Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

pá říj 19 @09:30 -
Karel Srb versus Jaroslav Hutka
út říj 23 @14:00 -
Hradec Králové: Vernisáž výstavy SRPEN 68
čt říj 25 @17:30 - 07:30PM
Praha Americké centrum: O přímé demokracii
čt lis 08 @10:00 - 11:00PM
Praha kino Evald: Je to jen rock´n ´roll (1976)

Nejnovější komentáře

  • 14.10.2018 15:44
    Poslední komentář na těchto webových stránkách je ze dne ...

    Read more...

     
  • 13.09.2018 23:18
    Situace v Diplomatickém servisu byla zhodnocena komplexním ...

    Read more...

     
  • 24.08.2018 12:01
    Tento případ boje politických stran proti nepohodlnému vysokému ...

    Read more...

     
  • 24.08.2018 11:58
    Ke článku KDYŽ SE V PRAZE NĚKDO PŘÍLIŠ DOTKNE REŽIMU BENEŠ ...

    Read more...

     
  • 18.08.2018 07:31
    Pane Mikolášku, bohužel odkaz není funkční? Prosím o zaslání ...

    Read more...

     
  • 18.08.2018 07:16
    Vážený pane Pánku, první zpráva, potomci JAB o tom moc neví.

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

ANO PF2017"Což takhle dát si špenát, nebo pochválit pana ředitele Dvořáka za to, jak nezapomněl pohádku Mrazík promítat a pohádku Sněhurka a Sedm Trpaslíků jako za komunistů po celá desetiletí udržuje u ledu. Bravo pane řediteli. Při Vašem vzdělání a poslušnosti. Naposledy ji ČT uvedla 1x v roce 1968. Bojíte se královny, že Vám pošle otrávené jablko?"

K.Mrzílek

* * *

Fotografie Hradu Točník pořízena dnes v poledne. Jakoby nám Hrad symbolicky chtěl připomenout minulost a hodnoty, které jsme přestaly ctít a bezHrad Tocnik 241217 jejichž návratu se navrátíme do minulosti nedávné. J.Š.

Přeji všem lidem dobrou vůli – která je lepší a zdravější než zloba.

Lidem dobré vůle přeji moudrost.

Mirak 2 deti 291117Nám všem přeji, aby moudří lidé dobré vůle byli i lidmi činu.

Pamatujme, že nejsme odpovědni jen za zlé myšlenky a skutky, ale za to, že nekonáme, co máme konat.

Nestačí nekonat zlo, ale je třeba i bránit zlu a konat dobro.

Josef Škrábek

 

„HOLUBIČKA" výňatek ze 17 stránkového materiálu, hledání naděje a síly v představě o vlastním synovi. Všechny materiály nám dala k dispozici jeho manželka Ludmila Čechová raz. Kmošková; nar. 24. 3. 1948, dvě děti syn Jan a dcera Ludmila. Plk. Josef Čech zemřel 5.6.1994.

PROHLÁŠENÍ

 

Jmenuji se JOSEF ČECH - do roku 1946 JOSEF BŐHM. Můj otec Antonín Böhm byl 5 ruský legionář u III. roty úderného praporu. Po návratu ze Sibiře v roce 1920 se oženil s Boženou Kubátovou, která po půl roce zemřela. Pak se oženil s moji matkou, Němkou, Annou Sollnerovou, kterou její rodiče vydědili. Odstěhovali jsme se do Polně, kde byl otec listonošemí a já navštěvoval české školy. Matka zemřela v roce 1940 jako Češka (brala české potravinové! lístky). V roce 1942 jsem studoval Praze na gymnáziu v Dejvicích. V prosinci jsem byl předvolán na tzv. Wehrmachtsmeldeamt to jest přihlašovací úřad německé branné moci, kde mil bylo sděleno, že jsem na půl Němec a že budu muset do armády. Dali mi k vyplněni několik tiskopisů a abych je co nejdříve vyplněné přinesl na zpět. Otevřeně mi řekli, že když se budu snažit vyhnout branné povinnosti, že půjdu do koncentráku. Po poradě s mým třídním profesorem dr. Barthelem jsem tiskopis zfalšoval tím, že jsem vyplnil rubriku matky otcovou první manželkou - Boženou Kubátovou, která byla Češka a po mém narození zemřela, tím padlo, že jsem na půl Němec.

Tiskopis jsem odevzdal na zmíněný německý úřad. Do července 1943 se nic nedělo. Začátkem července 1943 mě přijeli do Polné vyšetřovat dva civilní němečtí policisté. Byl jsem na žňových pracích a otec oficiálně nevěděl kde. Ihned po vyšetřování mě přijeli varovat. Od této doby jsem odešel do ilegality.

Ukrýval jsem se od července 1943 u různých přátel i v lesích až do mého zatčeni 1. června 1944. Ukrýval jsem se v Ostředku u Benešova u lesního Klasny. V říjnu 1943 jsem spolu s Evženem Chroustem pronikl do pracovního tábora v Osvěnčimi, kde pracoval na vedoucím místě škpt. Franta z Olomouce, který měl spojení s vězní z koncentračního tábora! Dodával jim potraviny a udržoval spojení s domovem. Přes něho pak posílala z Prahy ileg. skupina pomoc do koncentračního tábora. V zimě 1943 mě četnící z Benešova upozornili, že můj pobyt v Ostředku je vyzrazen a že jsem stíhán německou policií po celém protektorátu v tzv. „stíhací knize" Odstěhoval jsem se ke svému příteli Kučerovi v Suhdole u Sedlčan. Bylo to ve vystěhovaném pásmu esesáckého cvičiště na neveklovsku. Tam jsem byl do března 1944 a po prozrazení jsem stačil utéci jen do Křečovic - malé úplně vystěhované vesnice.

