Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 25.09.2020 15:54
    V Rusku komunisté nejsou u moci, ale jejich manýry jsou ...

    Read more...

     
  • 25.09.2020 15:50
    Kdo má na vlivných úřadech a soudech stále svoje lidi?

    Read more...

     
  • 25.09.2020 15:48
    Vláda ve středu opět vydala z minuty na minutu (pardon ze dne ...

    Read more...

     
  • 23.09.2020 19:23
    Kristine verlor ein Jahr ihres Lebens in der Hoffnung, in der ...

    Read more...

     
  • 23.09.2020 19:20
    Kristine a perdu un an de sa vie dans l'espoir de travailler ...

    Read more...

     
  • 23.09.2020 19:20
    Kristine lost a year of her life hoping to work at the embassy ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

papez_Benedikt… Sloužit právu a bránit se panství bezpráví je a zůstává základním úkolem politika. V historické hodině, kdy člověku připadla moc, do této doby nepředstavitelná, se stává tento úkol zvláště naléhavým. Člověk dokáže zničit svět. Dokáže manipulovat sám se sebou. Takříkajíc dokáže člověka dělat a zbavovat ho jeho lidství. Jak poznáme, co je správné? Jak můžeme rozlišovat mezi Dobrem a Zlem, mezi skutečným právem a právem zdánlivým? Šalamounská prosba zůstává rozhodující otázkou, před kterou politik a dnešní politika stojí. …

Vážený pane spolkový prezidente! Vážený pane předsedo Spolkového sněmu! Vážená paní spolková kancléřko! Vážený pane předsedo Spolkové rady! Vážené dámy poslankyně a pánové poslanci!

Je mi ctí a radostí promluvit před tímto váženým domem - před parlamentem mé německé vlasti, který se zde schází jako demokraticky volené zastoupení lidu, aby mohlo pracovat k blahu Spolkové republiky Německo. Panu předsedovi Spolkového sněmu bych chtěl poděkovat za jeho pozvání k tomuto projevu, stejně tak i za jeho přátelská slova přijetí i uznání, s jakým mě zde přivítal.

V této hodině se na Vás, vážené dámy a vážení pánové, obracím zajisté i jako krajan, který si je po celý svůj život vědom svého původu a vazby na něj a který sleduje osudy své německé vlasti s účastí.

Pozvání k tomuto projevu na mě ovšem směřuje jako na papeže, římského biskupa, který nese nejvyšší odpovědnost za katolické křesťanstvo. Uznáváte tím tu roli, která Svatému stolci přísluší mezi společenstvím národů a států. Na základě této odpovědnosti bych Vám rád předložil některé myšlenky o základech svobodného právního státu.

Dovolte mi, abych své úvahy o základech práva začal jedním malým příběhem z Písma svatého. V První knize královské se vypravuje, že Bůh mladému králi Šalamounovi při jeho nástupu na trůn dovolil vyslovit prosbu. Co si mladý panovník v tomto důležitém okamžiku vyprosí? Úspěch - bohatství - zničení nepřátel? Za takové věci on ale neprosí. „Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem“ (1 Královská 3,9).

Bible nám chce tímto vyprávěním sdělit, co je pro politika vposledku rozhodující. Posledním měřítkem a důvodem jeho práce jako politika nesmí být úspěch a již vůbec ne materiální zisk.

Politika musí být snaha o spravedlnost, skrze kterou přicházejí základní předpoklady míru. Politik bude samozřejmě hledat i úspěch, který mu vůbec otvírá možnost tvůrčí politické práce. Úspěch je ovšem podřízen měřítku spravedlnosti, vůli k právu a pochopení tohoto práva. Úspěch může být i pokušením, otevírat tak dveře právu falešnému a být cestou ke zničení spravedlnosti. „Odstraň právo a stát se nestane ničím jiným než jednou velkou bandou lupičů“, řekl jednou svatý Augustin.

My Němci víme z vlastní zkušenosti, že tato slova nejsou jen prázdným strašákem. Zažili jsme oddělení moci a práva, kdy moc stála proti právu, právo pošlapávala a stát se stal nástrojem jeho zničení - stal se dost dobře organizovanou bandou lupičů, která byla s to, ohrožovat celý svět a dohnat ho až na samý okraj propasti.

