Je týdeník REFLEX cenzurován či má šéfredaktor nedostatek odvahy a odpovědnosti…?!
Od: Petr Zemánek - Komu: Jan Janďourek, Pavel Šafr - Datum: 05.12.2010 09:07 - Předmět: reakce na článek
Dobrý den, tady Petr Zemánek.
Dovoluji si Vám poslat v příloze reakci na článek v rubrice Reflexe Vašeho č.48. A dále mé předchozí dvě neotištěné reakce Dobroprty a Postoloprty k článkům podobného zaměření. A nakonec společnou výzvu ke vztyčení kříže a pamětní desky v Postoloprtech, kde v závěru navrhujeme utopickou vizi, ale aspoň se dá z ní soudit, jací jsme to "prosudeťáci".
V úctě
Petr Zemánek
"Někdy je lepší sedět na zadku než zbytečně zabíjet"
(reakce na článek pana Ondřeje Ryčla v Reflexu č.48, str.26, "Zůstat sedět na zadku")
Po dvou celostránkových článcích v č.38(p.Vlk) a v č.40 (podstatně lepším článku pana Šajtara), vyšel v Reflexu č.48 další článek, který má všem "prosudeťákům vytřít zrak". Vzhledem k tomu, že jsem na oba předchozí články reagoval a otištěny nebyly, domnívám se, že tomu tak bude i nyní. Dokážu pochopit i to, proč tomu tak je. Tím, že se v poslední době opakovaně objevily výzvy k "vyváženosti výkladu historie" i z oficiálních míst, kryje si tím i Váš časopis svá záda. Napomáhá tomu třeba i pyšný projev předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu paní Anděly Dvořákové k výročí vzniku Československé republiky. Přesto mi to nedá, a tak si dovolím "malou domů" aspoň pro pány redaktory. Pokusím se tedy o malé shrnutí jedním směrem nafukované věci:
1) nedivme se, že se o poválečném zabíjení Němců začalo v poslední době mluvit a jednat, když se o něm nejméně 60 let nesmělo ani muknout a teď se jen lehce pomukává. (mukání-specifický projev komunikace cisterciáckých mnichů během manuálních prací a půstu, srovnej Pomuk a Nepomuk-exkurs autora)
2) většina těch, kteří se zapojili, ať už skutky či slovy do "sudetské otázky", se věnuje moderní historii jako celku, tedy i válečným a předválečným osudům a událostem. Z tohoto důvodu není pro ně 8. květen 1945 počátkem sudetských dějin, ale jejich důsledkem,
3) květen 1945 je však také mezníkem období války a míru. Pokud docházelo k brutálnímu násilí a vraždění německého civilního obyvatelstva v době míru, nedá se to do nekonečna omlouvat. A pokud někdo zabíjel zcela zbytečně civilní, procházející neozbrojené německé obyvatelstvo pro zisk a mamon, je to nelidské i během války. V tomto případě se totiž nemůžeme dovolávat odplaty.
4) osobně se snažím rozlišovat případy, kdy se na likvidaci sudetského obyvatelstva a násilnostech na něm v době míru podílely mocenské složky nového státu (vojáci, četnictvo, členové NV). Zástupci státní moci totiž často omlouvali své činy státním příkazem a slovy politických a vojenských autorit (prezident Edvard Beneš, generál Klapálek aj.). Velmi často byli podřízení nabádání svými veliteli a nadřízenými k větší razantnosti, brutalitě a byli vedeni jejich příkladem a slíbovanými majetkovými a hodnostními výhodami. A když se jednou nechali svést, pak už to bylo jedno, protože se to o nich již vědělo. Někdy dokonce přijeli likvidační akce podpořit i známí umělci (např. Vítězslav Nezval do Lanškrouna apod.) Dovolím si také oddělovat případy soukromých odplat od "státních poprav" civilního sudetského obyvatelstva. A to je i nešťastný případ Dobronína. Soukromé odplaty jsou záležitostí místního obyvatelstva a na něm záleží, jak se s konkrétním případem vyrovná. Výjimku spatřuji pouze v případech, kdy si vraždami kryli záda bývalí konfidenti gestapa (Vráž u Berouna).
