Aktualizováno: jména zavražděných obětí: Struchlik Alois, dělník, Stransky Josef, holič, Gaber, Josef pekař Pohl Andreas, řezník se synem Franz Pohl – Dny hrůzy v Rudníku
Kolik jich stále zůstává neobjeveno jako svědectví o nenávisti, zbabělosti, zákeřnosti a
pomstychtivosti na nevinných, bezbranných dětech, ženách, mužích, starých a nemocných lidí…?! – Stále se bojíme pravdy o naší minulosti a nás samých – Tento článek věnuji Pavlu Wonkovi, zítra uplyne 26 let od jeho smrti v komunistickém vězení 26.4.1988. Jeho otec pocházel ze smíšeného manželství, byl český Němec a maminka Češka. Viníci jsou stále nepotrestáni. Žijí mezi námi jako „ctihodní“ občané!
Veřejnoprávní ČT přinesla reportáž v hlavních večerních zprávách, byť až na konci. Hradecká policie začala vraždy v Rudníku vyšetřovat. O dalším možném hromadném hrobu Referovala iDNES 16.7.2012 v Adršpachu. Jak stále aktuální je to téma vypovídá článek Sdružení nové Sudety vyvolává vášně. Typické a samozřejmé, že proti jsou komunisté, stojící spolu s prezidentem Edvardem Benešem za touto genocidou etnika, žijícího na našem území po dlouhá staletí. Přečtěte si výtah podstatného ze článku Martina Bartoše níže! Pokuste se vžít do situace lidí. Byli z drtivé části stejnými, nevinnými oběťmi, jako oběti nacismu, fašismu a komunismu. Jde z toho mráz po zádech! Podle střízlivých odhadů zahynulo při násilném vyhnání 170.000 civilistů! Masové vraždění nevinných v době míru, jsou horšími zločiny než zločiny spáchané během války!
Desítky, možná stovky hromadných hrobů českých Němců, zůstanou z velké části neobjeveny. Dobře, že ty objevené začínají vypovídat za ty neobjevené. Je to bolestnou, ale nutnou výpovědí i o nás samých. Dokud se k těmto zločinům plně nepřiznáme, budeme se stále chovat zbaběle a pokrytecky, zůstanou naše charaktery i naše minulost pokřiveny – s patřičným dopadem pro zemi. Nevinné oběti zasluhují vždy úcty, bez ohledu na které straně. Stejně tak zasluhují pojmenování a potrestání původci a pachatelé těchto nepromlčitelných zločinů proti lidskosti. Vyhnání českých Němců bylo útokem na podstatnou část zdravé duše národa. Díky jejich nepřítomnosti, díky Benešovi a komunistům, jsme ji takřka ztratili. Až budeme plně schopni přiznat si naší vinu na zločinech spáchaných na českých Němcích, bude to signálem začínajícího uzdravení duše národa.
Jan Šinágl, 25.4.2014
* * *
Výtah z časopisu "Riesengebirgsheimat" (Krkonošský domov)
Herrmannseifen (Rudník), 29.06.1945
Zastřeleni rozsudkem velitele Arnau (Hostinné) před celou obcí:
Struchlik, Alois, dělník
Stransky, Josef, holič
Gaber, Josef, pekař
Pohl, Andreas, řezník se synem Franz Pohl
Paní Pohl se oběsila.
Klein-Borowitz (Borovička), 21.06.1945
Mlynář pan Linhart a jeho paní na rozkaz českého velitele Hostinného, kpt. Wurma Hořic (Horschitz) v jeho přítomnosti zastřeleni.
* * *
Dny hrůzy
Josef Renner ,
"Dopisy domů, září 1949“, předchůdce jeho časopisu "Krkonošský domov."