Sloužit právu a bránit se panství bezpráví je a zůstává základním úkolem politika. V historické hodině, kdy člověku připadla moc, do této doby nepředstavitelná, se stává tento úkol zvláště naléhavým. Člověk dokáže zničit svět. Dokáže manipulovat sám se sebou. Takříkajíc dokáže člověka dělat a zbavovat ho jeho lidství. Jak poznáme, co je správné? Jak můžeme rozlišovat mezi Dobrem a Zlem, mezi skutečným právem a právem zdánlivým? Šalamounská prosba zůstává rozhodující otázkou, před kterou politik a dnešní politika stojí.

Velká část těch věcí, které vyžadují právní úpravu, může být rozhodována většinou, která je dostačujícím kriteriem. Ale je zřejmé, že v základních otázkách práva, ve kterých jde o důstojnost člověka a lidstva, většinový princip nedostačuje: Každý, kdo nese odpovědnot, musí při tvorbě práva hledat kritéria, podle kterých se potom orientuje. Ve 3. století zdůvodnil velký teolog Origenes odpor křesťanů proti určitým platným právním pořádkům takto: „Nacházel by se kdo mezi Skyty, kteří mají bezbožné zákony, a byl nucen mezi nimi žít..., pak by jednal velmi rozumně, kdyby se ve jménu zákona pravdy, který je ale u Skytů přestoupením zákona, spolčoval se stejně smýšlejícími  proti stávajícímu pořádku...“

Na základě tohoto přesvědčení postupovali odbojáři proti režimu nacistů a proti jiným totalitárním režimům a tak prokazovali právu a lidstvu jako celku svou službu. Pro tyto lidi bylo nezpochybnitelně zřejmé, že tehdy platné právo bylo ve skutečnosti bezprávím. Rozhoduje-li se demokratický politik, co je skutečně správné a co se tudíž může stát zákonem, není tato evidence tak viditelná. Co je ve vztahu k základním antropologickým otázkám spravedlivé a může se tak stát platným právem není dnes v žádném případě tak jednoduché. Otázka, jak lze poznat skutečně správné a jak lze zákonodárně sloužit spravedlnosti, nebyla nikdy jednoduše zodpověditelná a stala se dnes v šíři našeho vědění a našeho umu ještě obtížnější.

Jak lze poznat, co je spravedlivé? V dějinách byly právní řády téměř bez přerušení zdůvodňovány nábožensky: Na základě pohledu na božstvo je rozhodováno, co je mezi lidmi spravedlivé. Oproti jiným náboženstvím křesťanství nikdy nepředkládalo státu ani společnosti právo zjevené, právní řád odvozený ze Zjevení. Místo toho poukazovalo na přirozenost a rozum jako na pravé zdroje práva - na souznění objektivního a subjektivního rozumu, které ovšem předpokládalo, že obě sféry mají svůj základ v tvůrčím rozumu Božím. Křesťanští teologové se tak přidali k filosofickému a právnímu hnutí, které se utvářelo od 2. století před Kristem. V první polovině 2. století př. Kr. se setkalo stoickými filosofy formulované sociální přirozené právo s odpovědnými učiteli římského práva. V tomto dotýkání se zrodila západní právní kultura, která pro právní kulturu lidstva měla a má zásadní význam.

Od tohoto předkřesťanského spojení práva a filosofie vede cesta dál přes křesťanský středověk k rozvinutí práva v době osvícenství a poté až k deklaraci lidských práv, i k našemu německému Základnímu zákonu, ve kterém se náš lid přihlásil k „k nedotknutelným a nezcizitelným lidským právům, které jsou základem každého lidského společenství, míru a spravedlnosti ve světě“.

Pro rozvoj práva a humanity sehrálo rozhodující roli to, že se křesťanští teologové přidali na stranu filosofie, oproti náboženskému právu vyžadoveném vírou v bohy, uznali rozum a přirozenost ve svém vzájemném vztahu jako pramen práva, platný pro všechny.

