Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

25. výročí tragické smrti Pavla Wonky - Nechte minulost na pokoji – Tak hlasovali poslanci za ČSSD, ODS, KDÚ-ČSL, US.DEU a KSČM dne 30.6.2004…

„Snad jsem ale, co se dalšího vývoje týká, zbytečně pesimistický. Třeba se někdy za třicet čtyřicet let objeví nějaký český „lovec komunistů“ a bude pátrat po komunistických zločincích 80. let 20. století. A bude si lámat hlavu nad tím, cože tehdy byl český národ zač, že si vážil sám sebe natolik, aby se s komunistickou minulostí vyrovnal jinak, než jen cinkáním klíči.“ Marian Kiss jr., LN, 4.5.1998 – Očistu justice je třeba uskutečnit, jen o ní hovořit nestačí.

* * *

Teprve po 25 letech a šesti měsících od své smrti (26.4.1988), obdržel Pavel Wonka státní vyznamenání In Memoriam "Za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů", prvního stupně. Nedočkal se ho ani od prezidenta Václava Havla, ani od prezidenta Václava Klause, ale až od prezidenta Miloše Zemana. Pavel Wonka byl poslední obětí zločinného komunistického systému a ideologie. Respektoval totalitní zákony, kandidoval dle nich do Parlamentu a zaplatil za to svým mladým životem. Je smutné, že soudkyně JUDr. Marcela Horváthová stále soudí nepotrestána u OS Trutnov, stejně jako nepotrestán stále léčí MUDr. Radim Pek v Hradci Králové. Připomínám, že JUDr. Otakar Motejl, jako předseda NS České republiky, pozdější ministr spravedlnosti a ombudsman, se kdysi vehementně zastával komunistických soudců a byl proti jejich potrestání! Světská spravedlnost „soudkyni“ Horváthovou, „lékaře“ Peka a další, kteří měli podíl na smrti Pavla Wonky, zatím nedostihla. Ta nad námi všemi jednou zcela určitě.

V letošním roce jsme si připomněli dvojí životní jubileum statečného odpůrce komunistického režimu Pavla Wonky – nedožité 50. výročí narození a 15. výročí jeho mučednické smrti. Jeho věznění a následná smrt se nikoli náhodou staly jedním z nejpřesvědčivějších důkazů o zločinnosti režimu představovaného KSČ. U vědomí těchto skutečností se Wonkovo jméno ocitlo na seznamu těch osob, které byly navrženy k udělení státního vyznamenání z rukou prezidenta republiky Václava Klause pro rok 2003.

Pavel Wonka se pozoruhodným souzněním hlasů některých poslanců KSČM, ODS a ČSSD na seznam vyznamenaných nakonec nedostal a posmrtně vyznamenán nebyl. Proč? Na to by se měli voliči výše zmíněných stran zeptat svých poslanců, až se opět budou po nějaké době ucházet o jejich hlasy. Nebo ještě lépe: takové lidi do zastupitelských sborů raději nevolit.

Kdo to byl Pavel Wonka a co provedl tak hrozného, že jeho jméno vyvolává ještě patnáct let po smrti takové zděšení? Narodil se 23. 1. 1953 ve Vrchlabí. Jeho otec byl Němec. Po jeho úmrtí jej spolu s bratrem Jiřím vychovávala jen matka. Pavel měl zájem o elektroniku a po základní škole navštěvoval učiliště pro automechaniky; studium ukončil maturitou. Chtěl pokračovat v dalším vzdělávání na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kam se třikrát marně pokoušel dostat. Kvůli špatnému posudku přijat nebyl. Wonkův vrozený smysl pro spravedlnost ho vedl k tomu, že studoval právnickou literaturu soukromě a pomáhal svými radami lidem.

Wonkovy aktivity nemohly zůstat nepovšimnuty ze strany strážců totalitních pořádků. Komunistický režim zareagoval obvyklým způsobem – kriminalizací nepohodlných kritiků. A tak byl v roce 1983 P. Wonka obviněn z toho, že se v n. p. Mileta, kde byl zaměstnán, dopustil údajného rozkrádání a zkreslování výkazů o spotřebě pohonných hmot. Za to byl odsouzen ke 14 měsícům nepodmíněně. Z výkonu trestu ve věznici v Plzni na Borech byl propuštěn dne 10. 3. 1985. Až do své smrti byl P. Wonka přesvědčen o vykonstruovanosti soudního procesu.

