Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Byly jsme tam taky avers„Když na něco stačíme, je to od Boha“ MUDr. Marie Svatošová (z listu Korintským)

* * *

Byly jsme tam citaty

„Vážený pane ministře, milí hosté, vážení přátelé,

 

V tomto okamžiku myslím na svého otce Jaroslava Růžičku, vlastence Sokola, který v osmatřicátém roce znovu oblékl uniformu československé armády a byl ochoten tuto republiku znovu hájit. Když potom došlo k Mnichovu a bylo už jasné, že se stahují velmi těžká mračna prohlásil s americkým výsadkářem, že se vlast neopouští, když je v nesnázích. Zemřel v Terezíně. Všichni, kteří jsme se vrátili, čirou náhodou cítíme, že za námi stojí statisíce a milióny těch, kteří byly o své životy krutě připraveny. Proto jsem, vážený pane ministře, vděčná i za tento festival, který je umožňuje stále znovu připomínat. Ještě jednou díky.“

 

Prof. Zuzana Růžičková, Divadlo na Vinohradech, 26.2.20217

* * *

Dáma české kultury Im Memoriam: Dagmar Šimková (14 let komunistického kriminálu) – spisovatelka a politická vězenkyně, prof. Růžena Vacková – historička umění, politická vězenkyně. Dáma české kultury: prof. Zuzana Růžičková – cembalistka, MUDr. Marie Svatošová – lékařka a spisovatelka.

Rytíř české kultury In Memoriam: Bratři Čapkové, Karel Pecka – spisovatel a politický vězeň, Pavel Tigrid – spisovatel. Rytíř české kultury: Svatopluk Karásek – evangelický duchovní a písničkář, Otmar Oliva – sochař, Ed Vokurka jazzový houslista.

Mecenáš české kultury: MUDr. Karola Hejlová – pracovnice Amerického fondu pro čs. uprchlíky a MUDr. Vilém Hejl – redaktor RFE, Leoš Válka – zakladatel a ředitel Centra současného umění DOX.

Doporučuji věnovat hodinu tomu nejpodstatnějšímu z dvouhodinového večera, zejména děkovné projevy laureátů či jejich zástupců. Veřejnoprávní ČT jako sponzor MENE TEKEL zařídila, aby tento vzkaz minulosti, tak aktuální pro dnešek, zůstal pro diváky televize utajen...  Skvělou řeč pronesl úvodem ředitel divadla Tomáš Töpfer.  

  

 

 

Omlouvám sníženou kvalitu obrazového záznamu – špatné osvětlení, natáčet v přízemí jsem, bohužel, nemohl – hlavní jsou pronesená slova! Ptejme se, proč ČT nepřenášela přímým přenosem oceňování obětí a bojovníků proti komunistům a jejich zločinné ideologii a že ani nepořídila záznam?! Zazněly vynikající myšlenky! Divadlo zaplněné nebylo, opět mne hlídala "ochranka" KPV ČR, jejíž vedení se chová jako stranická, totalitní buňka. Dědictví zemřele předsedkyně KPV ČR, kolaborantky s komunisty MUDr. Naděždy Kavalírové, je stále živé. Neměl jsem vstupenku, pozván jsem nebyl. Zachránil mne Sváťa Karásek, se kterým se znám roky už ze Švýcarska slovy: „Tady jí máš.“ Jeho projev byl nezapomenutelný, zakončil ho slovy „Milost a dost!“

Ani jsem se na vstupenku nepodíval a šel do přízemí, abych mohl natáčet nejlepší záběry. Mladá uvaděčka viditelně nervózní, aniž se podívala na vstupenku hned prohlásila, že má od pořadatelů zakázáno mne nepouštět?! Opět byl u toho Kamil ČernýÚSTR, který mi připomíná svým trapným chováním poslušného Ficka z Čachtické paní. V prvním patře už nebyl problém, měl jsem krásné místo předu, uprostřed a seděl vedle prof. Jána Sokola. Měli jsme si o čem povídat. Litoval jsem návštěvníků, kdy celý, dvouhodinový večer proběhl bez přestávky a po skončení už byly bufety zavřené, takže se všichni rozprchli domů. Moderátor byl velmi slabý, místy se choval dost nedůstojně, švejkovsky. Na místě jsem zahlédl jen ČTK a slyšel, že ČT 24 natáčela na chodbách rozhovory…

Bylo smutné, že jsem potkal známé veřejné osobnosti, včetně z řad médií, které se dostavily v oblečení, kterým úctu k tomuto slavnostnímu, mravnímu aktu a vyznamenaným zrovna moc neprokázaly. Daleko lépe by jim to „slušelo“ v hospodě. I to je další ze signálů i hlubokého společenského úpadku mravů, který končí návštěvou Národního divadla v texaskách a keckách… A potom si zkusme říkat, že nejsme plebejci…     

Na odchodu jsem se setkal s možným kandidátem na presidenta republiky prof. Jiřím Drahošem. Nevidím ze zatím lepšího, ostatní kandidáty po všech stránkách převyšuje. To, že z uchazečů přišel sám, také vypovídá o jeho kvalitách - a „kvalitách“ ostatních kandidátů.