Toto rozhodnutí učinil již Pavel v dopisu Římanům, kde říká: „Jestliže národy, které nemají Zákon [Toru], samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí...“

Zde se objevují dva základní pojmy přirozenost a svědomí, přičemž svědomí není nic jiného než vnímavé srdce Šalamounovo, než rozum, otevřený řeči Bytí. Pokud se až do doby osvícenství a potom až do deklarace lidských práv po druhé světové válce zdálo, že tímto je otázka po základech zákonodárství vyřešena, změnila se v druhé polovině století dramaticky situace. Myšlenka přirozeného práva je pokládána dnes za speciální katolické učení, o kterém se mimo katolický prostor nevyplatí diskutovat, takže se člověk skoro stydí vůbec toto slovo používat.

Rád bych krátce naznačil, proč k této situaci došlo. Základní je zde teze, že mezi Je (Sein) a Má být (Sollen) zeje nepřeklenutelná propast. Z Je nemůže vyplynout Má být, poněvadž se zde jedná o zcela rozdílné oblasti. Důvodem proto je mezitím obecně přijímané pozitivistické chápání přirozenosti a rozumu. Pokud rozumíme přirozeností (přírodou) - řečeno slovy H. Kelsena - „agregát skutečností bytí, jež jsou vzájemně propojeny vztahem příčina a následek“, potom z ní skutečně nemůže vzejít nějak utvořený etický pokyn. Z pozitivistického pojmu přírody, který přírodu chápe pouze funkčně, tak jako jí vykládají přírodní vědy, se nelze přenést k étosu a právu. Může produkovat znovu jen odpovědi, zaměřené na funkčnost.

Totéž platí také pro rozum v pozitivistickém chápání, které je zdaleka považováno za jediný vědecký přístup. Co není ověřitelné nebo zpochybnitelné, nepatří tudíž do oblasti rozumu v přísném slova smyslu. Proto musí být étos a náboženství vřazeny do čistě subjektivního a vypadávají tak z rámce rozumu v jeho přísném slova smyslu. Kde výlučně vládne pozitivistický rozum - a to je zdaleka případ našeho veřejného povědomí - tam jsou vyloučeny klasické prameny poznání étosu a práva. To je dramatická situace, která se týká nás všech a o které je nutno vést veřejnou debatu. Je záměrem tohoto projevu, vyslovit k takové debatě naléhavé pozvání.

Pozitivistický koncept přirozenosti a rozumu, pozivitistický pohled na svět jako na celek je vynikající součást lidského poznávání a lidských schopností a rozhodně se jich nesmíme zříci. Jako celek ovšem nemá tento koncept odpovídající a dostačující kulturní záběr, jaký by přináležel lidství v celé jeho šíři. Tam kde pozitivistický rozum pohlíží na sebe sama jako na jedinou dostatečnou kulturu a všechny ostatní kulturní skutečnosti vykazuje do sféry subkultur, tam umenšuje člověka, ba dokonce ohrožuje jeho lidskost.

Říkám to právě při pohledu na Evropu, kde se široké kruhy pokoušejí uznat pozitivismus za společnou kulturu [myšleno filozofickou kulturu, pozn. překl.] a společnou základnu pro tvorbu práva. Všechny zbývající vhledy a hodnoty naší kultury přitom vyhánějí do subkulturního postavení, čímž se Evropa vůči jiným kulturám ocitá ve vakuu a zároveň jsou vyzývány extremistické a radikální proudy.

Sám sobě výlučný pozitivistický rozum, jehož vnímání nepřesahuje hranice prostého fungování, se rovná betonové stavbě bez oken, v níž si vytváříme své vlastní klima a vlastní světlo, aniž bychom obojí chtěli přijímat z Božího světa. A přitom stejně nemůžeme zakrývat, že v tomto vlastními silami udělaném světě v tichosti stějně čerpáme z božských zásob, které přetváříme ve své vlastní produkty. Je třeba znovu vyrazit okna, musíme znovu vidět dálavy světa, nebe a zemi, a znovu se naučit toto všechno používat.

Jak se to má ale stát? Jak dospějeme do této šíře, jak dospějeme k celku? Jak může rozum znovu nalézt svoji velikost, aniž by sklouzl k iracionalitě? Vzpomenu na dění z novějších politický dějin, a doufám, že se přitom vyhnu nepochopení a nevyvolám mnoho jednostranných polemik.

