Ukázky z knihy Anatolije Golicyna z roku 1984, která v České republice zatím nevyšla. Z ruštiny byla přeložena v Evropě zatím jen do polštiny. Ačkoliv kniha byla napsána v roce 1984, varování, která přináší v podobě odhadu vývoje dalších let, se naplnila více jak z 90%! O tom se zmiňují i experti CIA. Ruská taktika se tak moc nezměnila. Je to rutinovaný "algoritmus" zločinu. Kapitola 25 je jednou z nejvíce stěžejních ze které přináším několik ukázek. Anatólii Golicyn napsal i knihu "The Perestroika Deceipt" - „Podvod Perestrojka“. Malá ukázka: „Jestliže vražda vůdce dává možnost převzetí jeho pozice agentem kontrolovaným Sověty. Podle Levinova, poradce KGB v Československu, se takové zdůvodnění použilo sovětskými i českými tajnými službami k vraždě prezidenta Beneše. Tímto způsobem uvolněné místo mělo být zpřístupněno komunistickému vůdci Gottwaldovi.“ Posuďte sami do jaké míry se Anatolij Golicyn (ne)mýlil…?!
Motivy k vytvoření „Solidarity”
… „Obrození“ následovalo linii Leninova projevu na kongrese Kominterny v června 1921. „Naší jedinou současnou strategií“, říká Lenin, „je stát se silnějšími, a tedy i moudřejšími, racionálnějšími, a více oportunistickými. Čím více oportunistickými, tím dříve se okolo nás shromáždí masy. Až nad masami naším racionálním přístupem zvítězíme, pak použijeme ofensivní taktiku v nejpřesnějším smyslu tohoto slova“.
… V míře mezinárodní se síly, stojící za utvořením „Solidarity“, se blíží těm z dob „Pražského Jara“. Stručně řečeno: pokud jde o skutečnou podobu současného komunismu v Polsku, měly za cíl v souladu s taktikou oslabení a vzorce postupně rozvíjené dezinformace oklamat západní vlády, politiky i veškeré veřejné mínění. Výslovněji, záměrem bylo využít „Solidaritu“ k propagování společných akcí se svobodnými odbory, sociálními demokraty, katolíky a dalšími náboženskými skupinami k další podpoře komunistické strategie ve vyspělých zemích, a v menším rozsahu i v zemích Třetího Světa. Název „Solidarita“ je sám o sobě symbolický, skvěle se k tomuto záměru hodící, přihlížíme-li k faktu, že Walęsovy návštěvy odborů ve Francii, Itálii, Japonsku i Svaté Stolice stát sponzoroval. Úsilí „Solidarity“posílit své mezinárodní vazby byly součástí širšího snažení mezinárodního komunistického hnutí, směrovaného na prosazení a posílení vlastní strategie. V únoru 1981 hovořil Brežněv o nových, pro jednotu akce ve světě odborového hnutí příznivých podmínkách. Komunistická Světová Odborová Federace a regionální evropské, latinskoamerické a arabské odborové orgány vystupňovaly své kampaně proti monopolům a také za odzbrojení. Setkání v říjnu 1980 v Moskvě a také v březnu 1981 v Berlíně byla věnována diskusím na téma solidarity dělnické třídy a nových forem spolupráce odborových svazů různých politických orientací. Delegace sovětského odborového svazu přijela do Itálie na rozhovory s třemi největšími italskými odborovými federacemi. Vliv „Solidarity“ byl dělnickým hnutím pociťován skrz na skrz, dokonce i v USA, kde levice o zkušenosti „Solidarity“ projevila zájem. Komunistickým záměrem bylo a bude využít tohoto vlivu k svým strategickým cílům. Utvoření „Solitarity“ a počáteční období její činnosti jako odborů lze považovat za první, experimentální fázi polské „obrody“. Jmenování Jaruzelského, zavedení výjimečného stavu, a rozpuštění „Solidarity“ představují druhou fázi, určenou k uvedení tohoto hnutí pod pevnou kontrolu a zajištění období politické konsolidace. Ve třetí fázi [psáno v r. 1984] lze očekávat, že bude vytvořena koaliční vláda, zahrnující představitele komunistické strany, vzkříšeného hnutí Solidarity, a Církve. A zahrnuto může být i několik tak zvaných liberálů.
… Je zde stále více znaků přípravy k uvedení do života komunistické iniciativy, týkající se Německa, a to je ve směru k neutrální socialistické Evropě klíčové východisko
… Lze očekávat, že obnovené hnutí „Solidarity“ rozšíří svůj vliv v Jižní Americe tím, že proti vojenským diktaturám sjednotí sociální demokraty, katolíky a pokrokáře. Znaky těchto příprav zde jsou. Bylo to setkání sovětských a latinskoamerických odborových předáků v dubnu 1981 v Moskvě, sponzorované Světovou Odborovou Federací, porady a přípravná setkání před Světovým kongresem Odborů o Různé Orientaci (World Congress of Different Orientation) na Kubě.