Ve své angažovanosti pokračoval P. Wonka i po návratu z vězení domů. V roce 1986 vyhlásil svou nezávislou kandidaturu do Sněmovny lidu FS ČSSR. Něco takového bylo nad chápání tehdejších představitelů komunistického režimu. Takový příklad, pokud by nebyl zlikvidován v samém zárodku, mohl otevřít oči mnoha přemýšlivým lidem a dokázat jim, že svoboda a demokracie v tzv. socialistickém státě existují pouze na papíře, nikoli v reálném životě.

Tvrdá represe na sebe nedala dlouho čekat. Pavel a Jiří Wonkové byli 26. 5. 1986 zatčeni a byla na ně uvalena vyšetřovací vazba: zpočátku byli umístěni ve věznici v Hradci Králové, později v Praze-Ruzyni. Až po rok trvající vazbě se podařilo vyšetřovatelům sestavit obžalobu. Soudní přelíčení se konalo ve dnech 20. – 24. 3. 1987. Po značné publicitě, kterou případ vyvolal v zahraničí, musel soud vynést rozsudky: Jiří Wonka dostal 12 měsíců nepodmíněně (aby byla pokryta doba strávení ve vazbě.), Pavel Wonka 21 měsíců nepodmíněně a ochranný dohled v trvání 3 let.

Pavel Wonka považoval rozsudek za nespravedlivý a poté, kdy byl 13. 8. 1987 odvezen libereckou eskortou do věznice v Minkovicích, rozhodl se, že ho nebude respektovat a odmítal pracovat. To mělo za následek neustálé šikanování. Během dvou měsíců zhubl o 21 kg. Konec trestu strávil na soudním oddělení Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích, odkud byl 26. 2. 1988 propuštěn s tím, že žádnou duševní chorobou netrpí.

Po odpykání trestu se Pavel Wonka vrátil v zuboženém stavu domů, kde ho ošetřovala jeho matka. Protože se jeho zdravotní stav nelepšil, začal se vážně zabývat myšlenkou na emigraci. Požádal proto o povolení vystěhovat se do tehdejší NSR. Během řízení o povolení emigrace byl předvolán na vojenskou správu do Trutnova, kde byl 5. 4. 1988 vzat do vyšetřovací vazby kvůli údajnému maření výkonu rozhodnutí soudu o ochranném dohledu. Čekalo ho nové soudní přelíčení, na něž byl v kritickém zdravotním stavu přivezen na pojízdném křesle. Soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. Marcela Horváthová ho 20. 4. 1988 odsoudila k odnětí svobody v trvání pěti měsíců nepodmíněně.

Krátce nato, 26. 4. 1988, Pavel Wonka ve věznici v Hradci Králové ve věku 35 let zemřel na plicní embolii. Jeho pohřeb se konal 6. 5. 1988 v kostele sv. Vavřince ve Vrchlabí za účasti asi dvou tisíc lidí v atmosféře přísných bezpečnostních opatření. Pro představitele komunistické moci byl totiž nebezpečný i po smrti.

Na podzim letošního roku, patnáct let po své smrti, se Pavel Wonka přece jen dočkal. Na budově Krajského úřadu v Hradci Králové byla totiž odhalena pamětní deska na jeho počest. Má se stát varováním hlavně pro ty občany, kteří hrůzy komunistického režimu nezažili, aby se něco podobného již nikdy nemohlo opakovat.

Vyrovnání se s neblahou komunistickou minulostí nelze odbýt pamětními deskami ani dodatečně udělenými státními vyznamenáními. O skutečném vyrovnání budeme moci hovořit až tehdy, kdy z naší justice odejdou všichni ti, kdo zavinili Wonkovu smrt, a jim podobní. Nejen JUDr. Marcela Horváthová, nýbrž desítky dalších soudců, kteří před listopadem 1989 soudili „nepřátele socialismu“. Teprve pak se dočkáme toho, že naše soudy začnou konečně fungovat jako pilíř demokratické státní moci i jako strážce skutečné spravedlnosti.

30. 11. 2003   PhDr. Rostislav Janošík

http://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-4-2013/25.-vyroci-tragicke-smrti-pavla-wonky-----phdr.-rostislav-janosik.html

* * *

Nechte minulost na pokoji

Ve čtvrtek vystoupila v pořadu ČT 2 „21“ mj. ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová. Předmětem debaty byla smrt Pavla Wonky v roce 1988 a také přítomnost JUDr. Marcely Horváthové v české justici. Soudkyně nemocného Wonku odsoudila, a tím ho tragickou souhrou okolností, poslala na smrt. Přesto však byla se souhlasem všech odpovědných osob v roce 1992 doživotně jmenována soudkyní.

