Přednáška se konala 3.dubna v budově Nadace ABF (Václavské náměstí 833/31). Ze zajímavých myšlenek a postřehů:Lidé stále méně motivováni k zisku, obracejí se stále více k hodnotám - Masová emoce ničí morální hlediska (inhibice morálních kritérií) - Klesající morální zábrany - Postemocionální společnost, dějiny se mohou vracet zpátky, že je to možné? Prostě se to děje - Peroutka nepochopil, že se kolo dějin může točit zpět - Fakta jsou v pozici soudce. K faktům přidáme jiná a diskuse nikdy nekončí. Postfaktický svět – nelze se dohodnout a proměnil se v politiku - Opakem malé pravdy je lež, opakem velké pravdy je pravda - Nejsme schopni formulovat, ale zpochybňovat. Doba kontrademokracie – Hyperburžoasie - Kritika je budování obce - Internet prosadil rovnost a smazal rozdíly, které potřebujeme (zabiják autority) - Globalizace probudila opět emoce a zájem o skutečné hodnoty - Identitární kontrarevoluce, demokratizovat instituce – Osobnosti jako nositelé mravů ve veřejném životě - Poroste prestiž dobrých novin.
Vstoupil jsem do diskuse s tím, že neustále konstatujeme, neřešíme k řešení, ale utápíme se v nekonečném řešení neřešením. Konstatujeme, jsme osamoceni, potřebujeme životně živou komunikaci. Digitální demence už je prokázaná. U malých dětí nastupují nevratné změny v jejich duševním vývoji, je-li používání počítačů a mobilů mimo kontrolu. Problém dnešní doby je ztráta schopnosti přirozeně komunikovat, komunikujeme skrze techniku, která nás zbavuje přirozeného chování a myšlení. Rozpadají se rodiny jako základ všeho.
Nic se nezmění ani když si něco přečte milion lidí na internetu. Tam má i pitomec stejný prostor jako moudrý člověk. Slovo moudrých, zkušených schopných, musí opět získat svoji váhu ve veřejném prostoru, kde jejich opak nemá šanci. Zde souhlasím s prof. Bělohradským, že nutně poroste prestiž dobrých novin, za kterými půjdou čtenáři instinktivně jako k „pramenu dobré vody“. Zmínil jsem LN, které získávají, právem, stále více čtenářů a odběratelů.
Připomněl jsem výzvu Papeže Františka, aby ti co mají statisíce „laiků“ šli mezi lidi a byli nositelé potřebných hodnot přímo, ne jen zprostředkovaně technikou. Na internetu může mluvit kdejaký hlupák vedle moudrého. Na veřejnosti by hlupák u tuto možnost přišel. Samozřejmě vyjma mnoha politiků, ale ty také většinou hovoří „přes techniku“ v médiích, tedy nepřirozeně, kdy by většina z nich v přímé konfrontaci s občany neobstála. Ptejme se proč se tak vzácně objevují před svými voliči na veřejnosti, ale o to více je „oslovují“ v médiích?!
Profesor Bělohradský v sobě nezapřel filosofa: Máme dobrou vládu, nevidím problém, existuje poptávka po katastrofismu, přitom se máme dobře (zeměkoule by musela být 3x větší, kdyby všichni její obyvatelé žili tak, jako my. J.Š.). ČR nestojí před velkými problémy, nemá strach z digitální demence – filosof, který realitu zřejmě ani nemůže plně vnímat.
Zemi, kde je justice a policie v rozkladu, resp. z nemalé části korupční, kdy politici žijí ve svém „skleníku“ zcela mimo kontakt s obyvatelstvem, nečeká nic dobrého, nebude-li schopna tuto situaci řešit.
Poté jsem se přesunul do Malostranské Besedy na „Beseda v Besedě“, tentokrát na téma „Máme se fakt tak blbě?“. Nestihl jsem začátek. Debata mne nezaujala, neřešila podstatné, filosofování o ničem. Nedivil jsem se, že zejména starší, zkušení lidé postupně odcházeli, kdy o problému hovořili mnohem mladší, bez životních zkušeností, kteří se jejich nedostatek snažili napravit presentací svého vzdělání, vědomostí a „krasořečněním“ o ničem. Bylo až trapné, když se staří lidé ptali mladých, kde je chyba?! Skvěla moderátorka ČRo Veronika Sedláčková to neměla lehké. Její trpělivost a klid zaslouží obdivu i vůči některým diskutujícím z řad obecenstva. Mnozí nerespektovali požadavek položení otázky, omezený čas, dlouhé minuty mluvili, aniž by cokoliv smysluplného řekli. Což ostatně platilo i o panelistech, kde zajímavé myšlenky a úvahy byly v menšině.
Vstupem do diskuse jsem atmosféru viditelně oživil. Stále více existujeme, o to méně žijeme, ba mnozí už ani neví, co je to žít a zaměňují plnohodnotný život za co nejlepší existenci. Hovořil jsem o našich táborech s dětmi a zkušenostech, kdy děti jsou „lakmusové papírky“ společnosti. Před 19. lety jsme je lákali na počítače, dnes oceňují partu, zážitky, tvořit bez techniky. Oslovil mne pan Petrus svým vystoupením, pán v letech, stále skautský vedoucí s jeho zkušenostmi a příklady. Shodli jsme se – je to o výchově, vzdělání a osobním příkladu. Nazývá obnovením sousedství, tzv. „jednotkou lokality“, která je základem komunikace. Dříve to byla naprosto přirozená věc – dnes sousedy nahradily věci, povídejte si s nimi…
Je jistá krize naděje, ale i v tom je naděje! Sv. František hlásal „štěstí dobrovolné skromnosti“. Ano, člověk ke spokojenosti nepotřebuje mnoho. Pokud se oprostíme od potřeby mnohosti a hojnosti, zbude nám více času na přirozenou komunikaci, ubude starostí a přibude úsměvů. To za nás nezařídí politici, ti z toho žijí, ale my sami! potom si zvolíme i jiné politiky a přestaneme toto povolání považovat za nejvíce odpudivé. Chceme-li změnit politiku a politiky – musíme nejprve změnit sebe!
Na závěr mladý historik – panelista pobavil výrokem: „Největším nepřítelem historiků je pamětník“. V komunistické a postkomunistické společnosti zcela určitě. Důkazem je, že většina lidí stále nezná skutečné dějiny své země a považuje za ně něco, co se nikdy nedělo, ale dobře se poslouchá…
I to je třeba změnit, chceme-li jít dopředu a ne dozadu. Kolo dějin se může otočit. Ve volbách tomu můžeme zabránit a dát mu správné „obrátky a směr“!
Jan Šinágl, 4.4.2017
Komentáře
tolerance zavání naší slabostí.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.