Ohrožení polskou „obnovou/obrodou“ pro Západ
… Pokud může být úspěšně dosaženo „liberalizace“ v Polsku a kdekoliv jinde, poslouží to k revitalizaci dotyčných komunistických režimů. Aktivity falešné opozice budou nadále mást a podkopávat v komunistickém světě skutečnou opozici. Navenek bude role disidentů přesvědčovat Západ, že „liberalizace! Je spontánní a nekontrolována. „Liberalizace“ vytvoří podmínky pro zjednání solidarity mezi odbory a intelektuály v komunistickém i nekomunistickém světě. Časem takováto spojenectví dají vzniknout novým formám nátlaku proti západnímu „militarismu“, „rasismu“ a “vojenskoprůmyslovým komplexům“ a ve prospěch odzbrojení a strukturálním změnám na Západě předpovězeným ve spisech Sacharova. Pokud “liberalizace“ bude úspěšnou a na Západě přijata jako opravdová, dobře může, být následována zdánlivým vystoupením jednoho nebo více komunistických zemí z Varšavské smlouvy, posloužit jako následováníhodný model „neutrálního“socialistického státu pro celou Evropu. Těmito termíny už hovoří i někteří „disidenti“.
… Poslední dvě mají zvláštní strategický význam. Vývoj v Polsku vypadá jako velký posun směrem k finální komunistické strategie vůči Evropě. Irácký útok na Írán vypadá jako předem domluvená snaha radikálních arabských států, z nichž každý je se Sovětským Svazem ve vztahu jednotné fronty proti „imperialismu“, o využití duální taktiky (projevy nepřátelství ze strany Iráku, a pomoc od Sýrie a Lybie) s jediným nadřazeným cílem přivést Írán s nimi do aliance proti Západu. Cílem takové aliance by bylo získat kontrolu nad životně strategickou oblastí Středního Východu. Její úspěch by mohl jen posloužit strategickým zájmům komunistického bloku. I přes údajné čistky Saddáma Husajna mezi komunisty v Iráku a umírnění jeho postoje vůči USA, pokračuje Saddám Husajn nadále v přijmu dodávek zbraní z komunistických zdrojů stejně jako jeho íránští protivníci.
… Strategických možností volby, jakými komunističtí stratégové disponují, a které mohou být pro dosažení konečného cíle použity v různých kombinacích, je mnoho. Vyjmenovat je všechny by bylo nemožné, avšak pět v úvahu přicházejících variant je následujících:
- Těsnější politické sepětí nezávislé socialistické Evropy se sovětským blokem a souběžné politické sepětí USA s Čínou. Japonsko v závislosti na tom, zda zůstane konzervativním či zda se posune směrem k socialismu, by mohlo splynout buď s jednou nebo s druhou verzí;
- Spojené úsilí sovětského bloku a socialistické Evropy v hledání spojenců proti USA a Číně ve Třetím světě ;
- Na poli vojenském intenzivní úsilí k dosažení jaderného odzbrojení USA;
- Na poli ideologickém a politickém konvergence Západu a Východu dle podmínek komunistů;
- Utvoření světové federace komunistických států.
… Jako Brežněvův nástupce se docela dobře může objevit nějaký druh sovětského Dubčeka. To nástupnictví ovšem bude důležité pouze v reprezentativním smyslu. Realita kolektivního vedení i také společná angažovanost vůdců na politice s dalekosáhlým dosahem budou pokračovat nedotčeny. Lze pomyslet i o tom, že tehdy bude veřejně oznámeno, že v SSSR jsou položeny ekonomické i politické základy komunismu a že právě proto je demokratizace možná. A to by zavedení nové soustavy “reforem“ dodalo rámec .
… Zatčení Sacharova v lednu 1980 vyvolává otázku, proč KGB, jenž v minulosti úspěšně chránila státní tajemství a pronásledovala opozici, za současného utajování přečinů režimu, je najednou nyní neúčinná? A zvláště, proč povolila Západu přístup k Sacharovovi a proč se jeho uvěznění a vnitřnímu exilu tak nezištně dostává publicity? Nejvíce pravděpodobná odpověď je ta, že uvěznění Sacharova a týrání dalších disidentů je cíleno k přípravě budoucí amnestie, aby ji učinilo věrohodnější a přesvědčivou. V tomto případě je disidentské hnutí připravováno na nejdůležitější aspekt své úlohy, jíž bude přesvědčit Západ o autenticitě sovětské „liberalizace“ až tato nadejde. Předtím než ta změna v politice nadejde, mohou se na Západě objevit další utečenci z vysokých postů či „státní úředníci“.
… Evropský Parlament by se mohl stát panevropským socialistickým parlamentem se zastoupením SSSR a Východní Evropy. „Evropa od Atlantiku po Ural“ by se přetvořilo v neutrální, socialistickou Evropu.
