Hučín měl pověst odhodlaného militantního antikomunisty - To jsem ale netušil, co se z toho vyklube - Padesát procent celkové informační produkce odboru zajišťuje Vladimír Hučín - Pane Hučíne, věřím, že své soudní pře dovedete do spravedlivého konce. Jenom vás žádám, abyste do nich nevtahoval BIS a nebral ji jako rukojmí do vašeho osobního sporu - Vladimír Hučín jednu a tutéž osobu evidoval dvakrát, pokaždé pro jinou oblast zpravodajské působnosti BIS! To je ve zpravodajství stejný faul, jako byste ve fotbale protihráči schválně ukopli hlavu, a trestá se vyloučením do konce života! - Prezident Havel udělil paní Hučínové milost, aniž by se on či jeho aparát pozastavil nad faktem, že zbraně byly podle výrobních čísel vyrobeny až dva roky poté, co je měl do policejního protokolu uvedený člověk deponovat u Hučínů - Nicméně oba jsme se ocitli na Hučínově „černé listině“. Ale to beru z výše uvedeného jako vyznamenání. - Ptám se sám sebe, zda to byl tentýž Standa Devátý, který prý při procesu s Vladimírem Hučínem prohlásil, že lepšího zpravodajce neznal?
* * *
Diskutujte: Dopisy „agenta StB“ Pavla Wonky nejvyšším komunistickým papalášům!
Kniha o V.Hučínovi - 2014-04-10 19:11
Kniha Jiřího Růžka V labyrintu zpravodajských služeb (2014) pojednává i o detailech působení pana Hučína v BIS. Jen se potvrzuje, co mnozí víme už dlouho. Že současný charakter p.Hučína je více než mizerný, intrikánský až skoro kriminálnický. Což není v rozporu s tím, že za totality bolševikům v Přerově pěkně narušoval jejich propagandu. To se nevylučuje. Po tom co v BIS vyváděl za soukromé akce, by měl vrátit všechny výplaty od BIS za těch 10 let. Po tom, co USTR potvrdil, že byl roku 1972 agentem SNB a udal asi 10 občanů Přerova svému poručíkovi SNB Hynku Vykoukalovi, Hučínovi už nikdo nevěří. Možná tak L.Rudinská a Kpt. Zdeněk Špulák z StB Hradec Králové. Společně pomlouvají všichni tři umučeného P.Wonku, který se už nemůže bránit. Skvělé charaktery...Pepa
* * *
MOTTO
Město se zdálo být opuštěné nejenom Němci, ale i obyvateli. Z komínů továren, ba ani z domů nestoupal kouř. Proto se zdálo být opuštěné a vyhaslé. A přeci i tam byli stejně jako ve všech italských městech ukryti falešní „odbojáři“, falešní bojovníci za svobodu, zítřejší hrdinové, byli bledí a třásli se strachem. Blbci a blázni šli do hor k partyzánům, bojovali po boku Spojenců, nebo viseli na lucernách na náměstí, ale moudří a opatrní, kteří se, až přejde nebezpečí, vysmějí nám a našim zabláceným a zkrvaveným uniformám, ti už čekali ve svých bezpečných úkrytech, až budou moci vyjít na náměstí a volat: „Ať žije svoboda!“
C. Malaparte, Kůže
* * *
Vážení a milí čtenáři!
Dostáváte do rukou knížku mých vzpomínek a zamyšlení nad tím, co jsem také zažil a prožil v zpravodajských službách České a Slovenské republiky, resp. České republiky. K sepisování jsem se snažil přistoupit v duchu českých letopisců a převzal jsem metodiku slovutného kanovníka Kosmy v tom, že vyprávím, jen co jsem zažil sám nebo co mi vyprávěli očití svědkové, které v textu pro pořádek uvádím.
Katalyzátorem, který mě přiměl k akci, byly publikace, které popisují období po přelomu let 1989/90 jako řadu logických a racionálních kroků jak politické reprezentace, tak vedení zpravodajských služeb. Možná že se jedna nebo druhá strana o něco takového tu a tam pokoušela, já si jen vzpomínám a dokumentuji, že jsem zažíval převážně pravý opak.
