Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 26.01.2021 16:43
    Naštěstí v Americe máme osobnosti jako je senátor Rand Paul.

    Read more...

     
  • 26.01.2021 16:21
    Fortunately, in America we have personalities like Senator ...

    Read more...

     
  • 26.01.2021 16:13
    Vielen Dank für die Weiterleitung der Information. Ich konnte ...

    Read more...

     
  • 26.01.2021 15:46
    Vážení, vrhat se z onkologického klidu do neklidu doby je ...

    Read more...

     
  • 26.01.2021 11:18
    Dobrý den pane Šinágle, moc děkuji za Vaše maily, netušila ...

    Read more...

     
  • 25.01.2021 11:13
    Greg Steube is my Congressman. He represents the district ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Vra_slavsk_IIMitsubishi, Toyota, Sony, Sanyo, Mizuno, National, Panasonic, Toshiba, JVC, Hitachi, Sharp, Pioneer, Technics, Shimadzu, Nissan, Matsushita Electric Industrial, Daikin, Seiko, Fujica, Minolta Camera, Olympus, Nikon, Canon, Asahi, Ricoh, Denso, Daikin, Sukmano…. ale i textilní firmy, např. Toray či kosmetická firma Shiseido a další…

Skvělý, nadčasový, stále aktuální – dosud v ČR nepublikován

 

Vážení přátelé, dovolte mi, abych vás pozdravila co nejsrdečněji.

Když jsem po roce 1964 stála na stupních vítězů při tokijské olympiádě, nikdy by mne nenapadlo, že o dvacet šest let později budu stát zde před vámi. Pochybuji, že někdo z vás si tehdy, pokud jste sledovali olympijské hry představil, že ta Časravska-san z Československa, co tak šťastně drží zlaté medaile a usmívá se, vám bude vyprávět o československé revoluci a československé cestě k demokracii. Věřte mi, že bych tu raději stála jako trenér a vyprávěla vám o dvaceti krásných a šťastných létech trenérské práce s mladými gymnastkami a práci pro olympijské hnutí. Lidský život ale není japonský automobil, který pracuje přesně jak řidič chce, a když se přece jenom něco porouchá, dokonalý servis součástku ihned vymění. Není. A pokus udělat z člověka druh výrobku, který trval v Československu čtyřicet let selhal a ukázal, jak velký a tragický je to omyl.

Ale mezi mou dnešní návštěvou a mezi mou cestou na olympiádu do Tokia před dvaceti šesti lety, jistou souvislost cítím. Přijížděla jsem letos s podobnými pocity, s jakými jsem přijížděla tehdy. To proto, že v obou případech jsem sem mířila především jako sportovec. Tehdy jsem chtěla ukázat co ve mně je, jak poctivě jsem trénovala, a že se nebojím bojovat s nejlepšími soupeři o nejvyšší ocenění. A tím také dokázat, že i lidé malého národa dokáží být v něčem jedineční. I letos přijíždím v první řadě jako sportovec. Už sice ne bojovat o medaile, ale osobně vyjádřit velký dík za přátelství a podporu v nejtěžších létech mého života a opět říct něco o své zemi. Něco radostného.

Musím přiznat, že má návštěva Japonska má pro mne zvláštní význam. Když za mnou přišli ještě během revoluce v listopadu 89 pánové z televize Fuji a pozvali mě i s dětmi do Japonska, přijala jsem ráda. V dobách největšího politického temna v Československu v 70. letech to byli právě moji japonští přátelé, ale i mnoho těch, které jsem ani osobně nepoznala, kdo o mne projevovali starost a na dálku mne psychicky podporovali. Právě v dobách největšího temna se mi Japonsko jevilo jako země, kde pro mne každý den vychází přátelské, laskavé a nadějné slunce. To mi velmi pomáhalo.

A je to po revoluci moje úplně první a zatím jediná cesta do zahraničí. Je mnohem kratší, než bych si přála, ale v současné situaci v Československu, a také v souvislosti s mou funkcí poradce presidenta je vůbec zázrak, že jsem našla i týden volného času.

Jsem ráda, že mohu svým dětem ukázat zemi, která pro mne tolik znamená a kde se cítím jako doma, přestože jsem tu tak hrozně dlouho nebyla. Je v tom až něco tajemného, jak blízká je mi země tak vzdálená.

Od chvíle, kdy jsem dostala pozvání od televizní společnosti Fuji začátkem listopadu loňského roku, se u nás mnoho událo. I můj život se změnil a já musela své dávné životní plány opět odsunout. Ráda bych vám, když dovolíte objasnila, jak jsem se nechtě stala sportovcem politikem.

O mé minulosti už se zde v japonských časopisech a novinách psalo opravdu hodně a nebudu ji opakovat, ale musím se vrátit o dvacet let nazpátek, abych se dostala ke skutečnému začátku.