“Dne 29.června 1945, byli všichni obyvatelé Rudníku a Javorníku odpoledne svoláni na druhou hodinu před tělocvičnu. Nikdo nevěděl, proč. Prostřednictvím kněze z Javorníku jsem se dozvěděl, že pět mužů z Rudníku, u kterých se našly zbraně, byli odsouzeni k smrti a mají být za v přítomnosti celého shromáždění zastřeleni. Kněz z Javorníku doporučil knězi z Rudníku, že by měl u velitele požádat o povolení udělit ke smrti odsouzeným duchovní útěchu. Ten požádal okamžitě jednoho vojáka, zda by za tímto účelem mohl promluvit s velitelem. Odpovědí pro něj a kněze z Javorníku byly rány bičem. To ale oba duchovní nevyvedlo vůbec z klidu. Kněz z Rudníku prohlásil, že si bude stěžovat biskupovi. Nyní se obrátil celý vztek proti němu. Rukama a bičem byl týrán a bylo mu vyhrožováno zbraní. Když ho pustili, postavil se dozadu aby jim nebyl na očích. Odsouzení, kteří vypadali otřesně, byly ukázáni a odvedeni k lesu. Byli to: řezník Andreas Pohl a jeho syn Franz Pohl, mistr pekař Josef Gaber, holič Josef Stránský a dělník Alois Stuchlík.
Jména všech pěti byla přečtena a oznámeno, že byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením za zakázané držení zbraní. Rozsudek byl podepsán velitelem posádky v Hostinném. Pět mužů bylo opět odvedeno do lesa, kde si museli sami vykopat svůj vlastní hrob. Náhle byl vyvolán kněz z Rudníku. Vykročil vpřed a byl partyzány, se svolením velitele, za velkého smíchu a radosti přítomných Čechů, s několika dalšími, určen ke kopání hrobů. Během kopání se kněz snažil dorozumět s odsouzenými, a vyzvat je, aby projevili pokání. Nesměl ale mluvit. Zdálo se, že všichni odsouzeni jeho přítomnost pochopili. Kněz se musel vrátit a postavit do přední řady. Těchto pět odsouzených se muselo postavit ke dvěma jámám. U jedné dva, u druhé tři. Pak napochodovalo 25 partyzánů. Na každého odsouzeného bylo vypáleno pět výstřelů. Poté byl kněz z Rudníku opět vyzván vystoupit dopředu a spolu s ostatními musel vyzvednout všech pět mrtvých z jámy a každou jámu vykopat o jeden metr hlouběji. Poté byli zastřeleni položeni do hrobu, všechny stopy krve odstraněny a hroby zaházeny.
Tento proces trval dvě hodiny a vše bylo pod dohledem. Když už všichni odešli, řekl jeden voják knězi, že teď se může u hrobu modlit. Aby toho nebylo málo, kněz byl pak zavolán k individuálnímu výslechu do mučírny. Tam mu bylo vyhrožováno zastřelením. Jak mi později vyprávěl, už se sám tehdy se svým životem rozloučil, a když dnes na tento den vzpomíná, děkuje Bohu, že mohl být nablízko odsouzeným a připomenout jim pokání. Co se stalo v Rudníku, stalo se v mnoha obcích.
Mezi "mnoha jinými", kteří byli určeni ke kopání hrobů byl i můj dědeček Friedrich Zirm.“
http://archive.today/nuoH#selection-43.0-49.1 -
P.S.
V originále článku jsou uvedeni Andreas a Franz Kohl, ne Pohl, Pohl je správně:
PDF (str. 8) Andreas a Franz Kohl. J.Š.
* * *
Odsun Němců 1945 - 1946
Martin Bartoš
… Na Vrchlabsku žilo v té době kolem pětašedesáti tisíc lidí (celkem v šedesáti dvou obcích a městech na území landrátu Vrchlabí, který vznikl po obsazení německou armádou po Mnichovu roku 1939). K německé národnosti se hlásilo zhruba šestačtyřicet tisíc obyvatel. Kde se tady tolik německy mluvících lidí vzalo? Žili tu od narození tak jako jejich otcové, dědové, pradědové… Pracovali zde po mnoho generací nejprve pro české království a později pro Rakousko-Uhersko. Vždy byli obyvateli, šlechtou, měšťany, poddanými, občany se stejnými právy a povinnostmi jako česky hovořící menšina.