Naprosto programově se vzdávám pokušení o objektivní hodnocení, ale pořád a jenom prodávám svůj osobní pohled na události minulé a jejich hlavní aktéry. Pokud by se někdo cítil dotčen mým hodnocením a komentářem, je mi to líto, ale zjevně a zřejmě působil a jednal tak, že mi takto utkvěl v paměti. Věřím a doufám, že si čtenář sám udělá obraz o mém hodnotovém žebříčku a paradigmatech, která jsem považoval za vůdčí jak pro budování i činnost zpravodajské služby demokratického státu, tak pro navození mezilidských vztahů a komunikace.
Snažil jsem se i vážné věci podávat a přibližovat vesele, snad i trochu s nadhledem. Věřím, že to nijak nesnižuje vypovídací hodnotu o době, lidech a událostech v prvních dvou polistopadových dekádách. Přeji vám příjemnou a možná i trošku inspirativní četbu.
JIŘÍ RŮŽEK
Ukázky z „Inspektor Clouseau“ (str. 194), věnované Vladimíru Hučínovi:
Dlouho jsem zvažoval, zdali mám psát o působení Vladimíra Hučína v BIS a potížích a zádrhelech, které z toho zpravodajské službě vznikly. Rozhodnutí padlo, když jsem si náhodně přečetl úryvek z jeho knihy, stejně jako několik výlevů věčně uřvaného a ublíženého samozvaného reprezentanta třetího odboje, který byl a je na kordy se všemi, kdo skutečně nějakým rozumným způsobem oponovali komunistickému režimu.
… Hučín měl pověst odhodlaného militantního antikomunisty, a když jsem tenhle návrh konzultoval s Honzou Princem, ředitelem krajského úřadu v Olomouci, tak také nebyl proti. To jsem ale netušil, co se z toho vyklube,“ vyprávěl mi Zdenek Vodsloň.
Když jsem přišel v létě roku 1999 do BIS, nechal jsem si zpracovat přehled aktuální zpravodajské situace na území České republiky. K svému velkému překvapení jsem zjistil, že zatímco v celé republice je situace v oblasti levicového extremismu vcelku poklidná a pouze ve velkých městech se projevují anarcho-autonomní skupiny ve střetech s pravicovými radikály, na Přerovsku řádí komunisté a estébáci jako Černá ruka a připravují jeden puč za druhým.
… Pátral jsem po zdroji těchto alarmujících zpráv a dozvěděl se lakonické sdělení: „To je od Hučína!“ „No, a co?“ ptal jsem se. „No, a nic; on tam vede soukromou válku s komunisty a estébáky,“ dozvěděl jsem se na vysvětlenou. Pochopil jsem, že Hučínovo „zpravodajství“ je vnímáno jako jakýsi zpravodajský folklor, který vlastně nikdo nebere vážně.
… „Padesát procent celkové informační produkce odboru zajišťuje Vladimír Hučín,“ sdělil mi pan Částečka. A pak řekl něco, z čeho dodnes nejsem moudrý: „Budete se mnou souhlasit, pane řediteli, že náš teritoriální odbor je nejdůležitější, protože na našem teritoriu je nejhustší železniční a dopravní síť!“ Okamžitě jsem si vzpomněl na V. I. Lenina, který měřil sílu imperialismu tunami vytavené oceli a tisícovkami kilometrů kolejí. Ale co to vypovídá o zpravodajské situaci v České republice na přelomu tisíciletí, tázal jsem se v duchu?
Ředitel Částečka mi představil Vladimíra Hučína, který se mi snad ani jednou nepodíval do očí a vytrvale a fascinovaně hleděl do kouta místnosti. „Pane Hučíne, věřím, že své soudní pře dovedete do spravedlivého konce. Jenom vás žádám, abyste do nich nevtahoval BIS a nebral ji jako rukojmí do vašeho osobního sporu.“ To bylo jedinkrát a naposledy, co jsem se setkal s Vladimírem Hučínem; nemohu ani říci mluvil, protože on v mé přítomnosti neřekl ani slovo. Někde jsem si později přečetl, že to byl jeho výraz vzdoru a pohrdání, jímž mne počastoval. Já to hodnotím jako nevychovanost a projev buranství.
