dobrý a bodrý. Špatní byli zrádci a odrodilci, kdo byl špatný, byl eo ipso i zrádcem a odrodilcem. Z uměle vytvořené idyly plné jasu a pohody zmizely všechny skvrny a stíny, české násilí, krutost, hrubost, lakota, závist, utlačovatelem byla vždy cizácká vrchnost nebo cizí dynastie, dnes bychom řekli: cizí vlivy. Dokud si neuvědomíme, že i roduvěrní Češi se v minulosti chovali leckdy s neslýchanou krutostí, zvůlí a surovostí, dokud nepochopíme, že do českých dějin nepatří jen hrdý odboj, ale i zbabělá kolaborace morální i fyzická, ba i přímá zrada - zkrátka dokud nepoznáme, že české dějiny netvoří žádnou světlou výjimku v moři běd postihujících lidstvo, budeme vlastní minulost neustále přibarvovat a zkreslovat. Opakuje se nám neustále, že máme být na svou minulost hrdi, ale stejně oprávněně lze říci, že se jí máme děsit." (citováno podle [Brod])
Jen v tomto protikladu je přípustné hovořit o hrdosti na své dějiny. Být hrdý na dějiny nepřísluší nikomu, protože to v naprosté většině případů implicitně znamená újmu, strádání nebo utrpení pro jiný stát, národ, jiné etnikum, jinou skupinu lidí. Navíc Češi (a Srbové) připisují zcela nesmyslně kladnou hodnotu národnímu utrpení. Historické události je záhodno vnímat zcela bez emocí.
Účelem této knížky je přispět k vymýcení nepravd a zkreslených představ o vlastní národní minulosti, které se neblaze promítají do chování a postojů Čechů a deformují jejich pohled na sebe samé a na svět kolem. Zamlčovaná fakta musejí být zveřejněna, překrucovaná uvedena na pravou míru, nikoliv je mlčením - autocenzurou - zakrývat. Text této knihy zcela záměrně vynechává popis historických dějů, které jsou, nebo by měly být, každému Čechu známy ze školy, není tedy výkladem určitých dějinných období, nýbrž jen faktografickým doplňkem knih a učebnic zabývajících se historií, jakýmsi antidotem pajánů o slavné české historii.
Laskavý čtenář brzy, prakticky od prvních stran této knížky, sezná důvody, proč česká historiografie některé dějinné události komolí, jiné zamlčuje. Není bez zajímavosti, že se sice dezinterpretuje již doba husitská a pobělohorská, ale zcela nejvíce období 1914-1948. Právě poslednímu období se věnuje převážná část knihy, kterou držíte v ruce. Pokud text vzbudí v některých čtenářích nevoli, doporučuji jim nastudovat věc podrobněji z literárních zdrojů uvedených na konci knížky a pak se obrátit k oficiálním českým historiografiím s požadavkem, aby při výkladu českých dějin konečně přestali lhát. Autor, předvídaje myšlenky určitých čtenářů, prohlašuje, že k sepsání této knížky nedostal od nikoho ani eurocent. Pokud je autoru známo, není ani vydání tohoto textu nikým dotováno. Knížka vznikala devět let, některé kapitoly byly původně časopisecké články.
Autor děkuje paní Věře Pokorné-Scheufler a dále podle abecedy pánům Ladislavu Josefu Beranovi, Otovi Dětákovi, Wilhelmu D. (na vlastní přání příjmení jen iniciálou), Milanu Drápalovi, Rudolfu Flégrovi, Luďku Frýbortovi, Františku Chládkovi, Franzi Chocholatému-Grogerovi, Ondřeji Kovanovi, Miroslavu Malbeckovi, Emanuelu Mandlerovi, Tomáši Pecinovi, Karlu Adalbertu Pokornému, Zbyňku Pražákovi, Clemensu Aliotu Sekaninovi, Mykolu Shatylovovi, Martinu Skálovi za cenné připomínky k textu, jeho přehlédnutí, za pomoc při sestavování rejstříků a obětavé opatřování potřebné literatury. Dvě kapitoly této knihy vznikly v autorské spolupráci s panem Ladislavem J. Beranem. Bez spoluúčasti výše jmenovaných by tato kniha nemohla být napsána v takovém rozsahu.
Tomáš Krystlík Bavorsko 2008
* * *
Úvod ke II.dílu knihy Tomáše Krystlíka: ZAMLČENÉ DĚJINY
Text této knihy záměrně vynechává popis dějů, které jsou, nebo by měly být, každému Čechu známy ze školy nebo z tradic. Není tedy uceleným výkladem dějinných údobí, nýbrž jen faktografickým doplňkem, jakýmsi antidotem pajánů o slavné české minulosti.