… “Liberalizace” ve Východní Evropě v naznačovaném měřítku by mohla mít sociální i politický dopad na USA samotné, zvláště pak pokud by koincidovala s ostrou hospodářskou depresí. Na takovou příležitost komunističtí stratégové číhají. Sovětští a jiní komunističtí ekonomové americkou hospodářskou situaci sledují s pečlivou pozorností. Od doby přijetí politiky s dalekým dosahem analyzuje a pro ÚV KSSS provádí prognózy fungování nekomunistických hospodářských systémů, především amerického, Institut Světového Hospodářství a Mezinárodních Vztahů, nejprve pod vedením Arzumaňana, a nyní řízený Inozemcovem. Inozemcev je v USA častým hostem, byl i členem sovětské delegace, přijaté v lednu 1978 v Kongresu USA. Komunistický blok nezopakuje svou chybu, jaké se dopustil v létech 1929-32, kdy nevyužil hospodářský pokles Západu. Tehdy byl SSSR politicky i hospodářsky slabý; příště bude ovšem situace odlišná. Na to, aby využil ekonomickou depresi jako důkaz neúspěchu kapitalistického systému, bude celý blok politicky lépe připraven.
Čínsko-sovětské vztahy
„Liberalizace” v Sovětském Svazu by se mohla dobře dát doprovázet prohlubováním čínsko-sovětské roztržky. Ta by mohla zahrnovat přerušení obchodních a diplomatických styků, vzrůst spektakulárních hraničních incidentů a snad i hlubších průniků na území protivníka podobných čínské „invazi“ na Vietnam v roce 1979 – invaze, jež by mohla dobře být myšlena jako nácvik budoucích čínsko-sovětských operací. Prohlubování roztržky by mohlo onu „strategii nůžek“ naostřit. Mohly by dodat Spojeným Státům a dalších konzervativních národů, odolávajících sovětsko-socialistické evropské koalici odvahu k ještě těsnějšímu nasměrování na Čínu. Součástí tohoto nasměrování by byla vojenská spolupráce a Čína by mohla zajít až tak daleko, že by výměnou za pomoc v budování jejího vojenského potenciálu nabídla i základny. zlou předzvěstí toho mohou v této souvislosti být smlouvy o základnách mezi USA a Somálskem a Egyptem. Přerušení diplomatických styků mezi SSSR a Čínou by politickou koordinaci mezi těmito zeměmi mohlo zkomplikovat, přerušit však nikoliv. V zajišťování předstírané roztržky mají za sebou již dvacet let získávání zkušeností a vzájemné důvěry. Stávající dvoustranné čínsko-sovětské kontakty – politické, diplomatické i hospodářské – by mohly být s cílem koordinace čínsko-sovětských s roztržkou spojených dezinformačních aktivit využívány i nadále. Handicapem by mohlo být přerušení těchto kanálů, dosud však je dostatečný čas na to, aby na problémy koordinace mohla být připravena alternativní řešení. Po přerušení sovětsko-albánských styků v r. 1960 nenásledovalo přerušení vztahů mezi Albánií a dalšími komunistickými státy Východní Evropy.
Třetí svět.
Uskupení SSSR a Východní Evropy se socialistickou Západní Evropou by se mohlo přičinit o silný vliv nad socialistickými stranami a odbory Třetího Světa. I některé ze zbývajících konzervativních zemí Třetího Světa by byly silně tlačeny směrem k socialistické orientaci. Odpor proti komunismu ze strany Socialistické Internacionály by byl nahrazen spojeným komunisticko-socialistickým úsilím v získání vlivu ve Třetím Světě, podporovaném ekonomickou pomocí. To by s sebou neslo dalekosáhlé účinky, zvláště pak pokud by v reakci na vážnou hospodářskou depresi měla být omezena pomoc USA. Pak by s dobrým efektem mohla být použita sovětská ropa a obilí. Vedoucí latinskoamerický komunistický stratég Arismendi ve svém článku o Nicaragui předpokládá v podpoře „národně osvobozeneckého“ boje v Latinské Americe mezi socialisty a komunisty mezinárodní solidaritu. Kuba, jež by mohla sovětský vzor „liberalizace“ následovat (kubánská emigrace roku 1980 by mohla být součástí příprav k takovému tahu), může sehrát v osvobozeneckém boji aktivní úlohu. Ti vůdcové hnutí neangažovaných zemích, kteří mají s komunistickými zeměmi těsné vztahy, by se za