Zde si můžete poslechnout celý zvukový záznam tohoto slavnostního aktu.

Bylo smutné, že řady v přízemí nebyl plně obsazené, kdy předpokládám, že byly pozvány nejctihodnější osoby. Zřejmě tomu tak nebylo, že by jich tolik najednou nemohlo…?!

Je naší ostudou a urážkou všech obětí komunismu a bojovníků proti němu, že si Sněmovna zvolila svým prvním místopředsedou předsedu KSČM, usvědčeného agenta StB celými 75% anonymními hlasy poslanců, tedy i tzv. „pravice“. Těžko byli ve Vinohradském divadle. Z poslanců jsem zahlédl jen Karla Schwarzenberga…

Potom se nedivme, že oceňujeme své hrdiny až po 30 letech – a to je jich mnohem více, nemluvě o mnoha vyznamenaných, jejichž „hrdinství a zásluhy“ můžeme důvodně zpochybňovat, podobně jako tomu bylo u „vyznamenávacích ceremoniálů“ za totality.

Jen gesta a demonstrace proti KSČM, jejich metodám a pohrobkům ve všech stranách, je neodstraní, jak dokazuje posledních 30 let. Burcujme k volbám, jinak si minulost můžeme zopakovat dříve než většina vůbec tuší! Jsme to stále dlužni všem obětem zločinného komunistického režimu!

 

Jan Šinágl, 27.2.2017

* * *

Ukázka z prvního vydání knihy Byly jsme tam taky

Byly jsme tam taky avers IITo poslední, co zaznamenala moje paměť, než za mnou s ra­chotem zapadla železná vrata věznice doma, v zemi, kde se paběrek svo­body splácí životem, byli také rackové. Plachtili po temnící se obloze, zmobilizovaní k svobodnému odletu do teplých krajin.

Byla sobota. Skončila jsem noční službu v nemocnici. „Hez­kou neděli, sestřičko, a fajnové randíčko," volal za mnou vrátný.

„Pápá,“ mávala jsem na něj a usmívala jsem se velice důvěr­ně. Byl už staříček a věděla jsem, že mu to dělá dobře. A také patřil k těm, kteří mi fandili. Byla jsem v dobré náladě. Přede mnou byla sobota a celá neděle s dlouhým spánkem, a těšila jsem se, že půjdu večer tančit do „Bílé růže.“ Hudba tam byla prašpatná. Folklór v tanečním rytmu, tančili jsme foxtrot na nápěv „Keď som si som si, na hornom konci, nabrúsil som si kosu.“ Přemlouvali kapelníka, aby hrál „Okolo Súče“ v rytmu pomalé samby, ale zdráhal se. Už jsme nemohli sledovat nové směry v tanci, nebyla k tomu muzika. Také naše sestava se změnila. Někteří studenti, zapojeni do socialistické přestavby, vřadili se mezi olympské bohy. V je­jich žilách rázem začal proudit ichor, a když přijížděli na prázdniny domů, chodívali po ulicích se skleněnýma nevidoucíma očima. Strana navelela, aby se vyhýbali rozvratníkům, a tak se vymračovali a ježili jako ďáblové v pekle netrpělivostí, žé nás ještě božská dlaň nesmetla do hlubin, vždyť jsme vinni hubris, odvažujeme se dýchat stejný vzduch a dokonce si dělat srandu z marxistických svátostí. Ještě však se dalo vycházet s filozofy a kumštýři. Filozofové vedli tajně malou kroničku, zvanou „Čtverák," kam zapisovali s komentáři. rozmanité výroky ze stranických schůzí, a měli velký talent skládat nové texty na zprotivený folklór, jako „Holka modrooká, nedávej mně gonokoka.“ Kumštýři se stali „inženýry nové krajiny," oživené teď továrními komíny a kombajny, neboť bez nich naše luhy a háje zely pustotou, a všechno, co bylo namalované před socialistic­kým realismem, byl pouhý brak. Záviděli jsme jim, jak se uměli vyhnout brigádám na amerického brouka i stavbám mládeže. Se skicářem v pod­paží chodili brigádničit do továren a malovali akty údernic pod sprchou, s montérkami ostentativně zavěšenými v pozadí.