… 4. března 1919 se německé obyvatelstvo pohraničí rozhodlo vyslovit nespokojenost s dosavadním stavem. Generální stávka, do které se zapojili Vrchlabští, Hostinští a Trutnovští, skončila tragicky. Ve Vrchlabí mělo utkání demonstrantů s čsl. armádou celkem hladký průběh, skončilo u nadávek a urážek. V Hostinném mělo z řad demonstrantů padnout několik výstřelů. Vojáci při opětování střelby usmrtili dvě ženy.
… Němečtí sociální demokraté v Trutnově projevili příkladnou osobní i kolektivní statečnost, když 1. května 1938 uspořádali na sokolském cvičišti tábor lidu, na které se řečnilo loajálně ke státu a řečníci se bez výhrad hlásili k republice (České).
… 23. září přišla druhá mobilizace. I tehdy se zdálo, že věc ještě není ztracena, že šance ještě žije. Vše usekla mnichovská dohoda. I tehdy – alespoň v Trutnově – panovaly ještě nějaké naděje, že o celé věci definitivně rozhodne referendum.
… Němci se snažili předat správu města Čechům hlavně proto, aby Rusové a jejich polští spojenci město nezplundrovali. Češi ovšem nijak nezasáhli a tak docházelo k plundrování, rabování, znásilňování a zabíjení. Rusům bylo jedno, zda znásilňují Němky nebo Češky. Česká děvčata našla ochranu na okresním úřadě, Němky nikde.
… Na sklonku zimy 3. března 1946 kolem desáté hodiny večerní byl vypraven druhý transport. Prahou projížděl za bílého dne a Pražané se bavili tím, že na cestující v otevřených vagonech plivali a častovali je kamením.
… Dvacet minut po desáté se vlak dal do pomalého pohybu. Němci se naposledy podívali otevřenými vraty na Žalý, který se náhle vynořil z mraků. Ve vagonech se rozhostilo ticho.
… O čtrnáct dní později se další skupina odsouvaných dopravila do Augsburgu. Nejhorší okamžiky zažili stejně jako jejich předchůdci z březnového vlaku v Praze, kdy na ně dopadaly kameny z mostů, pod kterými transport projížděl.
… Můj vagon měl číslo deset. Před Martinicemi jsme naposledy zhlédli nádherné krkonošské vrchy.
… 281 antifašistů přijelo v polovině září 1946 do Marktoberdorfu. Možná právě s tímto transportem dorazil do Německa prapor města Vrchlabí. Traduje se, že se vezl omotán na těle jednoho z nedobrovolných cestujících, důkladně schován pod několika vrstvami šatů tak, aby projel všemi případnými kontrolami…
… Bez soudu se provedlo několik poprav, při kterých přišlo o život třicet osob z Černého Dolu a Špindlerova Mlýna.
… Černodolské případy jsou dobře popsány přímými svědky: 16. května si ruští důstojníci s českými partyzány přišli pro starostu Antona Zirma a místního velitele SA Franze Lorenze. Na místě je oba zmlátili. Lorenzova krev postříkala zeď a jeho nářek bylo slyšet v širokém okolí. Poté je hnali vesnicí před očima obyvatel, přičemž je ztloukli tak, že nebyli schopni samostatné chůze. Nakonec je zavřeli do sklepa hotelu Erben na náměstíčku. Zde oba na následky zranění skonali. Pozůstalí se s nimi mohli rozloučit v márnici.
… 18. července dorazilo na náměstí v Černém Dole nákladní auto s českými vojáky. Zde v hotelu Erben sídlila česká posádka, na kterou si do té doby obyvatelstvo nemohlo stěžovat. Noví vojáci se brzy po příjezdu začali chovat jako zločinci. V horní části obce zatkli barvířského mistra Franze Munßera. Následovali kočí Josef Ettrich, další barvíř Josef Kraus a jeho bratr Johann. Vojáci je zbili pěstmi, kopanci, pažbami a obušky. Pak si přišli i pro sedláka Wonku, Franze Kröhna, Josefa Schneidera, sedlářského mistra Möhwalda, telegrafistu Oswalda Rennera a ještě jednoho muže, který podal o celé události svědectví.