účelem spojení úsilí v získání odzbrojení USA a omezení jejich úlohy jako světové velmoci i izolace Izraele, Jižní Afriky a Chile, i za účelem pomoci liberalizačním hnutím v Latinské Americe, Jižní Africe a na Středním Východě, zvláště pak Fronty Osvobození Palestiny, pokusili zatáhnout hnutí neangažovaných zemí do předem s komunisty a sociálními demokraty domluvených akcí. K vykonávání politického i ekonomického nátlaku včetně – pokud by to bylo možné – i na zastavení dodávek nafty, by se využívala různá fóra – OSN, Organizace Africké Jednoty či Brandtova Komise Sever=Jih. Svou aktivitu ve Třetím Světě by ve zdánlivém soupeření se SSSR vystupňovala Čína. USA by mohly být pokoušeny, aby povzbuzovaly růst vlivu Číny a jejich společníků, takových jako Egypt, Somálsko a Súdán, jako bariéry vůči sovětské expansi. Americká podpora by Číně značně zlepšila její příležitosti k manévrování a navazování falešných spojenectví s Thajskem i islámskými zeměmi, takovými jako Pákistán, Írán, Egypt, Saudská Arábie i další konzervativní arabské státy. Byly by to také otevřené dveře k čínskému pronikání do Latinské Ameriky. Sovětská okupace Afghánistánu byla Číňany využita k upevnění jejich pozice v Pákistánu. Sledujeme-li tento vzor, bude lze ve věci sousedních států očekávat ještě větší vměšování i Sovětů i Číňanů. Sovětsko-čínská „rivalita“ nepřekážela komunistickému vítězství ve Vietnamu; nebude překážet jejich penetraci Třetího Světa. Pokud by byl Třetí Svět rozdělen na prosovětský a pročínský tábor, bude to na účet USA a dalších přežívajících konzervativních národů Západu. Konečným výsledkem podpory čínského vlivu ve Třetím Světě by tam byl vznik dalších režimů, které budou nepřátelské vůči Západu.
Odzbrojení
Koalice Sovětů se socialistickou Evropou, působící v souladu s hnutím neangažovaných států v OSN, by vytvořila pro komunistickou strategii odzbrojení příznivé podmínky. V těžké palbě by se ocitl americký vojensko-průmyslový komplex. „Liberalizace“ v SSSR a ve Východní Evropě by skýtala pro odzbrojení další í stimul. Masivní americký rozpočet na obranu by byl shledán za nadále neodůvodnitelný. Argument pro mírové urovnání by byl značně posílen. Své argumenty pro mírové urovnání ve prospěch sovětsko-socialistické linie kontroly zbraní a odzbrojení by na váhu přihodila i Čína.
Konvergence
… Komunistický blok se svými nedávnými přírůstky v Africe a Jihovýchodní Asii je již silný. Evroou podporovaný sovětský vliv a Amerikou podporovaný vliv Číny by mohly vést k novým výdobytkům ve Třetím Světě za zrychlujícího se tempa. Zanedlouho by komunističtí stratégové mohli nabýt přesvědčení, že rovnováha sil ve světě se nevratně přiklonila v jejich prospěch. V takovém případě by dost dobře mohli rozhodnout i k čínsko-sovětskému „smíření“. „Strategie nůžek“ by ustoupila strategii „jedné zaťaté pěsti“. V tomto momentě by se posuv v politické a vojenské rovnováze stal všem naprosto jasným. Nebyla by to konvergence mezi dvěma stejnými stranami, nýbrž konvergence probíhající v podmínkách diktovaných komunistickým blokem. Na argument mírového urovnání s tak ohromnou silou komunismu by byl prakticky nebylo odpovědi. Pak by byly vyvíjeny tlaky na změny v americkém politickém a ekonomickém systému po linii uvedené v Sacharovově pojednání. Tradiční konzervativci by byli izolováni a popoháněni jako extremisté. Stali by se obětmi nového McCarthysmu, tentokrát však ze strany levice. Sovětští disidenti, kteří jsou nyní vychvalování jako hrdinové odporu proti sovětskému komunismu, by sehráli aktivní úlohu v argumentování ve prospěch konvergence. Jejich nynější podporovatelé by byli konfrontování s volbou buď své idoly opustit anebo uznat legitimitu nového sovětského režimu.
Světová komunistická federace
Integrace komunistického bloku by následovala po linii zamýšlené Leninem při utváření III. (komunistické) internacionály.