Nejen historiografie totalitních režimů falšovaly dějiny - se zamlčováním událostí a jejich překrucováním začal již František Palacký. České dějepisectví, zejména od roku 1918, slouží plně potřebám českého národa a národního státu tím, že nepříjemná fakta neuvádí, jiná dezinterpretuje nebo se uchyluje k záměrným lžím. Dodnes se na tomto trendu nic nezměnilo. Přitom vědomí nepříjemných historických pravd má být součástí sebereflexe každého národa a schopnost otevřeného vyrovnání se s nimi je nezbytným atributem každé standardní civilizované společnosti. To Čechům dodnes, nepřetržitě od druhé poloviny 19. století, chybí. Žijí ve vybájených představách o sobě jako národu, o své minulosti, v národních mýtech a bludech, které vycházejí z vylhaných obrozeneckých představ, a co je horší: vytvářejí si neustále nové.
Cenzura první republiky, zákon na ochranu republiky z roku 1923 a období totality diskurs znemožnily. I kdyby toho nebylo, tak by k národní diskusi pro český agresivní nacionalismus stejně nedošlo, protože ten nepřipouští, že by Češi někdy fatálně chybovali nebo se chovali nečestně. Obrozenecký panslavismus v Češích přežívající zamezil za první republiky jinému, neméně potřebnému diskursu o sovětském teroru a táborech smrti, takže ČSR byla mezi válkami jediný stát střední Evropy, kde k němu nedošlo.
Svobodná diskuse o vlastní minulosti je opět možná od roku 1989, ale české historické mýty a bludy přešly již natolik do vědomí Čechů, že diskuse je odsouzena k nezdaru, přestože Češi podvědomě tuší, že jejich národní identita je budována na nepravdách. O to více se diskursu brání a drží se usilovně a křečovitě osvědčených lží o národní minulosti, nemajíce se o co jiného opřít.
Nakonec, dříve nebo později, bude muset česká společnost své vylhané a překroucené dějiny opustit, přestat neustále dokazovat světu i sama sobě, že Češi nejsou méněcenní a že se světu dokáží vyrovnat. Dobře to vystihl Přemysl Janýr jr.: „Diskutujete s přáteli, odborníky, historiky a najednou si uvědomíte, jak hluboce jsou znejistění, jak úpěnlivě hledají nějaké ubezpečení, že my, Češi, snad přece jen nejsme natolik špatní, jak se chytají čehokoliv alespoň trochu pozitivního, anebo jak zoufale denuncují všechny ostatní kolem sebe, že jsou stejní, ba ještě horší."
Protože se česká společnost podle německého historika Arnulfa Baringa „vyznačuje měrou národní hysterie, jakou neznáme u žádného z našich sousedních států", vyskytnou se i čtenáři, kteří budou s textem knihy hluboce nesouhlasit a cítit se jím dotčeni. Budou přitom vycházet ze svých osobních zkušeností, z četby oficiálních publikací, z toho, co slyšeli od učitelů a od příbuzných, skálopevně přesvědčeni, že vše, nebo téměř vše je jinak, než se v knize popisuje. Vzpomenou přitom tzv. národních velikánů, jejichž vlastnosti a zásluhy se nesluší zlehčovat, i slavných epoch českých dějin. Takovým čtenářům lze doporučit jen jedinou věc: nastudovat problematiku podrobněji z uvedených literárních zdrojů a pak se obrátit k oficiálním českým historiografům s požadavkem, aby při výkladu českých dějin konečně přestali lhát a události překrucovat. Autor, předvídaje směřování myšlenek takových čtenářů, prohlašuje, že k sepsání této knížky nedostal od nikoho ani eurocent.
Konflikt mezi fakty a vybájenými představami o vlastní minulosti se projevil již při prodeji první části Zamlčených dějin - některé knižní velkosklady a někteří knihkupci odmítli knihu distribuovat a prodávat coby protičeskou. Za všechny jmenujme Kosmas.