5) osobně také rozlišuji případy, kdy šlo o hromadnou úmyslnou likvidaci civilního sudetského obyvatelstva v době míru (např. Postoloprty, Brno, Ústí nad Labem, Jedlová v Orlických horách), které svým rozsahem vykazují genocidní prvky. "Dobrý Němec, mrtvý Němec." V roce 1947 mapovala Parlamentní komise případy tzv. poválečného gestapismu a hodlala je prošetřovat a řešit. Následný rok však všechny snahy překazil. Za zvláštní kategorii skutků považuji hromadnou lupičskou likvidaci procházejícího německého civilního obyvatelstva na konci války (tzv. "národní hosté" většinou nečeskoslovenského původu).
6) panu Ryčlovi, který vyčísluje jednotlivé případy válečných nacistických zvěrstev si dovoluji připomenout, že hromadné vybíjení obyvatelstva v zabraném území prováděly speciální jednotky SS, nikoli civilní sudetské obyvatelstvo. Přesto je třeba konstatovat, že svůj podíl viny na válce nesou, už tím, že se většina sudetského obyvatelstva přiklonila k Hitlerovi. S tímto břemenem na svém svědomí se musí vypořádat a jeho důsledkem je i poválečný organizovaný odsun sudetského obyvatelstva. Veškerý divoký odsun před závěry postupimské dohody však nemá opodstatnění, zůstává pouhým vyháněním a musel být potvrzen až dodatečně.
7) k těmto bodům přiřazuji ještě jeden specifický. Po sudetských Němcích zůstal na našem území ohromný majetek, který československý stát "zdědil". Tím, že jsme nechali tento majetek rozkrást a zdevastovat, dopustili jsme se největší krádeže v československých dějinách. To, že československý stát nekontroloval nakládání s nabytým sudetským majetkem a nevedl k jeho rozmnožení, nýbrž k rozkradení, se dopustil zločinu nejen na něm, ale i sám na sobě.
8) České úsloví - "svůj k svému" - platí i pro pojmy, které se na "prosudeťáky" odevšad hrnou. Téze o relativizaci československých dějin, o dezinformační kampani, o omezenosti výkladu, o sudetských pomahačích a zaprodancích se tak stávají vězením pro ty, kteří je používají a nechtějí připustit změnu zaběhlého a zažitého výkladu a řádu.
Často jsem si povídal s pamětníky holocaustu, vězněnými odbojáři a válečnými veterány. Většina z nich se vyjádřila, díky své osobní zkušenosti, proti poválečné odplatě. Proto hodlám jako učitel respektovat jejich stanovisko a vést své žáky proti černobílému výkladu dějin, neustále je upozorňovat na nebezpečí zneužívání moci jedinci i skupinami, aby rozpoznali nejen nástup nové autokratické moci, ale i přeměnu své osobní mysli v davový paskvil. Jen tak si uhájí svoji osobitost a budou moci této zemi něco dát.
Zkusme si, prosím, raději pokládat otázky než se stále přít.
Dovoluji si zakončit slovy profesora Jaroslava Venclíka, která nejlépe vystihují situaci: "Byl jsem svědkem stovek vražd a zabití vězňů, avšak po osvobození by nikoho z nás nenapadlo se mstít na zajatcích, natož na civilním obyvatelstvu."
Děkuji za vyslyšení
Petr Zemánek, o Sv.Barboře, kdy se vymetají kouty. Autor je ze všech stran Čech jako poleno, nebo vlastně Moravan?