Třeba říci, že Sovětský Svaz a Čína by nepohltily jeden druhého ani další komunistické státy. Všechny země evropské a asijské zóny spolu s novými komunistickými zeměmi v Evropě a v Třetím Světě by se spojily v nadnárodní, ekonomickou i politickou komunistickou federaci. Sovětsko-albánské, sovětsko-jugoslávské i sovětsko-rumunské nedorozumění a roztržky by byly vyřešeny bezprostředně anebo v předstihu, což může být sovětsko-čínský smír. Otevřeně by se zviditelnila v současné době částečně skrývaná spolupráce mezi všemi komunistickými zeměmi politická, ekonomická, vojenská, diplomatická i ideologická. Mohlo by dojít i na veřejné potvrzení toho, že všechny roztržky a spory byly výlučně dlouhodobými dezinformačními operacemi, které umožnily s úspěchem uvést „imperialistické“ síly v omyl. Účinky toho na morálku Západu si lze představit. V nové světové komunistické federaci by zanikly různé v současné době se vyskytující druhy komunismu; byly by nahrazeny uniformním nekompromisním druhem komunismu. Tento proces by byl bolestivý. Koncese udělené ve jménu hospodářských a politických reforem by byly staženy. Náboženský či intelektuální odpor by byl potlačen. Nacionalismus a všechny další formy této opravdové opozice by byly rozdrceny. Ti, kdož využívali uvolnění, a založili přátelské kontakty se Západem, by byli pokáráni anebo dokonce i popotahování k trestní odpovědnosti, jak ti sovětští důstojníci, kteří za II. Světové války spolupracovali se Spojenci. V nových komunistických státech, na příklad ve Francii, Itálii a v Třetím Světě by byly „odcizené třídy“ dány na převýchovu. Byly by zinscenovány procesy s „imperialistickými agenty“ . Byly by zahájeny akce proti národním i sociálně demokratickým vůdcům, stranickým aktivistům, bývalým státním zaměstnancům, důstojníkům i duchovenstvu. Byly by zničeny poslední pozůstatky soukromého podnikání a vlastnictví. Dokončeno by bylo znárodnění průmyslu, financí a zemědělství. Ve skutečnosti by bylo lze očekávat navrácení všech totalitních rysů známých z raných stádií sovětské revoluce a let poválečného stalinismu ve Východní Evropě, zvláště pak v krajích nově získaných komunismem. Svět by byl ovládnut nenapadeným i nenapadnutelným opravdovým komunistickým monolitem.
Komentáře k tématu jmenování Andropova a dalších událostí po Brežněvově smrti
Tyto prognózy a analýzy byly provedeny ještě za Brežněvovy éry, před jeho odchodem. Následnictví po Brežněvovi i další vývoj v podstatě potvrzují autorova hlediska. Pohotovost jmenování Andropova za Brežněvova nástupce potvrdila jednu z hlavní tezí této knihy; totiž že problém následnictví v sovětském vedení byl řešen už předtím. Praktické uvažování v dlouhodobých strategiích se v tomto řešení stalo hlavním stabilizujícím faktorem. Povýšení bývalého šéfa KGB, jenž byl za falešnou liberalizaci v SSSR odpovědný, signalizuje, že tento faktor byl v této volbě rozhodujícím, a dále poukazuje i na nastávající příchod takové „liberalizace“ v blízké budoucnosti. Takové povýšení Andropova pasuje ke známému a dobře známému vzorci, dle kterého se za účelem zajištění důležitého přesunu v realizaci strategie stává partajním vůdcem šéf bezpečnostních služeb. Kádár, jenž zavedl tak zvanou „liberalizaci“ v Maďarsku; Chua Kuo-feng, za jehož vedení se Čína vydala ke „kapitalistickému pragmatismu“; a Kania, jenž inicioval polskou „obnovu/obrodu“ a uznal Solidaritu – ti všichni byli šéfy bezpečnostních služeb. Tento vzorec je odrazem klíčové role tajných služeb v „liberalizaci“ komunistických režimů. Jmenování Andropova také dává na srozuměnou, že nástupcem Brežněva měl být pro svou iniciaci příprav “liberalizace“v SSSR Šeljepin. kdyby byl nebyl kompromitován Stašinským, jenž na Západě demaskoval Šeljepinovu roli v zavraždění emigračního vůdce Bandery, a dále kdyby nebyla autorem této knihy odhalena Šeljepinova role v strategickém přeorientování KGB. Dalším důležitým faktorem ve výběru Andropova byla jeho vůdčí role v přípravě československé „liberalizace“ v letech 1967-68 a „liberalizace“ Maďarsku, která se odehrávala v době, kdy byl až do poloviny roku 1967 šéfem odboru ÚV KSSS, majícího na starosti vztahy s komunistickými zeměmi. Proto načasování propuštění vůdců Solidarity a zprávy o jmenování Andropova potvrzují další bod této knihy: To, že „liberalizace“ se neomezí jen na SSSR, nýbrž že bude expandovat do Východní Evropy a zvláště pak do Polska. Experiment s „obnovou/obrodou“ v Polsku bude zopakován, tentokráte však s plnými strategickými iniciativami a do hloubky pojatou účastí směřující proti Západní Evropě a NATO. Jmenování Andropova, propuštění vůdce Solidarity a polskou vládou učiněného pozvání Papeže k návštěvě Polska v červnu 1983, to vše signalizuje, že komunističtí stratégové pravděpodobně plánují znovuobjevení se Solidarity na scéně a vytvoření nějaké quasi-sociálně demokratické vlády v Polsku (koalici komunistické strany, odborů a Církve) a následně pak na rok 1984 a později i politické a ekonomické reformy v SSSR.
Nadcházející ofenzíva komunistických stratégů bude sledovat následující cíle:
• Založení modelové vlády pro Západní Evropy, jaká usnadní zapojení do vlády začlenění tak zvaných eurokomunistických stran do vládních koalicí se socialisty a odbory.