Ministryně spravedlnosti Parkanová vysvětlila, že proti tomu nemůže a ani nechce - nic dělat: dohodly se na tom orgány demokratického státu, a tudíž je toto jmenování nespíš v pořádku. Podle Parkanové není možné stále znovu otvírat věci minulé a znepokojovat soudce, kteří ke své práci potřebují klid. Dovolím si s ní nesouhlasit – Wonka byl při hlavním líčení na první pohled ve velmi špatném zdravotním stavu, nemohl chodit a téměř ani mluvit, a navíc bylo jasné, že jde o politické pronásledování. Člověk, který ho přesto odsoudil (navíc k vyššímu trestu, než jaký byl v podobných případech obvyklý), dobře věděl, co dělá. Takový člověk by v demokratickém státě soudcovskou roli plnit neměl, neboť dal před spravedlností přednost potrestání člověka, který byl režimu nepohodlný. Kde je tedy záruka, že dává spravedlnosti přednost nyní?

Ministryně Parkanová argumentovala tím, že k objasnění Wonkovi smrti byla začátkem devadesátých let sestavena komise České národní rady, ale přesto posléze ČNR Horváthovou do funkce doporučila. Pamatuji se na práci této komise docela dobře, protože jsem byla její členkou. Velmi záhy jsem zjistila, že v ní převažují lidé, kteří pociťují jakousi solidaritu s těmi, kdo k Wonkově smrti přispěli a že jsou v ní kritické hlasy v menšině. Mluvilo se tehdy, jak je při podobných příležitostech obvyklé o tom, že v ČSFR musejí platit právní záruky a že není možné se po změně režimu se s jeho protagonisty vypořádávat administrativními prostředky. Podotýkám, že vůbec nebyla řeč o trestním stíhání soudkyně Horváthové, nebo lékaře Peka, který těžce nemocného Wonku označil za simulanta a dokonce mu odepřel lékařskou pomoc. „Radikálnější“ členové komise pouze požadovali, aby se komise obrátila na Lékařskou komoru a navrhla jí zvážit setrvání dr. Peka v řadách lékařů. I to však většina lékařů pokládala za nemístné. Za Wonkovu smrt nebyl volán k odpovědnosti nakonec nikdo, ač komise dospěla k závěru, že na ní nesla podíl celá řada lidí. Je zřejmé, že tomu tak bude i nadále, alespoň do té doby, dokud budou ministři spravedlnosti zastávat takové názory jako paní Parkanová či její předchůdci.

Petruška Šustrová, LN 2.5.1998

* * *

MfD 27.10.2012 z článku Luďka Navary, cituji: „Že nebyl vyznamenán Pavel Wonka, to považuji za skandální. Což platí pro prezidenta Klause i Havla. Na druhé straně byl vyznamenán takový Karel Gott", říká kriticky bývalý disident Jiří Gruntorád z knihovny exilové literatury Libri Prohibiti.

* * *

Není bez zajímavostí připomenout si kdo jak hlasoval o návrhu vyznamenat Pavla Wonku dne 30.6.2004 ve Sněmovně. Návrh byl zamítnut poměrem 45 : 42 hlasům.

Za ČSSD hlasovalo PRO 12 poslanců, NE mj. Zdeněk Jičínský a Stanislav Křeček, současný zástupce ombudsmana ČR.

Za ODS hlasovalo PRO 8 poslanců. NE mj. Walter Bartoš, Petr Bratský, Ivan Langer, Petr Nečas, Jiří Pospíšil, Miroslava Němcová, Alena Páralová, Petr Pleva, Lucie Talmanová, Vlastimil Tlustý, Jan Vidím. Za KDÚ-ČSL všichni PRO až na Jiřího Hanuše.

Za US-DEU všichni PRO až na Tomáše Vrbíka.

Za KSČM ani jeden poslanec PRO.

Přes moji kritiku prezidenta Miloše Zemana oceňuji jeho včerejší, skvělý projev, pronesený „spatra“ a z něhož cituji poslední závěr:

„Nevěřím příliš těm, kdo ve svém životě neutrpí žádný šrám. Protože i šrámy patří k živo­tu. A jsou šrámy, které si zasazuje­me svými vlastními chybami, a jsou rány, které nám zasazují dru­zí. A mnoho z vyznamenaných mu­selo čelit nejrůznějším druhům zá­vistivých pomluv. Pomluv těch, kterým říkám komentátoři. Komen­tátor je člověk, který s hněvem a ne­návistí popisuje dílo druhých, aby zakryl, že za ním samotným žádné dílo není. A právě proto pokládám za svoji čest, že se mohu s úctou sklonit před lidmi, kteří těmto po­mluvám odolali.“

Jan Šinágl, 29.10.2013

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)