Po této návštěvě mi bylo jedno naprosto jasné: K zpravodajské činnosti a výstupům z olomouckého teritoriálního odboru je potřeba přistupovat s maximální obezřetností.
Takto jsem instruoval náměstka Langa i náměstka Navrátila s tím, že neřízená střela Hučín dřív nebo později vyrobí zpravodajské službě nějaký malér, zatímco jeho informace již stačily zahnojit poznatkový fond BIS. V obojím jsem měl bohužel pravdu.
Pokud se bude někdo v budoucnu zabývat historií dezinformace, ba dokonce cílenému snažení uvést svoji vlastní zpravodajskou organizaci v omyl, pak by mu neměla uniknout originální metoda, kterou používal Vladimír Hučín. Těsně před zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze dorazila z Olomouce informace, že vedle všech levicových radikálů z celé Evropy, kteří mimochodem v Praze už byli, dorazí protestovat proti kapitalismu též pět tisíc ostravských dělníků. Dělníků a havířů, radikalizovaných, organizovaných a vedených členy KSČM! Nad touhle informací jsem kroutil hlavou, protože jsem věděl, že pět tisíc Ostraváků by do Prahy vylákal jen zápas Sparty s Baníkem o ligový titul nebo volná vstupenka na pivní festival. Proto jsem pátral po zdroji tohoto poznatku a bylo mi řečeno, že informace pochází ze dvou nezávislých agenturních zdrojů, tedy by měla být pravdivá. Nebyl čas zjišťovat, kdo je kdo, a tak se policie připravovala na nával naštvaných havířů.
Protestní akce proběhly a kolem pražského Kongresového centra se rozpoutaly boje jako kdysi v dávné historii o Vítkov, jenže při nich chybělo oněch pět tisíc avizovaných Ostravanů. Když bouře opadly, nechal jsem si znovu piMložit „věštby“ z Olomouce. Vcelku jednoduše jsem se dobral k tomu, že vskutku dva agenturní zdroje potvrdily řečené. Jenže když jsem ověřoval, kdo jsou ty dva agenturní zdroje, málem jsem padl do mdlob! Vladimír Hučín totiž jednu a tutéž osobu evidoval dvakrát, pokaždé pro jinou oblast zpravodajské působnosti BIS! To je ve zpravodajství stejný faul, jako byste ve fotbale protihráči schválně ukopli hlavu, a trestá se vyloučením do konce života! …Musím říci, že by mě nikdy nenapadlo sušit kočku v mikrovlnné troubě nebo evidovat jednu osobu jako dva zdroje.
Teprve pozdější vyšetřování vneslo jasno do neotřelých a originálních zpravodajských postupů Vladimíra Hučína. Jeho agenturní zdroj, v dikci zákona „osoba jednající ve prospěch BIS“, totiž ve skutečnosti působil jako agent-provokatér, který jen plnil Hučínovy pokyny. Jinými slovy, dostal za úkol zorganizovat protestní shromáždění členů KSČ/KSČM před krajským úřadem BIS a konal. O připravované levičácké akci informoval svého řídícího důstojníka BIS, který zpracoval informační výstup. A ejhle, v avizovaný den a avizovanou hodinu se sešlo deset, patnáct křiklounů před úřadovnou BIS a provolávali hanbu prezidentu Havlovi a Vladimíru Hučínovi! Za tohle „byla osoba jednající ve prospěch BIS“ střídmě, ale pravidelně odměňována z tzv. zvláštních finančních prostředků zpravodajské služby! Zpravodajský cyklus se uzavřel a nemělo to chybu, že?
Konec Hučínovy zpravodajské kariéry nakonec přineslo policejní vyšetřování menších výbuchů a explozí, které Hučín informačně přisuzoval komunistickým extremistům, ale které nesly zřetelné stopy metodiky jeho „třetího odboje“. Vzpomínám si, že policie žádala BIS o spolupráci a ředitel Částečka navrhl za styčného důstojníka Vladimíra Hučína. Tenhle fundovaný návrh policisty uvedl v úžas, protože to byl právě Vladimír Hučín, jehož vedli v jedné z vyšetřovacích verzí jako možného pachatele.