• Rozpuštění NATO a Varšavské Smlouvy, neutralizaci Západní Evropy a všeobecně finlandizaci Západní Evropy prosazováním Evropské kolektivní bezpečnosti.
• Pořízení širší základny a rozmachu antimilitaristických hnutí a aktivnějším zapojením do nich katolíků a dalších věřících na Západě, a tím donutit USA k nevýhodnému odzbrojení.
• Ovlivnění prezidentských voleb v USA v r. 1984 ve prospěch kandidátů, kteří jsou více nakloněni k navazování kontaktů s vůdci „liberalizovaných“ režimů v SSSR a Východní Evropě a více inklinují k obětování americké vojenské pozice.
Dialektika této ofenzivy se skládá z předem vykalkulovaného posunu od starých, zdiskreditovaných sovětských praktik k novému „liberalizovanému“ modelu se sociálně demokratickou fasádou, s cílem uskutečnit strategii komunistických plánovačů směrující k založení Sjednocené Evropy. V začátku zavedli variantu československé „demokratizace“ z r. 1968. A v pozdější fázi přejdou k variantě československého puče z roku 1948.
Vývoj událostí přesně potvrdil prognózu, že komunističtí stratégové se podejmou politické iniciativy v otázce odzbrojení, zvláště směrované proti Západnímu Německu. Gromykova cesta do Bonnu, pozvání vůdců německé sociálně demokratické opozice do Moskvy, a také i prohlášení Antropova, týkající se ústupků ve věci střel s jadernými hlavicemi (které mělo za cíl ovlivnit západoněmecké volby), to vše jsou otevřené projevy takové politické iniciativy. Tak jak očekáváno, odhalily tyto komunistické iniciativy to, že socialistické strany jsou jejich hlavním cílem. Ukázalo se také, že v jejich vedení jsou elementy, které jsou vůči takové iniciativě poddajnými, zvláště pak ty v sociálně demokratické straně Západního Německa, jež zaujímá protiamerické postoje a postoje proti NATO, či takoví, jako Brandt nebo švédský sociální demokrat Palme, připravení přijmout myšlenku Rapackého bezatomového pásma ve Střední Evropě. Tato sovětská iniciativa se rovněž přičinila o nárůst tlaku na americké ústupky vůči SSSR. Dle autorova názoru však komunistické iniciativy ještě nedosáhly svého vrcholu. Jaká bude další odpověď německých sociálních demokratů, až komunistické režimy začnou svou „liberalizaci“ ústupky v oblasti lidských práv, takových jako usnadněním emigrace nebo amnestiemi pro disidenty či odstraněním Berlínské Zdi? Dá se čekat, že se zaktivizují sovětští vlivoví agenti v Západní Evropě, tento vývoj podněcující. Více než pravděpodobné je, že tyto kosmetické kroky bude Západ považovat za nefalšované přeměny a že spustí proces a neutralizace Západního Německa a sjednocení celého Německa a dále pak i kolaps NATO. Poroste tlak na USA, na jejich ústupky v otázkách odzbrojení a přizpůsobení se požadavkům Sovětů. Během tohoto období by se mohla i rozsáhle manifestovat fiktivní boj o moc uvnitř sovětského vedení. Nedá se vyloučit, že při příštím sjezdu strany anebo i dříve bude Andropov nahrazen nějakým mladším vůdcem s liberálnějším zjevem, jenž bude v tak zvané „liberalizaci“ pokračovat ještě intenzivněji.
Sovětsko-čínský vývoj
Nutností je rovněž komentovat vývoj v čínsko-sovětských vztazích a jeho působení. Vyslání delegace na nejvyšší úrovni Čínou na pohřeb Brežněva v čele s ministrem zahraničních věcí Chang Chua, vedení rozhovorů v Moskvě mezi Chuang Chuou a Gromykem. a také neobvyklý Chuang Chuou pronesený projev charakterizující Brežněva jako „vynikajícího státníka Sovětského Svazu“, to vše má nějaký význam, to není náhoda. Zvláště významnou a protiřečící si byla zmínka o „ztrátě Brežněva jako velkého státníka“. Tato charakterizace pomíjí skutečnost, že nejhorší projevy nepřátelství mezi Číňany a Sověty – pokud na ně je pohlíženo z konvenčního hlediska – panovaly právě za Brežněva. Pokud se fakt o čínsko-sovětském nepřátelství přijme jako strategická dezinformace, pak tak příznivé hodnocení Brežněva vyznívá velice trefně. Podle analýzy v této knize rozvíjené tento vývoj autorovu argumentu, že čínsko-sovětská roztržka byla desinformační maskou nad jejich tajnou koordinací v realizaci jejich společné strategie, jen dodává na síle. V souladu s tajnou čínsko-sovětskou kooperací a pořád v souladu s touto analýzou nebylo prvotním cílem sovětské invaze do Afghánistánu, krom dosažení jeho sovětizace, obklíčit Čínu, nýbrž přimět USA a Pákistán k užší politické a vojenské spolupráci s Čínou. Nic není nepředstavitelného ani na tom, že by Sověti s cílem získat nové strategické výhody by v Afghánistánu přistoupili i na ústupky.