… Zadržené a zmlácené uvěznili ve dvou sklepních místnostech hotelu Erben. Tady je drželi, některé dokonce svázané. Následovali další černodolští muži. Hlídky vězně pravidelně každou hodinu kontrolovaly a nedovolovaly jim sednout si. Každá kontrola znamenala nové týrání a trýznění. Jeden ze zadržených se ze zažitých útrap zbláznil. První tři nebo čtyři dny po zadržení nedostali zajatci ani jídlo, ani pití. Potřebu vykonávali na místě do oděvu. Teprve třetí den jim hlídka přinesla kbelík, který vždy jeden ze zadržených vynášel. Jedna z patrol se bavila tím, že mučila uvězněné pomocí malých kleští, kterými jim pod nehty vrážela jemné třísky. Jindy je zavěšovali ke stropu hlavou dolů a mlátili je gumovými obušky. Nahoře probíhaly výslechy, ze kterých se vyšetřovaní vraceli jako beztvará, krví zalitá hmota. Jednomu ze zadržených podávala hlídka pravidelně pít větší množství jódu. Tři vězně si opilá česká hlídka vytáhla ven, mučila je a posléze zastřelila. Výslechy zadržených probíhaly následovně: vyslýchaný si lehl na dřevěný stůl a vyšetřovatelé ho mlátili gumovými obušky. Celá místnost byla zkrvavená, v koutě se válely lidské prsty. Černodolští až na jednoho byli ubiti nebo popraveni.
Vrchlabský okres zažil také přes šedesát veřejných poprav. V Prostředním Lánově popravili jedenáct příslušníků SS. Podnět k excesu přišel ze strany trutnovských ruských orgánů. Žádný soud, žádný žalobce.
… Osmnáctého října ruší Beneš německou univerzitu v Praze. Aby bylo dovršeno dávné historické úsilí všeho českého lidu v otázce pražské university a aby byly právně zabezpečeny plody národní revoluce a boje o osvobození Československé republiky, ustanovuji k návrhu vlády: § 1. Německá universita v Praze, která zanikla 5. května 1945, prvním dnem povstání pražského lidu, se navždy zrušuje jako ústav nepřátelský českému národu. Zároveň prezident dalším dekretem zrušil německé vysoké školy technické v Praze a v Brně.
Pohled z druhé strany
Naši bývalí krajané tvrdí, že odsun sudetských Němců nebyl spontánní reakcí na okupaci a skutky Němců za druhé světové války. Opírají se přitom o některé nezvratné skutečnosti. Dvě Benešovy práce z roku 1941 nejasně hovoří o generálním dořešení menšinového problému přesídlením. Už tehdy se zřejmě mluvilo o sčítání lidu v roce 1930 a přihlášení se k té či oné národnosti. Ředitel Židovského vědeckého ústavu v New Yorku se obrátil na našeho exilového ministra Jana Masaryka s dotazem na eventuální osud židovské menšiny v Československu (většina židů se totiž hlásila k německé národnosti). Masaryk ho ujistil, že přesídlení se má týkat jen sudetských Němců. Skutečnost byla nakonec jiná, ždé německé národnosti, kteří přežili fašistickou genocidu, o majetek zpravidla přišli a nuceně odcházeli, neboť situace v poválečném Československu pro ně byla bezvýchodná. V roce 1942 s Benešem přestali spolupracovat sudetoněmečtí sociální demokraté, kteří před Hitlerem utekli do Londýna. 22. června 1942 napsal Wenzel Jaksch prezdentu Benešovi: „…Program transferu obyvatelstva se vymyká principu státoprávní kontinuity, v jejímž jménu československá vláda dosud vyžadovala loajalitu demokratických sudetských Němců v zahraničí…“
Benešův postup při jednání s velmocemi
12. května 1943 exilový prezident v rozhovoru s Rooseveltem uvedl, že Rusové souhlasí s transferem sudetských Němců. 27. května totéž o Američanech přednesl exilový ministr Hubert Ripka v Londýně sovětskému velvyslanci a zároveň požádalo oficiální souhlas Rusů. 6. června se Rusové kladně vyjádřili a Ripka o tom telegrafoval Benešovi do Ameriky. Koncem roku 1943 podnikl Beneš cestu do Moskvy, která byla v přímém protikladu k radě britské vlády. Výsledky z Jalty a Postupimi Beneš přímo i nepřímo ovlivnil. Náš politický vývoj byl zpečetěn už v roce 1945 a s odsunem sudetských Němců úzce souvisí. Bez ohledu na uvedené probíhal před Postupimí, v jejím průběhu i po ní.