Po olympiádě v Mexiku na podzim r. 1968 jsem si přála skončit aktivní závodní činnost, ale chtěla jsem své zkušenosti z mezinárodních soutěží a tří olympijských her předávat dál našim gymnastkám jako trenér a věnovat se i olympijskému hnutí. Byla jsem celou duší sportovec, plná energie a chuti pracovat. Ale byla jsem také občanem.

Na jaře roku 1968 jsem podepsala provolání 2000 slov, které obsahovalo hlavní myšlenky „Pražského jara“, a se kterým jsem plně souhlasila. Když Československo obsadily v srpnu armády Varšavské smlouvy, politická situace se u nás změnila, ale já jsem svůj názor změnit nemohla. Provolání 2000 slov jsem stále považovala za správné. Musela jsem volit, zda zůstanu sportovcem, kterému je jedno co se děje kolem něho ve společnosti a myslí jen na svůj úspěch, nebo zda zůstanu i nadále tím čím jsem byla, sportovcem – s občanským postojem. Vedení Svazu tělesné výchovy a později i policie, mě postavili před volbu : buď odvolám svůj podpis pod Dvěma tisící slovy, nebo je úplný konec mé sportovní kariéry. Když odvolám, mohu dál závodit, trénovat, věnovat se mládeži, natáčet filmy, pracovat pro olympijské hnutí, atd. Neváhala jsem ani okamžik. Neodvolala jsem.

Každý člověk žije ve společnosti, a tím je dána jeho občanská odpovědnost. Odpovědnost za to, co se děje v zemi ve které žijeme, mají všichni občané stejnou. Rozdíl je jen v tom, jak dalece si tu odpovědnost kdo připouští. Ale svým postojem, pasivním nebo aktivním pomáhá buď té nebo oné straně.

Pan president Václav Havel řekl ve svém nedávném projevu v americkém Kongresu: „Je snadné mít nezávislost v programu a při tom nechat na jiných, aby ten program uskutečňovali. Kdyby takto mysleli všichni, brzy by nebyl nezávislý nikdo.“ Těmito slovy se obracel k intelektuálům, ale myslím, že to platí pro všechny i pro sportovce. Já jsem to tak cítila v roce 1968. A ještě silněji jsem to cítila, když v Praze 17. listopadu loňského roku policie násilně potlačila klidnou studentskou demonstraci za svobodu a demokracii. Už jsem nemohla mlčet. Musela jsem vystoupit v rozhlase i na balkóně Melantrichu na Václavském náměstí před dvěma sty tisíci lidmi, kteří cítili totéž co já. Pak mě studenti i pracující zvali, abych přišla a mluvila k nim, abych svými projevy podporovala rodící se naději na úplnou změnu celého politického systému v Československu. Nemohla jsem stát stranou. Jak říká japonské přísloví „zen wa isoge“, když jde o dobrou věc, spěchej! Tak jsem byla vtažena do politické činnosti. Přiznám se, že jsem o tom ani nepřemýšlela. Zdálo se mi samozřejmé, že to dělám. A když se dnes ohlížím zpět, přišlo to najednou samozřejmé téměř všem a celá společnost, resp. naše myšlení, se proměnilo za necelých sedm dní...

To mi potvrzuje správnost domněnky o občanské odpovědnosti.

Poprvé jsem si oddychla, když byl zvolen presidentem Václav Havel. Už jsem se začala těšit, že se vrátím ke své trenérské činnosti a práci v olympijském hnutí, ale ani ne za čtrnáct dní mne pan president povolal do týmu svých poradců. Nemohla jsem odmítnout.

Tak se stalo, že pozvání do Japonska jsem přijala ještě jen jako sportovec, ale přijela jsem už jako presidentův poradce na soukromé cestě. Své dávné přání věnovat se svým zálibám, jsem musela zase odložit. Ale když už jsem byla nucena to vydržet dvaadvacet let, půl roku do svobodných voleb to ještě ráda vydržím. Je to velmi důležitý půlrok.

Vážení přátelé, moji hostitelé mi velkoryse nabídli možnost setkat se s vámi. Vím, že pomáháte tvořit mohutný ekonomický potenciál Japonska. Je to tedy pro mne čest, že vám mohu říci několik slov o změnách v Československu.

Vytoužená svoboda se nám vrátila po čtyřiceti letech a našim lidem se zase otevírají možnosti uplatnit se plně - každý jako jedinec a celá země zároveň. Chceme co nejdříve vstoupit do společenství vyspělých zemí a spolupracovat s nimi. Ale jak říkal v jednom ze svých projevů pan prezident Havel, Československo nechce jít cestou dlouhodobých a velkých zahraničních dluhů, které by musely splácet ještě příští generace. Československo chce jít cestou vlastní práce a hlavně spolupráce s těmi šťastnými, kteří nepoznali totalitní režim.