Horká stopa dovedla detektivy Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu až domů k Vladimíru Hučínovi, kde při domovní prohlídce odhalili stovky lustračních formulářů na osoby, které neměly s Hučínovou zpravodajskou situací nic společného. Vedle toho našli jak dokumenty z archivu bývalé StB, tak klasifikované dokumenty, které již měly prokazatelně původ v BIS. Sbírku rozmnožily dvě bez oprávnění držené malorážky, z toho jedna s dalekohledem. Na místním hřbitově objevili policisté Hučínův depozit, kde měl schovány chemikálie, třaskaviny a rozbušky. Z pohledu ředitele BIS toho bylo dost na Hučínovo postavení mimo službu a propuštění.
Během vyšetřování i soudního procesu docházelo k různým anomáliím a „časovým smyčkám“. Nedovolené ozbrojování na sebe vzala paní Hučínová (bývalá členka KSČ. J.Š.), matka Vladimíra Hučína, s vysvětlením, že zbraně si u ní uložil tehdy již mrtvý bývalý politický vězeň. Prezident Havel udělil paní Hučínové milost, aniž by se on či jeho aparát pozastavil nad faktem, že zbraně byly podle výrobních čísel vyrobeny až dva roky poté, co je měl do policejního protokolu uvedený člověk deponovat u Hučínů.
Musím otevřeně říci, že jsem si oddychl, když Vladimír Hučín přestal být příslušníkem BIS stejně jako jeho nadřízený Vladimír Částečka. Toho vystřídal Jan Princ, jenž se vrátil na místo svého původního působení a začal dávat „zakletý“ teritoriální odbor do pořádku. S Janem Princem jsme měli na některé věci rozdílný názor, ale věděl jsem, že má dost zkušeností, které mu nedovolí opakovat stejné chyby, a mohl jsem se na něj stoprocentně spolehnout. Nicméně oba jsme se ocitli na Hučínově „černé listině“. Ale to beru z výše uvedeného jako vyznamenání.
Konečně nechci zapomenout, že Vladimír Hučín nedělal problémy jen mně, ale i mým předchůdcům. JUDr. Jan Panaš, ředitel inspekce BIS, mi vyprávěl, že si ho pozval už Stanislav Devátý a společně se radili, jak se vyrovnat s Hučínovými aktivitami, respektive jak ho dostat ven ze služby. To samé potvrdil i ředitel odboru vnitřní bezpečnosti JUDr. Petr Mencl. Ptám se sám sebe, zda to byl tentýž Standa Devátý, který prý při procesu s Vladimírem Hučínem prohlásil, že lepšího zpravodajce neznal? Inu, jak zpívá Marta Kubišová: „Časy se měěěnííí!“
* * *
Ke knize se už na svém webu Vladimír Hučín vyjádřil způsobem mu vlastním. Názor si učiňte sami. Opět vyhrožuje, konstatuje, ví vše sám nejlépe, žádné důkazy nepředkládá, jen slova a žádné činy. Pouhý mluvka, narcis, i když velmi schopný manipulátor s lidmi i fakty, informacemi a dezinformacemi, jak jsem ho poznal až když jsem ho skutečně poznal. Vladimíra Hučína jsem roky podporoval, nepochyboval o jeho charakteru a opravdovosti jeho odbojové činnosti. Bohužel mé pozdější osobní zkušenosti potvrdily, že jsem se mýlil. Musím dát plně za pravdu Jiřímu Růžkovi ve věci hodnocení jeho povahy, sklonů a charakteru.
Vhodně charakter Hučína doplňuje i Petr Kerekeš, jeden z režisérů „Sametových teroristů“ v rozhovoru pro LN ze dne 5.4.2014: „...Hučel do ní celou dobu, však on je nomen omen. Manipuloval ji, vyprávěl ji o antikomunismu, ale zase je to jeho přirozenost, každému to vypráví. I kdyby potkal zahradnici, tak by jí vyprávěl o komunismu. … Hučín je muž-osobnost s nímž člověk sice nemusí souhlasit, ale je jím snadno vtažen do jeho světa.“
To, že na jeho webu je možnost se přihlásit a vložit komentář je sice standardní, ale bez možnosti získat patřičné heslo už poněkud méně standardní! Výsledkem jsou takřka žádné komentáře a pokud snad ano, tak jen pochvalné. Vladimír Hučín se tak stal v sametové době skutečným „sametovým, slovním teroristou“, mluvkou bez konkrétních činů a žádného ohrožení kohokoliv. To dokazuje i svoji neúčastí na soudech svých bývalých kamarádů-spoluvězňů, např. Jiří Wolf versus Josef Vondruška.