Divoký odsun z Vrchlabska
„Historickým úkolem“ obnovené československé státní správy se stalo obrácení národnostního poměru. Odsun a nahrazení německých starousedlíků Čechy začaly prakticky hned po nacistické kapitulaci. Ze sběrných táborů v Hostinném, Herlíkovicích, rudnickém Terezíně a Prostředním Lánově se odsouvaní dostávali do Vrchlabí. Už 18. května z vrchlabské železniční stanice odjel v rámci takzvaného divokého odsunu první železniční transport. 9. června odjel vlak s říšskými Němci – otevřené dobytčí a uhelné vagóny. Projel Libercem (zde byli „cestující“ okradeni o zbytek svého majetku) a skončil nedaleko saské Žitavy. Celkem 23 nákladních vlaků odvezlo 19 000 lidí z Vrchlabska a další Němce z jilemnického a novopackého okresu. Poslední divoký odsun se uskutečnil 4. srpna 1945.
… I divoký odsun měl svá pravidla: vybrané osoby německé národnosti měly být informovány den předem. Někdy ovšem dostaly pouhou hodinu na sbalení zavazadla, které nesmělo vážit více než třicet kilogramů. Ve skutečnosti se vše provádělo poněkud méně idylicky. Dejme slovo Gustavu Richterovi z Dolního Lánova. Ženatý byl s Marií Pohlovou z Horního Lánova. Zemřel v roce 1966, vlastnoručně sepsané vyprávění se zachovalo u jeho jediné dcery Edity (V Dolním Lánově vlastnila rodina Richterova dvůr – Malý Lánov č.p. 3 – od roku 1785. Statek je registrován v katastru z roku 1654 i v urbáři vrchlabského panství z roku 1676. S osmdesáti hektary patřil Richterův dvůr mezi největší dolnolánovské usedlosti): Po předchozím vysídlování jednotlivců či rodin (Schirmerovi, Bockovi, Rückerovi) následoval 23. června první odsun ve větším měřítku. S listinou, kterou večer před tímto dnem vystavili komunisté, přicházeli partyzáni a vyháněli vyhledané rodiny z domů. Časový limit – 10 minut. S sebou si lidé mohli brát nejvýše 30 kg zavazadel a 100 říšských marek. Sbalené věci se ovšem na shromaždišti znovu prohledávaly a partyzáni je lidem brali. První transport dojel pouze k Žitavě (Zittau – Sasko). Pak následoval pěší pochod dále do Německa.
… Podle svědeckých výpovědí nezacházely české orgány s odsouvanými právě v rukavičkách. S lidmi se zpočátku zacházelo jen jako s pouhými čísly, jmenné seznamy odsouvaných v transportech divokého odsunu se nepořizovaly.
… Nucenou přestávku využil okresní národní výbor k listopadovému jednání s antifašistickým výborem a k přípravě odsunu antifašistů. Uvádí se, že chtěli odejít dobrovolně, ve skutečnosti na ně byl vyvíjen skrytý i veřejný nátlak. Dovolte mi nyní citovat dopis z roku 2002: …je pravdou, že moji rodiče spolu se dvěma syny a dcerou byli vysídleni ze svého domova v transportu antifašistů… Je sprostou lží, že můj otec tehdy do Německa odešel dobrovolně… Jako ostatní Němci byl ze své otčiny vyhnán, což znamená: pod nátlakem musel opustit státní území Československé republiky, a to bylo nelidské!
… Někdy se rozhodnutí ministerstva dostávalo do rozporu s názorem okresní správní komise. Například u paní z Harty (Podhůří) komise nechtěla uznat její statut antifašistky, asi proto, že by tím získala právní nárok na ohromný majetek, který zde byl zabrán jejímu manželovi – židovi, a který již byl rozdělen a rozkraden.