Příloha:
Výzva Postoloprty 11.5.2010
Odpověď na článek pana Vlka - Reflex č.48
Odpověď na článek pana Šajtara - Reflex č.40
- - - - - -
Z Dobronína do Postoloprt a zpět
Sdělovací prostředky se v poslední době výrazně věnovaly vykopání hromadného hrobu místních německých obyvatel u Dobronína na Jihlavsku. Při vší úctě k nim a k iniciátorovi akce panu Marešovi si dovoluji namítnout následující skutečnost. Je třeba striktně rozlišovat případy, kdy si „účty“ vyřizovali místní lidé přes tzv. samozvané Revoluční gardy (to je případ Dobronína) a případy, které přímo řídili zástupci poválečného československého státu (zejména jednotky československé armády, četnictva, NV a jiných správních úřadů). Ve druhém případě (státním) se totiž jejich konání stalo vzorem k následování pro místní obyvatelstvo, které zneužívalo jejich záštitu k obohacení, získání pozdějších výhod, překrytí své válečné kolaborace či nečinnosti. Své skutky pak všichni vložili na bedra poválečného státu, který je následně ospravedlnil. Dovoluji si uvést několik souvislostí :
1) Neodkrytých lokálních hromadných hrobů místních či ztracených procházejících Němců (tzv.“národních hostů“) najdeme v Čechách a na Moravě spoustu. Ve středních a západních Čechách je najdeme všude, kde odbočilo německé obyvatelstvo z hlavních komunikací na vedlejší,
2) Vůdčími osobnostmi těchto zbytečných poválečných excesů se stávali zištní lidé, kterým vyhovovalo to, že mohou určovat osudy ostatních lidí, a to jak obětí, tak svých soukmenovců(často např. zneužívali mladického nadšení, závislosti, vydíráni či vendety).
3) V případě dobronínského masakru šlo o vraždy, ale v celé řadě případů šlo také o cílené „státní zakázky“ (dovolávání se poválečných slov prezidenta Beneše - „dobrý Němec, mrtvý Němec“), tedy akcí, při kterých šlo o úmyslnou a plánovanou likvidaci nejen místního německého obyvatelstva. To je i případ Postoloprt, který jednoznačně nese genocidní znaky v režii státních zástupců, kteří zneužívali své moci a pro které se stalo poválečné vraždění a zneužívání zábavou a denní rutinou.
4) O tom, že státní úřady 3.republiky nechtěly nést odpovědnost za některé případy svědčí i vytvoření parlamentních vyšetřovacích komisí a jejich závěry pro některé případy (např. opět Postoloprty) a zpráva ministra spravedlnosti Drtiny, přednesená v roce 1947 v parlamentu, které řešili případy tzv.“gestapismu“ po válce na čs. straně. Již z hlediska tehdejšího čs. práva šlo o revizi poválečného prezidentského omilostnění (nikoli majetkových dekretů!).
5) Po roce 1948 byly všechny vyšetřovací a soudní aktivity v této oblasti zastaveny, většina spisů zničena, nebo odložena ad acta. Tím se vše vrátilo k „dekretové“ prezidentské spravedlnosti. Cui bono?
Musíme si zvyknout na to, že naše moderní dějiny a osudy lidí s nimi svázané nejsou černobílé. Je třeba neustále je revidovat a klást si nové otázky. V první řadě však musíme převzít své státní závazky, a to i ty staré. V opačném případě se nám může stát, že budeme navazovat pouze na selektivní právo po roce 1948 a nad zločiny budeme nadále zavírat oči. Upozorňovat na zneužití státní moci, které vedlo k záměrnému likvidování německého obyvatelstva po válce, k tomu určitě patří.
Kdysi jsem viděl nizozemský film „Černá kniha“ o odboji a kolaboraci za 2. světové války. Zděsil jsem se toho, jak v něm nebylo nic jistého a děj se stále měnil. Čím více se snažím poznávat naše moderní dějiny, zdá se mi děj tohoto filmu slabým odvárkem proti českému a slovenskému prostředí.