Včera jsem náhodou pana Hučína potkal v Praze, tedy zřejmě byl na projednávání této kauzy u VS v Praze. Nepochybně jen proto, že Jiřího Wolfa zastupoval Mgr. Stanislav Němec, který má svoji AK v jednom z domů pana Girolama Giormaniho na Vinohradech, letitého a movitého podporovatele Hučína. Nemyslím, že je Mgr. Němec neschopný advokát, ale neměl šanci. To vystihl přesně Karel Mrzílek: „Komunisté jsou v Česku nepotrestatelní ne proto, že by byli nevinní, ale proto, že tady vládnou a dění ovlivňují.“
Kupodivu slíbené sponzorování první knihy o Hučínovi „Hrdinům se neděkuje“ nakladateli Marku Belzovi odmítl pan Giormani na poslední chvíli. Pomohl jsem na žádost nakladatele sám částkou cca 70.000,-Kč.
To nemluvím o jeho „tajemníkovi“ písničkáři Zbyňkovi Horváthovi, stejně bezcharakterním člověku, s podivnou minulostí, podlým chováním a nejasným původem (zabil člověka, byl propuštěn na amnestii). Kdysi jsem mu dal na jeho žádost 20.000,-Kč na novou zvukovou aparaturu. Jakmile jsem panu Hučínovi v květnu 2011 položil 20 legitimních, věcných otázek, abych si učinil jasno. místo odpovědi jsem se dočkal nenávistných reakcí a primitivního napadání. Pod žádnou z nich nebyl pan Hučín podepsán, ale nepochybně autorem mnohých z nich (z BIS měl praxi). Poté jsem měl už konečně jasno - o obou výtečnících i jejich zastánců, kteří pravdivá fakta naprosto ignorovali.
Co na toto vše asi řekne NFAN (Nadační Fond Angažovaných Nestraníků) pana Josefa Vláška, který kdysi vyznamenal i Vladimíra Hučína (patronem byl herec Ondřej Vetchý, také asi uvěřil…)?
Jinak škoda, že jsem se nemohl zúčastnit autogramiády knihy v pražském paláci knih LUXOR. Měl bych dost otázek k přítomným bývalým zpravodajům např. proč ani za 25 let čtyři české tajné služby nedokázali odhalit ani jednoho ruského agenta, když mají v Praze snad největší ambasádu ve Střední Evropě?! Možná že i odhalily, protože lidí typu Hučína tam snad tolik nebylo, ale to bylo asi tak vše, co mohli udělat… Měl bych samozřejmě i více otázek k přítomným např. o údajných vazbách na ruské firmy Jiřího Růžka a jeho obchodní aktivity. Může jít samozřejmě i o pomluvy, bohužel podrobné životopisy, včetně životopisů rodičů u podobných osob a politiků najdeme jen vzácně, pokud vůbec…?
Jinak u knihy postrádám látkovou záložku, ale hlavně rejstřík, který by měl být samozřejmostí u tohoto typu knih, navíc za dost vysokou cenu 389,-Kč.
Jan Šinágl, 11.4.2014
Komentáře
Po telefonickém rozhovoru s panem Čestmírem Hofhanzelm v dané věci se domnívám, že je stejného názoru jako já.
Jen doufám, že pan Šinágl stejně veřejně přizná své zklamání s počínání oligarchy Babiše, který je již nyní křišťálovější než křišťál, stejně jako byl svého času nejoblíbenější předseda vlády České republiky Stanislav Gross.
Toto je můj zcela poslední komentář v tomto Bulletinu. S vnímavými a čestnými čtenáři se tímto zde loučím. BH
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.