Původně tvořily Zamlčené dějiny jeden svazek. Nakladatel usoudil, že bude vhodnější, vyjdou-li ve dvou svazcích. Nyní držíte v rukou „druhý díl". Bez spoluúčasti níže jmenovaných bych tuto knihu nemohl napsat v takovém rozsahu. Šestá kapitola vznikla v autorské spolupráci s panem Ladislavem J. Beranem. Děkuji paní Věře Pokorné-Scheufler, paní Eugenii Triitzschler von Falkenstein, dále podle abecedy pánům Ladislavu Josefu Beranovi, Otovi Dětákovi, Wilhelmu D. (na vlastní přání příjmení jen iniciálou), Milanu Drápalovi, Rudolfu Flégrovi, Luďku Frýbortovi, Jiřímu Gutovi, Františku Chládkovi, Franzi Chocholatému-Grogerovi, Václavu Chyskému, Přemyslu Janýrovi jr., Miroslavu Malbeckovi, Emanuelu Mandlerovi, Tomáši Pecinovi, Karlu Adalbertu Pokornému, Zbyňku Pražákovi, Bohumilu Řeřichoví, Mykolovi Shatylovovi, Martinu Skáloví, Paulu Sulcoví, Miroslavu Václavkovi, Jaroslavu Voříškovi, Jiřímu Walterovi a Petru Walterovi za cenné připomínky k textu, za pomoc při sestavování rejstříků a obětavé opatřování potřebné literatury.
Tomáš Krystlík
* * *
Stát dnes není státem, občané nejsou občany. Má mnohem blíže k neudržovanému hospodářskému stavení (při vší úctě k sedláckému stavu), díky nehospodářům v jeho vedení, jejich neschopnosti, neodpovědnosti, resp. všehoschopnosti. Bohužel je naše společnost stále nakloněna k totalitní stádnosti, tedy o to snadnější manipulovatelnosti, tedy neužitelnosti, než k demokratické společnosti svobodných, aktivních, hrdých občanů, vědomých si své odpovědnosti za sebe i za stav země. Proč tomu tak je osvětlují i tato dvoudílná kniha o našich zamlčených dějinách. Dne 8.září 2011 byly tyto knihy doporučeně zaslány všem 22 českým europoslancům. V českých knihkupectvích je těžko obdržíte – buď jsou vyprodány, nebo byly odmítnuty. K tomuto tématu se sluší připomenout i masakr ze dne 4.března 1919 – prvních obětí za právo na sebeurčení, cituji:
… Poradce americké delegace Prof. Dr. A. C. Coolidge hodnotil ve své zprávě z 10. III. 1919 situaci česko - německou takto: “Dnes mezi nimi existuje hluboké nepřátelství a není důvod očekávat, že toto nepřátelství bude v blízké budoucnosti překonáno. Krev, která tekla 4. března, když čeští vojáci v mnoha městech stříleli do německého davu, byla prolita takovým způsobem - ačkoliv ve srovnání s oběťmi, jichž jsme se stali my, je to pouhá kapka -, že jen stěží může být odpuštěno. Jestliže minulý listopad existovala snad v německých kruzích jistá ochota z hospodářských důvodů udržet politickou sounáležitost s Čechy, pak dnes prakticky vymizela.....” Pokud se týká požadovaných území českou stranou ve zprávě uvádí “…Kdyby se Čechům přiznalo celé území , které nárokují, nebyla by to jen nespravedlnost..ale bylo by to i nebezpečné pro budoucnost nového státu, a možná i neblahé”. Jeho územní návrh je velmi podoben území z října 1938. …
První Němci přicházeli na pozvání českých knížat už v 8.století, nakonec tvořili 1/3 obyvatelstva a takřka přes 50% HDP Československa. Drtivá většina z nich se zde cítila jako ve svém domově, spojovala v sobě to nejlepší z české a německé povahy, stejně jako dnes Švýcaři hovořící německy a tvořící hospodářskou páteř země. Je dobře, že se tato „zamlčená minulost“ začíná stále více „odmlčovat“. Svědčí o tom i v pořadí druhý film k této tématice, který jde zítra do kin – ALOIS NEBEL (po Habermannově mlýnu). Na příští rok se chystá premiéra dalšího s názvem 7 DNÍ, v hlavní roli s Ondřejem Vetchým. Měl by oslovit především mladou generaci. Bude jistě působit jako potřebný protipól k 70.výročí lidické tragédie. V demokratické zemi nelze upřednostňovat nevinné oběti masakrů před jinými, tím méně, dělo-li se tak v jedné zemi a bylo-li násilí pácháno na nedávných spoluobčanech o jejichž osudech a vině rozhodli jiní a jejich řeč. Nemluvě o nesrovnatelném počtu obětí, kdy na straně českých Němců přišli o život i ženy a děti, včetně kojenců, k čemuž, jak víme, v Lidicích nedocházelo, navíc se tak dělo v době míru… Níže připojené texty téma výstižně doplňují.