Petr Zemánek 5.9. 2010
- - - - - -
Pár slov k článku pana Jaroslava Šajtara v Reflexu č. 40
"Postoloprty: vyvrcholení války"
Dovoluji si uvést pár věcí k článku pana Jaroslava Šajtara i přesto, že mi připadá býti dobrým. I on se však dopouští několika zavádějících informací, ale s panem Václavem Vlkem st. se to skutečně srovnat nedá. O jaké informace jde?
ad1) Křišťálová noc proběhla v Chomutově ráno 10.11.1938 a při ní byla vypálena nejen místní synagoga, ale i týráno místní židovské obyvatelstvo. Omylem je však to, že byli tamější židé hnáni do Postoloprt. Byli totiž dovezeni na demarkační čáru před Louny, ke které museli dojít po čtyřech a přitom byli okopáváni svým doprovodem. Paradoxní, až neuvěřitelné je však to, že následujícího dne (11.11.1938) po ošetření, byli tito vyhnaní židé (pokud příslušeli do zabraného území), předání styčným důstojníkem československého četnictva zpět německým úřadům v Sudetech. Ano, Češi předali týrané židy zpět Němcům, a to i přes jejich protesty a strach. Jak se k nim asi Němci zachovali, když si pro ně museli přijet? Jde o typický příklad druhorepublikového antisemitismu. Může být někdy i úředník člověkem, když jde o lidské životy?
ad2) Od roku 1943 byl skutečně v Postoloprtech internační tábor OT 39 pro židovské míšence a manžely židovek (jüdische versippt), a to až do dubna 1945. Nemůžeme však, a ani nesmíme, porovnávat tyto tábory s likvidačními koncentračními tábory jako byla Osvětim-Birkenau aj., ve kterých si lidé již nemohli uchovat špetku své důstojnosti a existence. Vězni z Postoloprt pracovali na stavbě žateckého letiště a byli levnou a potřebnou pracovní silou. Ostatně po celých Čechách a na Moravě najdeme celou řadu staveb (hlavně silnic), které stavěli vězni ze smíšených židovských rodin. Vím, o čem píši, neboť po jedné z těchto silnic, každý den jezdím.
ad3) Slova armádního generála Klapálka v článku pana Šajtara, jsou plna servility k tehdejší politice a politickým špičkám a zároveň poskytují i potřebný alibismus postoloprtským vojákům. Dovoluji si upozornit, že v případě Postoloprt šlo o zadržované civilní obyvatelstvo, na které se v době míru tzv."vojenské zásady" generála Klapálka nevztahovaly (stanné právo nebylo). To, že vojáci postoloprtské posádky přistupovali k civilistům jako ke svým kolegům z fronty je neuvěřitelným argumentem! A to, že na závěr armádní československý generál konstatuje to, "že se nikdo nemůže divit, že vojáci jednali vůči Němcům tvrdě, což jest vojensky a lidsky pochopitelné" (na konci května 1945), je hrůzné.
To, že vojáci v opilosti týrali místní obyvatele (i Čechy), brali toho, kdo jim přišel pod ruku, znásilňovali a hověli si v krutosti, stavěli šibenice (dům čp.74 v Postoloprtech), je lidsky pochopitelné?
To, že po válce manželky vlastníma rukama pochovávají své muže a vojáci přitom popíjejí a povídají si o nich, je běžnou vojenskou rutinou?
To, že 5. června pobíhá nahý mladý muž po žateckém náměstí, poté co utekl z Postoloprt a zbláznil se, je normální? I to je vojensky a lidsky zdůvodnitelné, když je žateckou hlídkou OBZ zastřelen a rovnou na náměstí pochován?
To, že jsou k průvodům Němců připojováni i čeští kněží a stříleni cestou (případ Na Koze mezi Postoloprty a Žatcem), je také běžné? Cui bono?
Prosím, zkusme si už konečně pokládat podobné otázky a nejen se stále přít.
Dovoluji si zakončit slovy profesora Jaroslava Venclíka, který prošel mnohem strašnější zkušeností než byl internační pracovní tábor v Postoloprtech:
"Byl jsem svědkem stovek vražd a zabití vězňů, avšak po osvobození by nikoho z nás nenapadlo se mstít na zajatcích, natož na civilním obyvatelstvu".
Petr Zemánek, Točník
Komentáře