Václav Havel: „ ....základní podmínkou pro skutečné přátelství našich národů je pravda. Byť by
byla jakkoli tvrdá, je třeba ji vyslovit.“ - „Jednání které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ (Parlament Národního shromáždění republiky Československé 8.5.1945)
… Jestliže existuje peklo na zemi, tak to bylo po 5. květnu 1945 v Praze. Na pouličních kandelábrech mého milovaného města viseli na nohách spoutaní muži SS jako živé pochodně. Od hlavy nahoru hořící, obklopeni smějící se lůzou, která se tím pokochala a která se nyní chtěla pomstít za hanebné činy Němců. Ozbrojení bandité, kteří o sobě říkali, že jsou „partyzáni“, vlékli německé spoluobčany svévolně z jejich domů. …
28PAMO-Dok Mai45PachmannČZz
PAMO – Dokument soudobých dějin – 28 -
Pedagogický pracovní kroužek pro střední a východní Evropu, Gerolf Fritsche, Oppelner Str. 8, 63071 Offenbach, 069-853994, Fax: -98535223, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Praha, květen 1945: Furie Pekla, zde je vypustili
Luděk Pachmann byl mezinárodním šachovým velmistrem. 1945 zažil to, o čem v dole uvedené zprávě jako
očitý svědek vypravuje. Byl přesvědčeným mladým komunistou a věřil, že může po zániku nacistického režimu socialistickými idejemi přispět k vybudování nového lepšího Československa. V současnosti (2013) žije ještě dost lidí, kteří ze západu ale i v ČR mohli pozorovat, jak toto selhalo.
Patřilo to k zvláštním kvalitám osobnosti Lud‘ka Pachmanna, že nesetrval v omylu, jakmile ho jako takový poznal. Revidoval svoje názory, když se ukázaly nesprávnými a nepřizpůsobil se socialismu. To vyžadovalo odvahu; neboť to znamenalo brát na sebe i nevýhody. V důsledku ho tato odvaha také vedla do protikladu k režimu po Pražském jaru. Počátkem sedmdesátých let se mohl zachránit emigrací do Německé spolkové republiky. Z této doby pochází níže uvedená zpráva. Dáváme ji do tisku také proto, že posuzujeme Luďka Pachmanna jako naprosto věrohodného svědka.
Poskytuje nám pohled do pekla, jež je ovšem také součástí našeho světa. Podáváme tento pohled také mimo jiné pro závěrečné shrnutí, jež Luděk Pachmann v posledním odstavci odvozuje pro sebe: dorozumět se vyžaduje přiznat se bez výhrady k tomu, co bylo. S tímto didaktickým přístupem nabízíme tento časový dokument v souboru „Verständigung“ („dorozumění“), do něhož patří i dokumenty 13 a 27. Václav Havel nadnesl stejné myšlenky na začátku svého presidentství (17.3.1990) k prezidentu Německé spolkové republiky Weizsäckerovi na Hradčanech: „ ....základní podmínkou pro skutečné přátelství našich národů je pravda. Byť by byla jakkoli tvrdá, je třeba ji vyslovit“.
Luděk Pachmann uvádí:
Jestliže existuje peklo na zemi, tak to bylo po 5. květnu 1945 v Praze. Na pouličních kandelábrech mého milovaného města viseli na nohách spoutaní muži SS jako živé pochodně. Od hlavy nahoru hořící, obklopeni smějící se lůzou, která se tím pokochala a která se nyní chtěla pomstít za hanebné činy Němců.Ozbrojení bandité, kteří o sobě říkali, že jsou „partyzáni“, vlékli německé spoluobčany svévolně z jejich domů.
Na kraji Vodičkovy ulice visely tři nahé mrtvoly, zmrzačené až k nepoznání, všechny zuby vytlučené, ústa už jen krvavý otvor. Jiní Němci museli jejich mrtvé krajany odvléci do Štěpánské ulice. „To jsou přece vaši bratří, teď je políbejte.“ A tak ještě živí Němci museli sevřenými rty políbit mrtvé. Starci, ženy a děti byli zmrzačeni, ubiti k smrti. Znásilnění, barbarské krutosti, děsivé furie pekla. Zde byly puštěny.
Nevyprávím o těchto hrozných událostech, abych očernil lidi svého domova. Uvádím to proto, že jsem přesvědčen, že může k opravdovému dorozumění mezi národy dojít jen tehdy, když obě strany se bezpodmínečně přiznají k tomu, co bylo. Není země, ve které by žili jen ďáblové nebo andělé.
Sám jsem to prožil! Luděk Pachmann
Literární pramen: „Hör zu“, č. 45 ze den 5.11-1982, Strana 24
Překlad: Prof. Dr. Adalbert Wollrab
* * *
28PAMO-Dok Mai45PachmannZz
PAMO – zeitgeschichtliches Dokument - 28 -
Pädagogischer Arbeitskreis Mittel- und Osteuropa, Gerolf Fritsche, Oppelner Str.8, 63071 Offenbach,
069-853994, Fax: -98535223, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Prag, Mai 1945: Die Furien der Hölle, hier waren sie losgelassen
Ludek Pachmann war internationaler Schachgroßmeister. 1945, als er das erlebte, wovon er unten in seiner Zeitzeugennotiz berichtet, war er selbst überzeugter Jungkommunist und glaubte daran, mit sozialistischen Ideen nach dem Untergang des NS-Regimes eine neue bessere Tschechoslowakei mitaufbauen zu können. In diesen Tagen (2013) leben noch Personen, die vom Westen wie in der CR selbst beobachten konnten, wie das misslang.