Sv. Václav ani žádný jiný „svatý“ to za nás neudělá, kvalita ve všem je vždy odměnou za poctivou práci – z dávání nikdy trvale nevzniká, časem zákonitě hyne! Ne nadarmo se máme snažit celý život být obrazem Božím – jak stojí v Bibli. Bůh neustále tvoří, kde se netvoří, tak ani nic hodnotného vznikat, tedy ani být nemůže – je nejvyšší čas, nechceme-li skončit mezi posledními! Pán Bůh i sv. Václav pomůže – jen když se začneme sami snažit!
Jan Šinágl, 28.9.2011
* * *
Z korespondence a komentářů:
Vážený pane Šinágle,
opět děkuji za zasílání veskrze zajímavých informací. Velmi mě zaujal článek o masových vraždách v bývalé Jugoslávii po roce 1945. Asi už dnes nikdo nespočítá úplně přesně, kolik obyvatel německé národnosti bylo u nás v letech 1945 - 1946 zavražděno, mnohdy velmi brutálním způsobem. Za největší nemravnost ovšem považuji amnestii prezidenta Beneše, která zabránila vyšetřování byť těch vůbec nejbrutálnějších vražd, kdy byli vražděni kojenci, jejich matky a těhotné ženy. Myslím si, že prezident Beneš by neměl být oceněn za to, že se "zasloužil o stát", nýbrž jako válečný zločinec by měl spočinout na stejné lavici jako obvinění z Norimberského procesu. Je šest milionů zavražděných Židů morálně víc než 200.000 po válce zavražděných sudetských Němců? Navíc vraždění po válce bylo mnohdy mnohem brutálnější a sadističtější. A "jenom" znásilněné ženy a dívky už nepočítá nikdo. Lidé, kteří tyto zločiny spáchali už většinou nejsou naživu; měli bychom ale otevřeně říci to zásadní: prezident Beneš byl válečný zločinec a masový vrah na úrovni Heinricha Himmlera (ten patrně taky nikoho sám nezastřelil, jen k tomu dával příkazy); svojí amnestií nejenže masové vraždy posvětil, ale zabránil bohužel apriori i jejich řádnému vyšetření (které by ovšem v dané politické atmosféře patrně bylo jen symbolické).
S pozdravem
J. Demek, 23.8.2011
* * *
Diskutujte: Oživte Hitlera
Stále se mlží a bagatelizuje divoký odsun sudetských Němců, květen-srpen 1945, bylo vyhnáno 700000 lidí, bez majetku, nikde není známo, kolik běženců zahynulo, německé údaje se popírají, paměti obětí též, byla to etnická čistka, na základě národnostním, ti nacisté, kteří se provinili, dávno před tím uprchli. Ti lidé tady žili od 13.století, přinesli řemesla, pracovitost, dnes, podívejte se na Sudety, ty problémy, někdy se etnická čistka, jaksi nepovede, že by Boží mlýny?
Jarek, 19.9.2011
* * *
Svatý Václav, Den chalupářů nebo Svátek NATO?
… Změna v kalendáři je na spadnutí. A pokud by neprošel Den chalup, určitě by se národu místo Dne české státnosti líbilo zavedení Svátku NATO, jak dokázala neuvěřitelně navštívená víkendová akce v Mošnově. Anebo Den Švejků, protože přímá účast ve vojenských konfliktech Čechy historicky nebaví, zato se rádi motají bezpečným zázemím kolem vojenské techniky a kibicují, co vylepšit či jak například proměnit palivovou nádrž z vrtulníku na varný kotel pro domácí zabijačku. …
Komentáře
Bylo na vuli, kdo se prihlasil a optoval pro nemeckou prislusnost, ostatni to neudelali a presto v pohranici jako Cesi celou valk zustali.
Sudetaci nam rozbijeli republiku a co Slovaci?. Sudetaci volili Hitlera - kdy az po roce 1938.Sudetaci bojovali ve valce proti Rusum - a co Slovaci. Uzemi, na kterem zili Sudetaci obyvali pred tim Keltove anebo bylo liduprazdne. Sudetaci tam prisli a z tech divokych lesu vybudovali svoje domovy.
Ony plusy a mínusy kterými jsou na tomto webu známkovány komentáře mi připadají tak trochu manipulativní a zavádějící.
Mnohem lepší by byla podle mého názoru věcná argumentace.
Zamlčené dějiny právě čtu, jsem v polovině druhého dílu. Je to velice vkusně novinářsky zpracované dílo z období našich dějin. Dílo je možné konfrontovat s dalšími publikacemi k těmto tématům. Zamlčené dějiny mají jeden technický nedostatek a to jsou odvolávky na publikace různých autorů, bohužel zde chybí uvedení konkrétních stránek citovanéoho díla, takže pokud chce čtenář provést korektní hodnocení Zamlčených dějin, musel by prostudovat kompletně několik desítek publikací uvedených v rejstříku díla.