Někteří šťastní odešli za hranice a my nadšeně šířili zprávy ze zemí nefalšovaného dixíku a života bez desítkářů a domluv předsedy závodního výboru.

Jiní zmizeli tiše ve vězení. Ráno se šeptávalo městem: „Včera v noci bylo velké zatýkání." Bledí pozůstalí chodili ulicemi se sklo­penýma očima a kdekdo se jim vyhýbal jako moru. Oklikou jsme se dově­děli, že Jirka je v Ruzyni a psal, že je zdráv, že Karla převezli do Petsch- kovy vily a zamykají ho místo do cely do bankovního sejfu.

Ale protože byla sobota, nechtělo se mi na to myslet. Sobota byla dnem klidu, nikdo nebyl zatčen, protože i Státní bezpečnost asi měla ráda klidný konec týdne. A zprávy byly znamenité. Láďa a Jarda už museli být v Rakousku. Hlídky ve městě ustaly a vojáci, pročesávající celé dny lesy „Na Americe," se vrátili zpět do kasáren. Byl konec strachu a dnů, kdy jsem natahovala uši a poslouchala, co se po městě vyprávělo, a dělala, že mne se to netýká.

Šla jsem pomalu po schodech podzimní zahradou. Nad po­sledními květy balancovali čmeláci. Měděné listí mi šustilo pod nohama.

Viselo jako pelerinky na ramenou kamenných andělíčků, držících rohy hojnosti. Už jsem ani nevěřila, že ještě před několika dny se zde ukrývali moji kamarádi, studenti vyloučení z univerzity po stranické prověrce, kteří zatoužili dostudovat někde jinde na světě, a stali se tak vojenskými zběhy. Žádná úzkost nebyla ve vzduchu. Jen ztichlý podzim s blednoucím sluncem a nostalgií skomírajícího léta.

V přízemí u Čvančarů vyhrávala dechovka. Občas ji přeru­šilo radostné hlášení. Dojičky ve Vsetíně překročily roční plán. Ve vepří­ně na Milevsku se soudruzi také tuží. Nejstarší soudružka z Čvančarova klanu potichu pootevřela dveře kuchyně a zase je zklamaně zabouchla. Jsem to jen já, není co sledovat. Vstoupila jsem do pokoje, který nám národní správce přisoudil v naší vile. Natahovala jsem uši, abych slyšela, až společná kuchyně bude prázdná, abych si uvařila kávu.

Do dveří vtrhl můj bratránek. Převazovala jsem mu vymknutý kotník.

„Byli tady z StB a ptali se po tobě," řekl Honzík.

„Nech si ty žertíčky, než ti jednu vlepím,“ durdila jsem se.

„Čestně, zeptej se tety! Měli modrou tatru a pražské číslo.“

„Ano, byli tady asi před hodinou," potvrdila mamka a rov­nala do vázy pestré astry. „Ale vypadali slušně. Říkali, že chtějí jen něja­kou malou informaci. Také telefonovala třikrát Věra. Byla nějaká divná a ani neřekla, kam ji máš volat."

Pily jsme kávu.

„Už zase hulíš?" Mrzutě, ale poslušně jsem odložila nedo­kouřenou partyzánku.

„Počkej, jak budeš ošklivá, když toho kouření nenecháš. Samá vráska. Podívej se na mne. Mám já vrásky? Nemám. Protože nekouřím.

Zazvonil telefon. Běžela jsem dolů po schodech. A netušila, že jsem zvedla svoji poutničkou hůl.

„Ahoj, Věráčku, co je s tebou?"

Její hlas zněl unaveně, cize, vzdáleně.

„Budeš teď doma?“ ptala se.

„To víš, že budu. Jdu si dáchnout. Jdeš večer k Růži?

„Tak dobře," řekla tiše a zavěsila telefon.

Byla jsem trochu udivená. Oko staré soudružky mne prová­zelo skulinou ve dveřích.

Vypravovala jsem zážitky z noční služby. Smály jsme se. Otevřeným oknem bylo slyšet bzukot hmyzu ze zahrady.