Es gehörte zu den besonderen Qualitäten der Persönlichkeit Ludek Pachmanns, dass er nicht im Irrtum verharrte, sobald er ihn erkannte. Er revidierte Ansichten, wenn sie sich als falsch herausgestellt hatten und richtete sich nicht im Sozialismus ein. Das erforderte Mut; denn das hieß, persönliche Nachteile in Kauf zu nehmen. Dieser Mut brachte ihn folgerichtig in Gegensatz zum Regime nach dem Prager Frühling. Anfang der 1970er Jahre konnte er sich in die Emigration in der Bundesrepublik retten. Aus dieser Zeit stammt der untenstehende Bericht. Wir drucken ihn natürlich auch deshalb hier ab, weil wir Ludek Pachmann für absolut glaubwürdig halten.
Er bietet einen Blick in die Hölle, die allerdings sehr Teil unserer Welt ist. Wir bieten diesen Blick hier u.a. auch wegen des Resümees, das Ludek Pachmann im letzten Absatz für sich selbst zieht: Verständigung erfordert das vorbehaltlose Bekenntnis zu dem, was war. Mit diesem didaktischen Ansatz bieten wir dieses Zeitdokument in der Reihe „Verständigung“ an, in die bereits die Dokumente 13 und 27 gehören. Vaclav Havel hat gleiche Gedanken am Anfang seiner Präsidentschaft (17.3.1990) zu Bundespräsident Weizäcker am Hradschin in die Worte gefasst: „...Grundvoraussetzung für die wirkliche Freundschaft unserer Völker (ist) die Wahrheit. Wie hart auch immer, soll sie doch gesagt werden.“
Ludek Pachmann berichtet:
Wenn es die Hölle auf Erden gibt, dann gab es sie nach dem 5. Mai 1945 in Prag. An den Straßenkandelabern meiner geliebten Stadt hingen an den Füßen aufgeknüpfte SS-Männer als menschliche Fackeln. Vom Kopf hinauf brennend, umgeben von lachendem, sich daran ergötzendem Pöbel, der sich jetzt für die begangenen Untaten der Deutschen rächen wollte. Bewaffnete Banditen, die sich „Partisanen“ nannten, holten willkürlich deutsche Mitbürger aus ihren Häusern.
An der Einmündung zur Wassergasse hingen drei nackte Leichen, bis zur Unkenntlichkeit verstümmelt, die Zähne restlos herausgeschlagen, der Mund nur noch ein blutiges Loch. Andere Deutsche mussten ihre toten Landsleute in die Stefansgasse schleifen. „To jsou přece vaši bratři, ted' je políbejte!“ — „Das sind doch eure Brüder, küsst sie.“ Und so mussten die noch lebenden Deutschen mit zusammengepressten Lippen die Toten küssen. Greise, Frauen, Kinder wurden verstümmelt, totgeprügelt. Vergewaltigungen, barbarische Grausamkeiten, Schreckens-Furien der Hölle. Hier waren sie losgelassen.
Ich berichte über dieses schreckliche Geschehen nicht, um die Menschen meiner Heimat anzuschwärzen. Ich berichte, weil ich davon überzeugt bin, dass es zu einer wahren Völkerverständigung nur dann kommen kann, wenn sich beide Seiten vorbehaltlos zu dem bekennen, was war. Es gibt kein Land, in dem nur Teufel oder Engel leben.
Ich habe es selbst erlebt! Ludek Pachmann
Quelle: „Hör zu, Nr. 45 vom 5.11.1982, Seite 24
* * *
Vážený pane Hedvičku, redakční rada Kojetínského zpravodaje neschválila zveřejnění daného příspěvku, s pozdravem Jiří Šírek
… Daleko nejvetsim kojetinskym historickym tabu je ale existence povalecneho koncentracniho tabora pro Nemce, ve dvore Okresniho domu na namesti (dnes je to tam vsechno hezky upraveno a zamaskovano). Je tabu se zminit, ze v tabore nebyli zadni nemecti vojaci a "hitlerovsti zlocinci", ale kojetinsti obcane nemecke narodnosti, kteri nemeli s valkou nic spolecneho. Presto se tam opakovane odehravaly sceny, kdy vezni tohoto tabora ("Nemci") byli vstrceni do pytle a na rohu namesti, kde je dnes cedule, ze tam Manes maloval jejich Hanacky, byli dotycni "Nemci" verejne ukopani a umlaceni k smrti. V tom pytli. Velitelem tohoto koncentraku na Okresnim dome na namesti v Kojetine byl Ladislav Skacel (pozdeji bydlel v Bezmerove), jako male dite jsem ho nekolikrat potkal. Proc dnes neni na budove byvaleho Okresniho domu pod tou Manesovou take pametni deska zminujici brutalni vrazdy na civilnim kojetinskem (ale nemeckem) obyvatelstvu? Ani muk. …
* * *
Karel Mrzílek: „Někdo pěstuje kytky, komunisté nenávist.“
Read more...