Andropovovy návrhy týkající se zlepšení vztahů SSSR s Čínou nejsou zaměřeny podvracení styků Číny a USA, nýbrž na povzbuzení obnovy amerického zájmu na vztazích s Čínou, jež jsou v současné době po odchodu tak horlivých zastánců vojenské spolupráce Číny s USA jako Brzezinského a dalších vnímány jako ochablé. Hlavním cílem toho je usnadnit Číně nákup americké výzbroje a vojenské technologie. Sovětská okupace Afghánistánu může být rovněž naplánována jako úskok cílený na to, aby využitím úspěchu Číny v Pákistánu vytvořila příznivější podmínky pro penetraci Číny do muslimských zemí. Nedávná cesta čínského premiéra do Afriky, která zahrnula návštěvy Egypta, Alžírska a Maroka ka potvrzuje další tezi této knihy o existující dělbě práci mezi SSSR a Čínou. Vypadá to, že úlohu získávání vlivu v muslimských zemích sovětští stratégové přenechali Číně. Pokud jde o úlohu Číny v realizaci komunistické strategie v Evropě, mohla by čínsko-sovětská rivalita být využívána k intervenování Číny u evropských politiků s předstíraným důvodem potřeby vzdorovat „sovětské hegemonii“. V tomto případě by se čínští stratégové mohli pokusit od některých konzervativních vlád v západní Evropě získat i nějakou dohodu takového typu, jakou byla dohoda z Rapalla.
Pokus o vraždu Papeže
Zde třeba rovněž komentovat pokus o vraždu Papeže. Autor ve všem, co se týká způsobu, angažovanosti a praktik politického teroru KGB není naivní. Dříve v této knize autor vyjádřil náhled, že sovětské zvláštní služby i zvláštní služby jiných komunistických zemí stály za terorem Rudých Brigád v Itálii a také za terorismem v Západním Německu (Rote Armee Fraktiom, RAF, česky „Frakce Rudé Armády. V tomto případě však zde není otázkou, zda Sověti kontrolují bulharské služby, jako že kontrolují všechny služby komunistických zemí, či zda Sověti i Bulhaři jsou angažování na terorismu v Západní Evropě, nýbrž zda jsou KGB i bulharské služby na této zvlášť nepodařené vraždě zapleteny. Aby bylo lze pokus o dokonání atentátu na Papeže vyhodnotit, na to odvolávání se na sovětskou kontrolu bulharských tajných služeb nestačí. Zde třeba nejprve prozkoumat sovětská odůvodnění pro politické vraždy, a následně položit zásadní otázku: Měli nebo mají sovětští stratégové politický zájem i také faktickou potřebu se v takové věci angažovat? Autor nesdílí názor, že ve snaze o vykonání atentátu na papeže, spáchaného Agcou, tureckým střelcem, jsou zamíchány KGB a bulharské služby. Potvrzení tohoto závěr je podloženo těmito argumenty:
1. Tento pokus o vraždu nepasuje odůvodnění vražd, jaká se praktikují u KGB. Dle autorových chápání věci by se sovětská vláda a KGB uchýlily k politické vraždě západního vůdce jen za následujících podmínek:
A. Pokud je západní vůdce, jenž je naverbovaný sovětským agentem, ve svém místě ohrožen politickým rivalem. .
To se zakládá na zprávě pořízené Ženichovem, bývalým rezidentem KGB ve Finsku. Konstatuje, že jeho agent, zastávající vysoké místo ve státě, byl v určitém období ohrožen ve volební kampani konkurentem, antikomunistickým sociálním demokratem. Krátce na to byl tento konkurent spolehlivým agentem KGB otráven.
B. Pokud by se západní vůdce stal vážnou překážkou komunistické strategii a strategického programu dezinformace, byl by diskrétně otráven na nějakém vrcholném setkání, při jednáních, anebo při návštěvě komunistické země, jestliže stav politiky uvolňování bohatě takové příležitosti skýtá
Praktická lekce z tohoto vyplývá taková, že západní vůdce, jenž se proti komunistům angažuje na posilování účinné antistrategie, se musí vyhýbat návštěvám v komunistických zemích či účasti na jakýchkoliv vrcholných setkáních s jejich vůdci.
Trávicí techniky byly popsány ve zprávě generála KGB, Železňakova, prezentované při operační instruktáži, věnované návrhu vraždy Tita v r. 1953 v Moskvě. Železňakov tvrdil, že hlavním požadavkem pro úspěch operace je jedině kontakt s fyzickým cílem, poněvadž sovětské služby vlastní technické prostředky (speciální jedy) způsobující smrtelné nemoci, a nezanechávajících v těle po jedu stopy, a kdy pak náhlá smrt je připisována přirozeným příčinám.
