Sidonie Dědinová: „Zbolševizovaná česká duše ještě není vyléčena.“
Podíváme-li se kolem sebe, na dění, myšlení, chování a způsoby většiny politiků a obyvatelstva, nemůžeme platnost výše uvedeného výroku zpochybnit či vyvrátit. Bolševismus zasel do našich duší, myšlení a nepěkných způsobů daleko více, než si jsme ochotni připustit. Nemůžeme proto očekávat, že vše zmizí za 20 let a budeme rovnocenní Západu. Materiálně se mu můžeme přiblížit, ale kulturně nás stále odděluje zasetá a působící „železná opona“ v našich duších a myslích. Proto ani převzetím těch nejlepších zákonů od západních civilizací, nemůžeme její duchovní úrovně dosáhnou. Tím vůbec netvrdím, že je u ní vše v pořádku a u nás vše špatné. Se článkem níže „Trocha švýcarského pořádku“ lze souhlasit, pouze si ho dovolím doplnit, i jako Švýcar, krátkým komentářem.
Trochu švýcarského pořádku
Je zřejmé, že nejlepší volbou pro ČR bude stát se druhým Švýcarskem,“ napsal na tomto místě ekonom Pavel Kohout před třemi týdny. Obávám se, že chce-li žít ve Švýcarsku, bude mne muset následovat a přestěhovat se sem.
Zdržuji se tu téměř pět let a postupně nabývám dojmu, že odlišností je mnohem více než paralel, které jsem vnímal ze začátku. Základní odlišností je, že se tu dodržují pravidla. Kdo to nezažil, nedovede si představit, jak je to uklidňující. Auta jezdí předepsanou rychlostí a zastavují před přechodem. Lidi nechodí na červenou. Vlaky jezdí načas. Lidi chodí včas na schůzky. Když vám Švýcar něco řekne, nemusíte přemýšlet, jak to myslel a co tím sleduje. Myslel tím to, co řekl, a nesledoval žádné vedlejší cíle. Na úřadech v klidu a s úsměvem vyřídíte v klidu, co potřebujete.
Článek Pavla Kohouta hovořil především o nakládání se státním rozpočtem. Ani tady se Česko nestane druhým Švýcarskem. Státní rozpočet není abstraktní veličina, tvoří ho živí lidé. Švýcaři jsou obecně velmi skromný národ. Klišé hovoří o zemi žijící v blahobytu, což jistě lze dokázat na relativních číslech. Průměrný Švýcar ale nijak blahobytně nežije. Šetří si ve třech pilířích na penzi, protože si chce zachovat svůj životní standard do vysokého věku. Investuje (dobrovolně) značné sumy do zdravotní péče a mimoto všechno se snaží zanechat svým potomkům více, než jeho rodiče zanechali jemu.
Vedlejším produktem řady dobrých vlastností, které Švýcaři mají, je absence smyslu pro humor tak, jak ho známe my. Mírná ironie zůstane nepochopena, sarkasmus je považován za urážlivý. Kdo má pocit, že nekriticky vychvaluji své současné spoluobčany, mýlí se. Někdy mi jdou na nervy, a kdybych netrávil skoro polovinu svého času na cestách, těžko bych to tu snášel. Jako všichni Češi jsem úplně jiný než místní lidé a jiný zůstanu, i pokud bych tu byl padesát let místo pěti.
Společně s Pavlem Kohoutem si ale myslím, že bychom odsud mohli spoustu dobrého převzít. Rozpočtovou disciplínou počínaje a absencí korupce konče. Bohužel obé vyplývá z vlastností, které jsem popsal výše a které nám pohříchu chybí. V devadesátých letech jsem si myslel, že máme šanci se švýcarskou cestou vydat. Od té doby pozoruji, jak nás jedna generace politiků za druhou posunuje spíše k balkánsko-ruskému modelu společnosti, kde dosažení cílů ospravedlňuje prostředky, které jsme k jejich dosažení použili. V Česku máme ministra se švýcarským pasem. Máme nadějného politika, který ve Švýcarsku studoval. Držím jim i všem ostatním v politice u nás palce, aby tam alespoň trochu toho švýcarského pořádku zavedli.
Jan Kadaník, LN, Rubrika Ekonomický komentář, 13.2.2012
S absencí smyslu pro humor u Švýcarů si dovolím nesouhlasit. Chápu autora, že pokud nežije „naplno“ ve Švýcarsku, dochází k tomuto tvrzení, stejně jako mnozí krajané, kteří se uzavřeli ve svých komunitách, vytvořili si své „malé Česko“ a také rádi porovnávají a kritizují podobně. Často ani po letech neovládají domorodý jazyk o angažovanosti ve švýcarském spolkovém životě nemluvě. Potom také jejich hodnocení nemůže být přirozeně objektivní. Byl jsem členem několika švýcarských spolků a mohu říci, že jsem si často užil legrace a humoru nad očekávání, včetně ironie, která ale nikdy neurážela a měla svoji danou hranici.
Kultura je jedním z hlavních nositelů civilizace. Skvěle na toto téma promluvil v Mnichově, dne 30.1.2012, S.k.k.H. Karl von Habsburg, pravnuk posledního rakouského císaře Franze Josefa. Základem státu jsou rodina, výchova, vzdělání, tradice, vyspělá kultura a udržování křesťanských tradic. Ta hymna v úvodu není Německá, ale Rakousko-Uherská. Nositelkou pokroku nemůže být jen pouhá ekonomika, ale především kultura, tradice, rodina, výchova, vzdělání a křesťantství.
K úrovni kultury u nás stačí podívat se na „úroveň“ ministrů kultury od listopadu 89, s výjimkou Pavla Tigrida. Jasně nejlepší pražské „Divadlo komedie“ už neexistuje. Jenom proto, že požádalo o navýšení dotace o 1.500.000,-Kč! To jsou, jak v rozhovoru na ČT výstižně řekl jeden redaktor z týdeníku RESPEKT, „dvě žárovky“ z tunelu Blanka. Doplnil, že úroveň ostatních je v podstatě měšťanská, včetně oblíbeného Vinohradského divadla. Těžko ji pozvedne její nový ředitel a senátor Tomáš Toepfer. Mimochodem ta kumulace mnoha funkcí mnoha politiků je zarážející…?! Jak mohou vykonávat svoji práci pořádně, když mnohé funkce vyžadují celodenní, plné nasazení?! To platí jistě jak pro funkci senátora, tak i pro funkci ředitele divadla či jiné instituce či organizace.
Svoji Mojžíšovou 40-letou pouští si tato země musí projít. Obávám se, že se ta pouť o moc zkrátit nedá, nicméně to není důvod se o to nesnažit!
President Václav Havel si toho byl dobře vědom. Proto také nemohly být dosaženy cíle, které si přál a které byly přáním i většiny obyvatel naší země. Jeho odkaz je trvalou výzvou každému z nás. Drobná, každodenní, poctivá práce, je základním pilířem postupného budování skutečné demokracie a uchování naděje na zachování svobody!
Jan Šinágl, 14.2.2012
Komentáře