Někdo zaklepal na dveře. Vstoupilo šest mužů. Obrovský a nesmírně hezký blondýn ukázal odznak Stání bezpečnosti. Jen něco málo chtěli vědět.

„Máte krásné obrazy," řekl jeden a prohlížel si Matouška. Ostatní chodili po pokoji a obdivovali starožitnosti. Jeden škrábal kočku Čerta za uchem. Pátý muž vypadal truchlivě. Jako by se právě dověděl, že mu rodina vymřela po meči i po přeslici a neměl o nic zájem.

„Musíme něco napsat na stroji, ale hned vás přivezeme zpátky. Víme, že jste po noční službě, byli jsme za vámi v nemocnici.

Oblékla jsem si plášť, ani jsme se nerozloučily. Byla jsem klidná, protože byli tak civilizovaní. Blondýn mi otevřel dveře s elegancí lva dámských budoárů.

„Tak pá,“ obrátila jsem se ve dveřích za mamkou.

Sestupovali jsme zahradou. Na ramenou andělíčků při­bylo listí. V brance jsem se ohlédla na terasu. Mamka tam vždy stávala, když jsem šla ven.

„Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš," poprvé promluvil truchlící muž. A měl pravdu. Z mého domova zůstaly jen holé zdi, mezi nimiž žijí neznámí lidé. Zahrada zpu­stla, skleník se rozpadl na padrť a andělíčky obrostl mech.

Cesta do Prahy se zdála být dlouhá. Zsinalá Věra seděla vedle mne. Nesměly jsme mluvit ani se hýbat. Ulice byly plné lidí. Jeli jsme kolem Národního divadla a živě jsem si uvědomovala, ještě s troškou humoru, útržky života, do kterého jsem už nepatřila. Elegantní dívka v rudém plášti přebíhala ulici. Stará dáma vedla na řemínku dogu, která ji za sebou vlekla jako sáňky. Milenci ve svazáckých košilích se k sobě tulili pod kaštanem.

Zastavili jsme v Bartolomějské ulici. Rozhlédla jsem se naposled kolem. Secesní domy byly ponuré a nikde ani živáčka. Obloha tmavla. Jen rackové vysoko nad střechami oživovali scénu.

Železná vrata mne uzavřela do posmrtného života. Teď jsem tedy začínala poznávat, jaký je. Snažila jsem se kurážně usmát na Věru, ale cítila jsem, že jsem bledá jako ona, a moje tělo tuhlo jako mra­mor. Blonďák vyndal z kapsy černou pásku a převázal mi oči. Někdo mne vlekl chodbou, po schodech, nahoru, dolů, nahoru, dolů.

„Stát. Nehýbat se.“ Podřídila jsem se rozkazu. Myslela jsem si, že jsem v nějakém průjezdě. Cítila jsem studený vzduch proudící zvenčí a zaslechla štěkot psů. Drápky cvakaly po betonové podlaze. Přibližovaly se, psi mne očichávali, vrčeli.

Vlekli mne dál.

„Stát. Nehýbat se.“ Ztratila jsem ve tmě pojem času. Zdálo se mi, že stojím celou věčnost. Zaslechla jsem mnoho kroků. Zastavily se a blízko mne bouchlo o zem něco kovového, kroky se vzdalovaly. Bylo ticho a.měla jsem pocit, že mne nikdo nehlídá. Jen jsem slyšela rychlý, přerývaný dech a myslela, že blízko je policejní pes. Zvedla jsem opatrně ruku a nikdo mne neokřikl. Zakašlala jsem a dlaní si zakryla ústa, a při­tom se mi podařilo nepatrně posunout pásku na očích. Škvírečkou proni­kal proužek světla. Viděla jsem kus šedivé stěny, dveře výtahu, železný katr na konci chodby, kde seděl mladý dozorce a kousal jablko. Trochu jsem sklonila hlavu, abych viděla přímo před sebe.

Pár kroků ode mne stála nosítka. Na nich ležel muž s rozbi­tým obličejem, zsinalý, zalitý potem, dýchal rychle a přerývaně.

Zavřela jsem oči, vděčná za tmu. Po zádech mi stékal ledový pot. Zuby mi začaly cvakat, nemohla jsem se ovládnout.

Strach je záležitost především tělesná. Nedá se kontrolovat rozumem. Všichni jsme prožívali nové, dosud nepozn ané změny tělesných funkcí, které byly podmíněné strachem, překvapením, nejistotou z toho, co se stane v nejbližší budoucnosti. Strach může způsobit fyzickou bolest, vyvolat u zdravých lidí záchvat podobný padoucnici. Devatenáctiletá J. M. byla obětí surového žertíku referentů. Jednoho dne ji vyvedli na půdu věznice, odjistili samopaly a předstírali, že bude popravená. Ochrnuly jí nohy a už nikdy se nemohla pohybovat bez kolečkové židle.