Řekl bych, že nástup ekologického hnutí v německé politice od 70. let sice neprorazil okna, ale přesto byl zvoláním po čerstvém vzduchu, které nelze přeslechnout nebo odsunout stranou pro to, že obsahuje mnoho iracionálního. Mladí lidé si uvědomili, že cosi v našem zacházení s přírodou není v pořádku.

Uvědomili si, že hmota není pouze materiálem pro naše utváření, ale že země má svou vlastní důstojnost a je třeba následovat jejích pokynů. Je snad jasné, že zde nedělám propagandu jedné určité politické straně - nic by mi nebylo cizejší než to. Pokud v našem zacházení se skutečností není něco v pořádku, potom se musíme vážně zabývat celkem a jsme všichni odkázáni na otázky, týkající se základů naší kultury vůbec.

Dovolte mi, abych se u tohoto bodu na okamžik zastavil. Význam ekologie se stal v průběhu času  nesporným. Musíme naslouchat řeči přírody a odpovídajícím způsobem odpovídat. Rád bych ale důrazně zmínil i jeden další bod, který je stále a důsledně vyzávorkováván:

Je zde také ekologie člověka. Také člověk má svou přirozenost, kterou musí respektovat a se kterou nemůže podle libosti manipulovat. Člověk není pouze formou svobodné entity, která utváří sama sebe. Člověk sám sebe netvoří. Je duchem a vůlí, je ale také přírodou (přirozeností), a jeho vůle je tehdy správná, pokud naslouchá své přirozenosti, váží si jí a sám sebe přijímá jako ten, kým je a kdo sám sebe neutvořil. Právě tak a pouze tak se naplňuje pravá lidská svoboda.

Vraťme se zpět k základním pojmům přirozenost (příroda) a rozum, ze kterých jsme vyšli. Velký teoretik právního pozitivismu, Kelsen, opustil ve věku 84 let - v roce 1965 - dualismus Je a Má být. Řekl, že normy mohou vycházet pouze z vůle. Příroda (přirozenost) může následně obsahovat jen normy, pokud nějaká vůle tyto normy do ní vložila. To by zase ale předpokládalo Stvořitele, jehož vůle vešla do přírody (přirozenosti). „Diskutovat o pravdivosti této víry, je zcela bezvýchodné“, poznamenává k tomu. Opravdu? - zeptal bych se. Je skutečně nesmyslné uvažovat o tom, zda objektivní rozum, jenž se ukazuje v přírodě, nepředpokládá stvořitelský rozum, creator spiritus?

Na tomto místě by nám muselo přispěchat na pomoc kulturní dědictví Evropy. Na základě přesvědčení, že existuje Stvořitel, byly rozvíjeny myšlenky lidských práv, rovnosti všech lidí před zákonem, poznání nedotknutelnosti lidské důstojnosti v každém jednotlivém člověku i vědomí odpovědnosti člověka za jeho činy.

Tato rozumová poznání utvářejí naší kulturní paměť. Ignorovat tento fakt by znamenalo amputaci naší veškeré kultury a zbavilo by jí její celistvosti. Kultura Evropy vzešla ze setkání Jeruzaléma, Atén a Říma - ze setkání víry v Boha Izraele, filosofického rozumu Řeků a právního myšlení Římanů. Toto trojité potkání tvoří vnitřní identitu Evropy. Ve vědomí odpovědnosti člověka před Bohem a v uznání nedotknutelné důstojnosti člověka položilo měřítka práva, platné pro každého člověka, jejichž obhajoba je nám v naší historické hodině uložena.

Mladému králi Šalamounovi byl v hodině, kdy přebíral svůj úřad, dán prostor pro to, aby vyslovil prosbu. Co by se dělo, kdyby tento prostor byl dán nám, zákonodárcům dneška? Co bychom si vyprosili? Myslím, že také dnes bychom vposledku nemohli prosit za nic jiného než vnímavé srdce - schopnost, rozlišovat dobré a zlé a tak stanovovat skutečné právo, sloužit spravedlnosti a míru.

Děkuji za pozornost!

 

 

 

 

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share

Komentáře

+4 #1 Tom 2011-10-02 10:01
Teď už chápu,proč naše média tento projev nikde nezveřejnila.Na ši politikové se mají proč těchto myšlenek a názorů bát.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)