C. Jestliže vražda vůdce dává možnost převzetí jeho pozice agentem kontrolovaným Sověty.
Podle Levinova, poradce KGB v Československu, se takové zdůvodnění použilo sovětskými i českými tajnými službami k vraždě prezidenta Beneše. Tímto způsobem uvolněné místo mělo být zpřístupněno komunistickému vůdci Gottwaldovi.
D. Jestliže by si komunistický vůdce usmyslil eliminovat svého komunistického rivala.
Je široko daleko známou skutečností, že na základě takovéto úvahy se svých rivalů zbavil Stalin, včetně Trockého, dopadeného v Mexiku. Dle autora není již tato argumentace v důsledku utichnutí bojů o moc mezi vedením sovětské strany více používána.
2. Ve světle v této knize představených argumentů i dedukce událostí v Polsku, učiněné v této knize, zvláště těch souvisících se „Solidaritou“ jako produktem „dozrálého/vyspělého socialismu“, je jasné, že pro takovou vraždu (Papeže) službami KGB ani jiných komunistických partnerů nebyl motiv.
3. Autor považuje za mylné vnímání KGB jako primitivní a neúčinné služby, která by se byla měla uchýlit k využití bulharských tajných služeb v naverbování nájemného vraha, a to takového, který byl již vinen vraždou pokrokového vydavatele v Turecku a jenž předtím utekl z vězení a nějakým podivným způsobem se mu povedlo navštívit Bulharsko.
Dle autorova chápání se KGB se vždy bojí rekrutovat utečence, které podezírá, že mohou být policejními provokatéry. Služby KGB by takového jím neznámého kandidáta, nad jehož každým krokem by neměli plnou kontrolu, nikdy pro operaci o tak důležitém významu a předpokládající vysoký stupeň perfektnosti, nikdy nevzaly v úvahu.
4. Pokud by sovětští stratégové k provedení takové vraždy měli důvod, nepokusili by se jej vykonat pomocí bulharských tajných služeb. Takové akce by se KGB spíše ujala sama prostřednictvím svých spolehlivých agentů-ilegálů, anebo prostřednictvím příležitostí, disponibilních polské tajné službě.
Všeobecně se ví, že Papež udržuje rozsáhlý personál sekretářů i pomocníků v kuchyni, a že skoro všichni jsou polští občané. Dále přijímá i návštěvníky z Polska. Polské tajné služby by se prostřednictvím svého protináboženského odboru zaměstnali příbuznými lidí, kteří jsou v papežském personálu, a v přípravě takové operace by tito byli využiti jako rukojmí. Byla by to operace tichá a tajná.
5. Autor je rovněž názoru, že italské bezpečnostní a policejní služby, které jsou vážně oslabeny posledními skandály a vyšetřováními, jsou příliš nezkušené na to, aby vyhodnotily složitost i strategické následky takové operace.
Tuto věc lze posoudit a rozumět jí lze výlučně jen rozměrem komunistické strategie (komunistická liberalizace a odzbrojení Západu, a také následky toho pro Západ).
6. Autor se více přiklání k souhlasu s názory služeb izraelských a západoněmeckých, které jsou představeny v článku autora Henryho Kamma, publikovaném 17. prosince 1982 v New York Times, ve kterém autor konstatuje, že zaplétání KGB do věci této vraždy je jasná dezinformace. Autor této knihy však nesouhlasí, že cílem jmenovaného článku je rozšiřování takové dezinformace. Dle názoru autora nebylo jeho cílem podrývání autority či kompromitace Andropova, nýbrž zmatení strategických souvislostí.
7. Ve vztahu k této věci se objevují značné rozpory i nedůslednost i v postupu polské i sovětské vlády. Pokud sovětská vláda považuje Papeže za antikomunistu, angažovaného na diverzní činnosti proti Polsku a dalším komunistickým zemím, jak bylo uvedeno ve sdělení TASSu, je absurdní, aby polská vláda pozvala Papeže k návštěvě Polska v červnu1983, jestliže všechny tyto věci byly koordinovány se Sověty.
Ve spojitosti s pojednávaným tématem musí být připojen ještě jeden komentář. Ve světle plamenných veřejných prohlášení, pronášených některými italskými socialistickými ministry, pokud jde o přijímání verze o komunistické angažovanosti v atentátu na Papeže jimi samými jako faktické a věrohodné, se vnucuje reflexe, že jejich sklon k takovým reakcím budou jevit i v budoucnu, a i také pak pokud jde i o budoucí polské události. Kromě jejich opravdového antikomunismu se nacházejí pod tlakem opakovaných názorů a budou jevit sklon přijímat polskou „liberalizaci“ jako spontánní událost.
Jan Šinágl, 15.2.2011
Read more...