Minulý politický systém centrálního řízení hospodářství doslova zničil tradici podnikání, které vyneslo Československo před druhou světovou válkou mezi vyspělé země Evropy. Je smutné pomyšlení, že druhá světová válka nezničila československý průmysl ani celou zemi tolik jako Japonsko, a přesto jsme dnes za vámi daleko, daleko pozadu. Víme dobře, že příčinou toho rozdílu je konec demokracie u nás, zatímco vy jste se naopak k demokracii obrátili po létech vojenské diktatury.

Československo si však díky předválečné tradici udrželo nejlepší životní úroveň v socialistickém bloku a máme tedy i podle průzkumu amerických a západoněmeckých odborníků relativně slibnou výchozí pozici.

Hledáme partnery, kteří by nám byli ochotni v začátcích pomoci především odbornými konsultacemi jak nejrychleji a nejefektivněji vybudovat strukturu tržního hospodářství. Obracíme se k zemím s nejvyspělejší technikou a jméno Japonska zaznělo pochopitelně jako jedno z prvních. Musím říci, že Japonsko má v Československu – promiňte, v celém světě, velmi dobrou pověst. Lidé v Československu si váží japonské technické vyspělosti především z principu. Díky tradici, třebaže značně narušené, mají naši lidé jasnou představu o tom, jak má vypadat úspěšně fungující hospodářství, jak kvalitně a efektivně vyrábět a jak obchodovat. A tuto představu vidí na příkladu Japonska v praxi.

Je zde však ještě jeden důvod k sympatiím našich lidí k Japonsku. Přestože Japonsko se nejvíc proslavilo svou elektronikou a automobilovým průmyslem, a nejmodernější technikou, cítíme za vším velkou kulturu s dlouhou historií. Estetika vašich výrobků to prozrazuje, cítíme to nejen z japonské kultury, která k nám přichází v podobě hudebníků, tradičního divadla, mistrů ikebany nebo mistrů tradičních sportů jako kendó nebo hra go, ale poznáváme to z celkové kultivovanosti chování Japonců, kteří k nám přijíždějí. Našim lidem je sympatický jejich upřímný zájem o naši kulturu, o naši historii. Úspěch naší hudby v Japonsku, obliba skladeb Antonína Dvořáka,  Bedřicha Smetany a Bohuslava Martinů svědčí o tom, že citově máme k sobě blízko.

Za důležité to považuji proto, že kultura a umění nehraje v mnoha zemích tak důležitou roli jako u nás. Kultura byla podstatou identity našich národů, ať to bylo za Rakouska Uherska, během německé okupace za druhé světové války nebo během čtyřiceti let totalitní ideologie komunistů. Nebrali jsme zbraně do rukou, vždy to byla slova a hudba, která svědčila o naší vůli po svobodě a nezávislosti. Ostatně průběh listopadové revoluce, při které se nerozbilo jediné okno, revoluce, které říkáme klidná nebo sametová, to dokazuje.

Mluvím zde o tom proto, že spolupráce našich zemí na poli kultury může přinést vzájemný užitek. Zdůrazňuji zde pojem vzájemný, protože nechceme být partnerem, který jen žádá o pomoc a nemá co nabídnout. Československo má v kultuře mnoho co nabídnout. Vzájemné kulturní styky už existují, ale přece jen bývalý politický režim je omezoval ideologicky a nedovoloval takovou intenzitu, jakou by měly mít.

Nejsem ekonom, jak jsem už říkala na začátku, stala jsem se politikem z občanské povinnosti a nevyhnutelnosti okolností. Chci jen využít vzácné příležitosti setkání s vámi a promluvit ve prospěch své země. Chtěla jsem vás seznámit s novou situací, s postojem našich lidí k Japonsku, ujistit vás, že náš nový politický vývoj je nezvratný, že postupně vstupují v platnost nové zákony, které umožňují soukromé podnikání – Zákon o soukromém podnikání vstoupí v platnost prvního dubna – o možnostech spolupráce se zahraničními firmami, o možnostech joint ventures… chtěla jsem obrátit vaši pozornost ke kultuře, která není sice ihned finančně efektivní, ale její hodnoty jsou trvalejší a udržují kriteria morálky a humanismu, tak důležitá pro lepší život všech lidí na zeměkouli.

Japonsko ukázalo, co je v silách technického myšlení člověka, je-li svobodný. Naše čtyřicetiletá zkušenost má také svůj význam. Byla to dlouhá prodleva, ale chceme se duchovně i hospodářsky vrátit tam, kam celou svou historií patříme – mezi vyspělé státy. Tu zkušenost vyjádřil mimo jiné prezident Havel ve svém projevu v americkém Kongresu : „Záchrana tohoto lidského světa není nikde jinde, než v lidském srdci, v lidském rozmyslu, lidské pokoře a lidské odpovědnosti.“ V tomto smyslu chceme také spolupracovat s Japonskem.

Děkuji vám za pozornost.

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)