… Antifašisté často vznášeli nejrůznější požadavky. Nejčastěji chtěli přiznat nárok na české potravinové lístky. Učitelé žádali navrácení literatury a hudebních nástrojů. Vznášeli nárok na své radiopřijímače a jízdní kola. V Hostinném dokonce požadovali povolení obnovit místní organizaci sociálnědemokratické strany (žádost okresní správní komisí zamítnuta). Vlastníci antifašistických legitimací se prověřovali několikrát, protože v prvních poválečných měsících mohli svůj statut získat od nejrůznějších institucí. V srpnu 1945 dokonce vypukla aféra související s přijímáním lidí německé národnosti do KSČ. Přijetím automaticky získávali statut antifašisty. Komunisté se od uvedeného jednání na srpnové okresní konferenci distancovali a nalezli ve svých řadách viníka. Polovinu Němců vyloučili a antifašistické průkazy jim uzmuli.
… Veškeré bezpráví, vraždy, rabování, znásilňování, krádeže, mučení a ostatní excesy české strany legalizoval v květnu 1946 Zákon o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (č. 115/1946 Sb.). Ve třech paragrafech učinil beztrestnými zločiny v období od 30. září 1938 do 28. října 1945.
Ve vrchlabském internačním táboře vládly podmínky, které se v žádném případě nedají nazvat idylickými. Panovaly tu poměry na hranici holého přežití, koncentrace lidí byla příliš vysoká. Do lágru si přijížděli lidé z okolí i dalších okresů a odváželi si zdravé a schopné Němce na práci. Existovala jediná podmínka: že je za nějaký čas vrátí zpátky.
… Výbava odsunovaných se skládala z ložního prádla a přikrývek, spodního prádla a náhradního oděvu. Do ručníků si Hornovrchlabáci balili nádobí, které s nimi cestovalo v nejrůznějších koších a bednách. Stejně si připravili hrnce a kuchařské náčiní. Všichni dobře věděli, že životní podmínky v oblastech, do kterých cestují, jsou katastrofální. Snažili se tedy vézt s sebou co nejvíce trvanlivých potravin. Základem byl chléb nakrájený na malé kousky a dobře usušený, uložený do lněných pytlíků. Nezbytné byly mouka, krupice, luštěniny, cukr, sůl, sušené ovoce, špek a sádlo. Vše, co si vezli, museli zapsat do seznamu, který byl součástí cestovních dokladů. Sledovat se musela váha zavazadel. 50 kg se nesmělo překročit. Cestující si pomáhali tím, že na sebe v den odchodu navlékli několik vrstev oblečení (co měli na sobě, se do předepsané hmotnosti nepočítalo). Troje kalhoty, sukně, bundy či kabáty nebyly výjimkou. Čekání pro ně skončilo 4. dubna, kdy jim dva policisté brzy ráno předali výměr Okresního národního výboru ve Vrchlabí a přes shromaždiště na hornovrchlabském hřišti putovali k šestidennímu čekání do již zmiňovaného tábora nedaleko nádraží…
Edvard Beneš
Bude třeba přesvědčit Angličany, Francouze, Američany a i Rusy a možno-li i Němce samé – že při zásadním zachování předmnichovského Československa bude třeba zmenšit velmi radikálně počet jeho menšin; a bude třeba přesvědčit Čechoslováky, že k tomuto cíli budou musit i oni přinést některé oběti. (Z knihy Edvarda Beneše Odsun Němců z Československa, Praha 1996)
Naši Němci musí od nás odejít. Hájil jsem to – jak jsem právě řekl – už v Londýně, hájím to dnes a se zadostiučiněním konstatuji, že všichni tři velcí Spojenci zásadně to přijali na konferenci v Postupimi. V poslední době jsme však kritizováni v mezinárodním tisku, že se přesun Němců u nás provádí nedůstojným, nepřípustným způsobem. Děláme prý totéž, co dělali nacisté nám, dotýkáme se tím prý své vlastní národní tradice a své dosud nedotčené mravní pověsti. Napodobujeme prý prostě nacisty v jejich krutých, necivilizovaných metodách. Ať výtky ty jsou snad v jednotlivostech pravdivé, či nikoliv, prohlašuji zcela kategoricky: naši Němci do říše musí odejít a v každém případě odejdou. (Z projevu prezidenta Beneše v Mělníku 14. října 1945.)