Jednou, mnohem později, jsme ležely ve vyšetřovací vazbě v Budějovicích. Všude bylo ticho, bylo to po večerce, a v polospánku jsme pozapomněly na skutečnost. Náhle jsme zaslechly dupot mnoha lidí, zvuky zápasu, sténání, třeskot rozbitého skla. Zdálo se, že to je přímo za našimi dveřmi. Vyskočily jsme ze slamníků. Rozeznaly jsme hlas velitele směny, přeskakující v rozčilení a panice.

„Soudruzi, totální likvidace, likvidacééé!"

Ozývá se střelba. Znovu se odněkud sype roztříštěné sklo. Zní to jako rozhlasová hra. Nic nevidíme, jen slyšíme drama za našimi dveřmi. Nemáme strach. Prožíváme nějaké fanatické nadšení, že se něco konečně děje, kdo ví, možná, že je revoluce. Bezděčně nahlas přeříkávám modlitbičku za naši rychlou a šťastnou smrt.

„Počkej s tím modlením, ať slyším, co se děje!“ vybízí mne šeptem praktická Erna, klečící s uchem přitisknutým ke skulině pode dveřmi. Najednou jsem dostala strach, že nás před smrtí uvidí ostatní věz­ni, muži. Chci být ve smrti ženská, ne maškara v mužských podvlékač- kách a špinavé košili bez límce. Rychle na sebe natahuji vězeňské kalhoty a kabátek. Chci zemřít důstojně, prsty si prohrabávám a načechrávám své dlouhé, zanedbané vlasy, abych jim dodala půvabu.

Nevěděly jsme tehdy, že jeden ubožák se cestou od výslechu vzbouřil proti přesile ozbrojených, hysterických stráží v bezmocném, předem ztraceném zápase. Když bylo zase ticho, vrátily jsme se na slam- níky a za chvíli začaly běhat močit, galony a galony. Odkud se v našich tělech náhle nabralo tolik tekutiny? Slyšely jsme nekonečné splachování záchodů po celé chodbě skoro celou noc. Naše fyzická reakce tedy byla stejná. Těšila nás trochu ta jednota neviděných, spřízněných duší. Za dva dny někdo blízko naší cely zešílel. Slyšely jsme po celé hodiny zoufalý hlas, křičící do ochraptění: „Likvidace, likvidace?" Litovaly jsme nezná­mého blázna, jehož rozum nedokázal překonat tělesné ústrojí.

Začala jsem spolu s ostatními žít ve dvou extrémech. Na cele věčné světlo, které je umístěné tak, aby v noci svítilo do očí, a tma, kdykoliv vykročíme z cely k výslechu. Naše smysly se rychle vyvinuly k nezvyklé dokonalosti. Poznám podle čichu jako pes, který dozorce mne vede chodbou, podle čichu vím, zda jsem v kanceláři svého referenta, ještě než je mi dovoleno sejmout pásku s očí vím, zda je referent v místnosti sám. Čich také reguluje chuť. Jednou při velké rýmě jsem přišla k užiteč­nému poznání: dýcháme-li ústy, ztratíme chuť a necítíme nic. Přestaly mně vadit pachy záchodů a zatuchlých jídel.

Sluch je ve vyšetřovací vazbě na obtíž. Neúnavně zazname­nává každý zvuk. A ve vězení jsou jen dva druhy zvuků. Radostné, a těch je málo, a hrozivé, které jsou věčně přítomné. Slyšíme tlumené kroky dozorců, obutých do válenek s plstěnou podrážkou. Zdá se, že s výjimkou časného rána a noci je předepsáno přísné silencium jako v trapistickém klášteře. Je to strašidelné. Dozorci jsou němé sochy, neodpovídající na žádný dotaz. V pravidelných, kratičkých intervalech plíží se za dveřmi kroky, neslyšně se zdvíhá špehýrka. Běda, když jsme na záchodě! Klepání na dveře. Znamená to, že nás není dost vidět. Je nutné tedy vyskočit z pod­řepu na „francouzském" záchodě a postavit se do pozoru. Prodlení by mělo nemilé následky. Dveře by se otevřely a stráže by vešly dovnitř překon­trolovat, co dělá ta málo viděná žena.