Vzhledem k tomu, že jsem osobně znal a spolupracoval s historikem a autorem obdobných Vzpomínek na minulost a jsem plně přesvědčený o poctivém vyjádření té doby mým přítelem, musím bohužel konstatovat, že se s panem Krystlíkem poněkud v některých oblastech rozchází. Nakonec to nedávno na stránkách Bulletinu pana Šinágla vyjádřil pan Drexler, že je potřeba dívat se na zpracovávanou historii oboustranně, a že každý má právo vyjádřit svůj názor.
Hrajete si s ohněm a ohrožujete tím nejen sebe.To byste si měl uvědomit.
Možná že máte dobré úmysly,ale těmi bývá také dlážděna cesta do pekel.
Me vubec nezajimate.
Ja si tady pišu nazory na čechy ....obvykle negativni - což mám svý zkušenosti a podpirám si to svýma byt subjektivníma argumentama.
A vy neumite nic jineho než to pořád brát osobně.
Me je to jedno. Das macht nicht. Doesnt matter.
Jen vydíte co ste zač.
Pořád byste zkoumal , kdo sem, odkud sem, co sem dělal, co budu dělat....
starejte se vážený pane jirko o sebe.
Pan Franta Kopecký (anonymní Pepa Novák) vypouští z úst samé fekálie - kromě toho, že na jiných místech se otírá o moravskou otázku nebo ji okázala ignoruje, tak vůbec netuší nebo to ignoruje, že v jiných zemích, např. Belgii, Němci mohli zůstat, němčina je v Belgii třetím úředním jazykem, proto německé belgické území vzkvétá - představte si, vy jeden nacionalistický hňupe, že by tři a půl milionu vzdělaných, pracovitých a dovedných Němců zůstalo v našem pohraničí a v Olomouci, v jazykových ostrovech jihlavských atd. - měli bychom tam ráj na zemi ve srovnání s tím co tam je teď za sebranku, navíc většina architektury zbořená nebo rozstřílená lampasáckou bolševickou lúzou a rozkradené věci zlatokopy ze 45-48! A jak ten Beneš a jeho lúza zatížili naše svědomí - nevíte nic o pochodu smrti z Brna do Rakouska a tisících mini-pochodech, o nichž se ani ještě neví (prostě každého kdo mluvil německy vyhnali s kufírkem nebo bez něj na nádraží nebo do dobytčáku nebo jej prostě odkráglovali) - a to šlo většinou o staré lidi, ženy a děti, protože muži museli ve statisícových počtech na frontu, povinně, byla válka, za odmítnutí byl provaz nebo kulka... My Čechové, jak do Pepa Novák alias Kopecký nazývá, jsme kolaborovali na úrovni nácků po půl století (1939-1989) - kde je naše vina, kdo potrestá nás (teda třeba tebe Franto K., cos dělal za totality, přiznej).
Nejprve pokaní - poté odpuštění.
To platí i u komunistů.
Němci ač třeba nebyli v pohraničí všechno pacholci ....´paseku udělali a vzešla od nich.
A sudety je náký jejich místní název který nemá s českou republikou co do činění - to říkám přestože me česká rep jinak pěkně...s...e.
Toto uzemí kam sahají písemné zaznamy nebylo nikdy nemecké a co bylo před 3000 a vice lety nikdo stejně neví.
To že je český král pozval na uzemí českého království neznamená že po patřičném rozmnožení se stává toto uzemí vlasnictvím jiné entity.....to snad uzná každý i němci.
1.Území na kterém žili sudetští Němci patřilo vždycky nám,to je nespochybnitelné.
2.Nejsem proti smíření a odpuštění,ale první by s omluvou měli přijít sudetští Němci.Byli to první oni,kdo v roce 1938 rozpoutali teror v českém pohraničí a Češi byli tenkrát první kdo byl vyhnán ze svých domovů.
3.Excesy kterými byl doprovázen odsun samozřejmě odsuzuji,to však neznamená že odsun nebyl správný.
4.Onu nenávist našeho obyvatelstva kvůli které k excesům docházelo si sudetští Němci zavinili také sami,měla nějaké příčiny.
5.Jak už jsem napsal,nejsem proti smíření a odpuštění.Jenže k tomu je potřeba dobré vůle na obou stranách.Ze strany sudetských Němců jsem zatím žádnou sebereflexi ani dobrou vůli neviděl.Jenom zpupné,drzé a arogantní požadavky.
Z těchto důvodů se domnívám,že není správné jim ustupovat a nechápu jaké důvody k tomu vedou pana Krystlíka.Příšt í generace ho za to budou možná proklínat.