Dva výroky našeho druhého prezidenta, z nichž vyplývá, že ne my jsme se vyhnáním Němců podřídili vítězným velmocím druhé světové války, ale naopak vítězné velmoci posvětily naši českou myšlenku.
… Z lesů kolem přímé silnice prý se střílí. Přirozeně jsem poslechl, tím spíš, že za tratí v příkopech vedle silnice jsme spatřili mrtvoly německých vojáků… Před kostelem ve Vlčicích stál rozčilený hlouček osob… v noci se na zámku otrávila celá rodina majitele, celkem pět osob…
… Brzy ráno 15. června Češi vyhnali asi dvě stovky osob z jejich domovů (lhůta do 20 minut), naložili do autobusů a odvezli – prý na práci na venkov, s tím, že se za několik dní zase vrátí. Ve skutečnosti je vyprovodili přes hory na německou hranici. Zde je ponechali napospas osudu. Jejich byty byly posléze vykradeny.
… Svědectví o dalším divokém transportu podala paní L. B. ze Svobody nad Úpou. Svou výpověď sepsala v roce 1947. 3. června vtrhlo do jejího bytu pět českých ozbrojenců. Na sbalení dostali 30 minut. Pak její rodinu spolu s dalšími osmnácti zavřeli na místní radnici. Kolem šesté večer je naložili do vagonů a odvezli do Trutnova. V dřevěném baráku jednu rodinu po druhé osobně kontrolovalo třicet Čechů. Okradli je, dokumenty roztrhali, zničili deštníky i pláštěnky. Za lijáku je naložili zpět do otevřeného vagonu. Tam je nechali do tří do rána. Mezitím z vozu odvedli dívku, která se při prohlídce prohřešila tím, že měla náušnice. S ní další, prý k sepsání protokolu. Místo protokolu ji v odstaveném osobním vagoně znásilnili. Ve čtyři ráno odjel vlak směrem na Starou Paku. Tady na nádraží nechali všechny práceschopné vystoupit a Němci Packým vycídili nádraží včetně lokomotivy. Celý den bez jídla. V osm se vlak rozjel směrem na Turnov. Pak je čekalo celodenní stání v Liberci. Do vozu náhle vtrhli ozbrojení Rusové a Češi. Muži na jednu stranu, ženy a děti na druhou. Ani hlásku, nebo se bude střílet. Všechny je nechali vysvléci a vyložit věci na kolejiště. Během pěti minut. Dál se pokračovalo na Žitavu, asi 50 kilometrů za městem je 6. června na otevřené pláni vyložili. Víc se o ně nestarali. Uprchlíci bez peněz a prostředků potom táhli jako přízraky Saskem.
… Herberta Wiatkowského ze Žacléře do tábora internovali, přestože se jednalo o beznohého mrzáka.
… K masakru beze svědků došlo na Pomezních Boudách. 28. května tady komando zatklo několik mužů, které odvedlo do Adolfovy boudy k výslechu. Do budovy vešli sklepním vchodem do prádelny, takže personál boudy se o přítomnosti uvězněných dozvěděl až podle zvuků úderů a výkřiků utrpení. Do sklepa nikdo nesměl. K výslechům vodili zadržené do prvního patra. Čtyři zadržení mezitím kopali nedaleko celnice příkop. Proč, nevěděli. Několik zadržených z Adolfovy boudy mezitím eskortovali do trutnovského tábora AEG. Ostatní přivedlo komando k vykopané jámě a zastřelilo je. Jednalo se celkem o pět mužů a dva chlapce: Reinhold Bönsch, Johann Kirchschlager, Josef Patzelt, Rudolf Purmann a Augustin Ruse, sedmnáctiletý Hermann Purmann a jeho kamarád z Vratislavi, jehož jméno neznáme. Oba mladíci se k události připletli jako nevhodní svědci. Prameny hovoří o desítkách mrtvých v táboře AEG, sám velitel tábora osobně měl zabít kolem dvaceti osob.