Rachocení klíčů je zvuk zlověstný. Cinkání se přibližuje. Proboha, teď se zastavuje u našich dveří! Klíč se otáčí v zámku. Bledne­me. Která z nás to bude?

Ne, byl to omyl, cinkání klíčů se vzdaluje, za chvíli slyšíme nejistou, šoupavou chůzi nevidomé oběti, vlečené tichými kroky k dal­šímu výslechu.

Rachot ešusů je zvuk radostný. Přešlapujeme v divém oče­kávání přídělu jako lvi v zoologické zahradě. Dozorce botou postrkuje misky po zemi do cely. Sbíhají se mi sliny na misky krup, uvařených jen tak ve vodě. Díky mému vynálezu regulace čichu máme hody Lukulovy. Je k tomu ovšem třeba také trochu fantazie.

Noc ožije zvuky. První je radostný. Ostrý hvizd píšťaly na dvoře oznamuje přípravu na večerku. Překotně ze sebe strháváme vězeň­skou uniformu, abychom nezmeškaly ani vteřinu pohodlí po dlouhém dni stráveném chůzí po cele dlouhé šest kroků a tři kroky široké, a sezení na zemi, pěkně zpříma, neboť není dovoleno opírat se o zeď nebo o slamníky. Dnes je na mně řada spát uprostřed. Je to velká výhoda, budu vyhřívána po obou stranách těly ostatních žen. Předpis zní: ležet naznak, ruce na pokrývce. Usínáme. Kopání do dveří.

„Prostřední, ruce na deku!“

Všechny zdvíháme hlavy. Byla to moje vina. Zachumlala jsem se omylem pod pokrývku. Usínáme znovu. Kopání do dalších dveří:

„První zprava, obrátit obličej ke dveřím!"

Kopání někde vzadu, až na konci chodby: „Třetí na konci, vstát a chodit!1'

Vyměnila se služba. Jsou tam ted dozorkyně.

„Vstát, chodit, obrátit se, vstát, lehnout...”

Noc je pro stráže dlouhá a jednotvárná. Začínají hrát „go- rodky.“ Je to něco podobného kuželkám. V pravidelném rytmu se kácejí na betonovou podlahu dřevěné kuželky, dozorci řvou smíchy, jeden dru­hého popichuje.

Rachocení klíčů, někdo klopýtá k výslechu, nějaká žena pláče a domáhá se doktora, vstát, chodit, lehnout...

Blázen na cele vlevo procitá a začíná v neznámém jazyce naříkat. Zní to jako podivná litánie. Ustává hra v gorodky, chrabří obránci vlasti spěchají povyrazit se s bláznem. Dráždí ho jako psa, uváza­ného k řetězu. Ubožákův nářek se stupňuje do ďábelského řevu.

Na dvoře se rozštěkali psi. Píšťala ohlašuje budíček. Ozý­vají se radostné zvuky, rachotí šálky s černou meltou, k níž je krajíc chle­ba. Umiňuji si, že dnes budu charakter a zabalím si na pozdější dobu kou­sek kůrky do toaletního papíru.

Rozdávají zubní kartáčky a ručníky. Začíná ranní konver­zace za dveřmi:

„Moje beruška dostala krámyvesele hlaholí mladý rek.

Burácení smíchu.

„A co ta tvoje kočka?"

„Pojď se podívat, jak hezky sere?“

Ohříváme si prokřehlé ruce na šálku horké melty, vypra­vujeme si, co se komu v noci zdálo. Okénkem ze silného skla, propleteného drátěnou sítí, se prodírá nové, kalné jitro.

* * *

Zemřela šéfka KPV ČR, kolaborantka s komunistickým režimem, MUDr. Naděžda Kavalírová

* * *

Ministr Herman ocenil Rytíře, Dámy a Mecenáše české kultury

Ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) ocenil Rytíře, Dámy a Mecenáše české kultury. Dámami se staly cembalistka Zuzana Růžičková a zakladatelka českého hospicového hnutí Marie Svatošová. Rytíři pak jsou sochař Otmar Oliva, houslista Eduard Vokurka a evangelický duchovní Svatopluk Karásek. Titul Mecenáš české kultury dostali lékařka Karola Hejlová a zakladatel centra DOX Leoš Válka. Oceněno bylo také několik osobností in memoriam. Tituly předal ministr v rámci 11. ročníku mezinárodního festivalu Mene Tekel v Praze.

ČRo, 27.2.2017

P.S.

A ostatních sedm osobností jakoby pro ČRo nebyly…

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.00 (2 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)