… Uvědomila jsem si, že začínáme být zbyteční. A 21. února jsme se dozvěděli, že zítra máme být vysídleni… Přišla k nám právě na návštěvu moje sestřenice z Albeřic, a když se dozvěděla, že musíme pryč, zůstala u nás přes noc. Až do půlnoci jsme balili. Ještě jednou jsem vykoupala děti, oblékla je do čistého spodního prádla, špinavé prádlo jsem rychle vyprala, usušila nad kamny a zabalila. Na osobu jsem si směli vzít jeden polštář a jednu pokrývku, dohromady jsme mohli mít padesát kilogramů zavazadel.
… Protože měli moji rodiče trochu kůže, nechala jsem u našeho ševce ušít pro kluky boty… Poprosila jsem ho, aby do podpatků zašil čtyři zlaté mince. Za práci jsem mu odvedla 300 korun a ještě ho obdarovala okurkovou sklenicí zavařených vajec. S myšlenkou, že zlaté mince jsou dobře ukryté v dětských botičkách, jsme odjížděli do Bavorska… (Z výpovědi odsouvané obyvatelky Lysečin, sepsané na památku pro syny. V podpatcích si ovšem hoši nevezli zlato, švec, mimo jiné také kostelník, jim zlatky vyměnil za bezcenné hliníkové peníze. Paní si ho v Německu /Durynsku/ po válce našla a prostřednictvím rodičů od něj ukradené zlato získala zpět.)
… Z hygienického hlediska je tábor ostudný. Velké haly se téměř nevytápí. Počet toalet je naprosto nedostačující. Je to jako zázrak, že není mnoho případů nemoci. Stravování a celková péče je nedostatečná. Mnoho starých lidí podmínky v táboře nepřežije. Všechny udržuje na živu jediná naděje – brzký odjezd ze sovětského Československa a znovuzískání lidské svobody. Táborová stráž se zpřísnila; opět obávaný SNB se samopaly. Už žádné návštěvy, povoleno je přijít k bráně. Poslední kontrola před odjezdem začíná. Lidé přicházejí o mnoho svých věcí. Večer páchá jedna žena sebevraždu.
… Deset minut po šesté večerní se vlak dává do pohybu. Zpíváme Riesengebirgslied: „Blaue Berge, grüne Täler…“ Cestou nám mávají němečtí lidé, hlavně z baráků v Horním Starém Městě. Jedeme celou noc. Často stojíme dlouho, dlouho na nějakém českém nádraží. Jediná svíčka osvětluje vagón slabým svitem. Pokoušíme se usnout.
… Druhý březen. Ráno jsme v Kolíně. Němečtí váleční zajatci nám přinášejí černou kávu. Kolem poledne stojíme před Prahou. Řídká vodová polévka je naším obědem. Asi ve tři odpoledne projíždíme Prahou, směr Plzeň. Ve vagónu není právě útulno. Ve dvě v noci jsme po obtížné cestě v Domažlicích, naší poslední české zastávce. Zůstáváme do jedné odpoledne. Potom se vlak konečně opět rozjíždí, ven do Bavorska. Odhazujeme bílé pásky. Unikli jsme z české obdoby Sovětského Svazu. „Veliký Bože, chválíme Tě!“
… Mladobucké středisko dosloužilo 10. března roku 1947, což dokládá oznámení Okresní správní komise v Trutnově č. j. 65/47. V době jeho likvidace v něm bylo internováno 12 osob. Na Trutnovsku žilo mnoho Němců ve smíšeném manželství, v rodinách se mluvilo převážně německy. Ještě v osmdesátých letech minulého století jsme v některých obcích (Žacléř, Královec, Bernartice, Lampertice, Bečkov, Mladé Buky, okolí Malých a Velkých Svatoňovic…) mohli zaslechnout původní německý dialekt i na ulici či v obchodě. S jeho zánikem mizí část nás, naší kultury v nelítostném propadlišti dějin. Není to dobře.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.