Po celou dobu mého ukrývání se o mě starala a nosila jídlo Zdenka Francová. Hlídky SS byly tak husté, že jsem nemohl utéci na nádraží a odjet do Prahy. Teprve až pohotovost pominula jsem v dubnu odjel do Prahy. Jelikož mě už nikdo nechtě! ukrývat, rozhodl jsem se odjet do bombardovaného Německa, kde jsem měl naději opatřit si nové doklady po údajném vybombardování. Odjel jsem za přítelem Lovětinským do Dessau, kde jsme spolu pracovali u Junkerse. Bohužel 1. června 1944 jsem byl zatčen a přes Lipsko, Drážďany, Terezin převezen na Pankrác na gestapo. Byl jsem obžalován z falšování úředních dokladů a odsouzen. Po soudě jsem byl předán do koncentračního tábora v Břežanech u Krhanic. Počátkem února 1945 jsem byl přes Prahu transportován do Mor. Ostravy. V době příjezdu vlaku byl zrovna nálet a mě se podařilo ve zmatku eskortě utéci. Dostal jsem se do Čeladné a tam odtud přes Beskydy do Turzovky. Tam mě český lékař doporučil slovenské rodině Jana Papučíka z Dlhé. Ten mě pak předal svému příteli Škulavíkovi a Macejíkovi vysoko v horách. Ti mě odvedli k partyzánům. Byla to sovětská skupina „Za Rodinu" tam jsem byl do demobilizace v květnu 1945. U těchto partyzánů jsem se setkal s parašutistou Jurou Stokinanem ze skupiny „Clay - Eva“ vedené Ant. Bartošem.

Potvrzeni z pankrácké věznice, potvrzení o demobilizaci útvaru „Za Rodinu" v Dlhém Poli, dále pak pochvalné uznání a dekret na vyznamenání z Ostředka jsem přiložil k mé žádosti do vojenské akademie v Hranicích, kam jsem byl přijat v záři 1945 a kde jsem byl v srpnu 1946 vyřazen jako poručík dělostřelectva.

V nynější době mám pouze německé předvoláni k soudu, pochvalné, uznáni a dekret na vyznamenáni z Ostředku u Benešova. Dále pak, svědectví paní Francové. S ostatními jsem ztratil opojeni během mého věznění od roku 1948 do roku 1964.

V září 1945 jsem nastoupil do voj. akademie v Hranicích. K žádosti o přijetí jsem přiložil potvrzení o mém věznění na Pankráci v r. 1944 a potvrzeni z MNV Turzovka a z MNV Dlhé Pole o mé partyzánské činnosti.

V srpnu 1946 jsem byl vyřazen jako poručík děl. Nastoupil jsem do posádky Jince. Po únoru 1948 jsem byl poslán na dovolenou s čekaným.

V březnu 1948 jsem spolu s mjr. a poslancem nár. soc. Ant. Bartošem a kpt. Jurou Stokmanem odešli za hranice do Paříže. Tam jsme poskytovali ochranu naším prominentům jako byl Zenkl, Ripka, Procházka, lng. Papánek, Majer a jiní. Začátkem listopadu jsem se vrátil do ČSR pro svojí snoubenku a vyřídit několik vzkazů Bartošovým přátelům.

Byl jsem zrazen provokatérkou StB dr. Zorou Adamcovou, bydlí Praha Vinohrady, Šmilovského 5, a je dosud živa. Má na svědomí také skupinu Žingor a spol. a Dr. Belanského - taj. Beneše.

Po zatčeni jsem byl na Pankráci, pak odsouzen státním soudem v Praze na 25 let těžkého žaláře 7. 4. 1949 sp. zn. Or I/I 366/46. V žalářích jsem strávil celkem 15 let 4 měsíce a 25 dni.

Po propuštění jsem pracoval manuálně až do důchodu v r. 1983. V r. 1968 jsem spolu s dalšimi přáteli pomáhal založit K.-231 a byl jsem předsedou revizní komise.

Zázrak

Komunistická strana v roce 1948 vyhlásila boj všem, kteří s ni nesouhlasili. Žaláře se zaplňovali nevinnými lidmi.

V roce 1949, byl vyhlášen boj církvi. V letech 1949 a 1950 bylo pozavíráno stovky kněží a odsouzeno k mnohaletým trestům. Slánský tehdy prohlásil: „Administrativně zatím zakročujeme proti těm, kteří štvou, nejvýraznějším způsobem překračují naše zákony a ty zavíráme.“ Dále prohlásil: „Nejjednodušší by zdánlivě bylo všechny biskupy v čele s Beranem prostě pozavírat. Důvody bychom proto měli, moc také, ale lidé by to nepochopili. Udělali bychom z nich mučedníky."

Přesto tolik set kněží bylo odsouzeno a posláno do žalářů mezi „zločince". Kopecký se tehdy radoval. „Za pár měsíců z nich budou ateisti."

Rozdrobili kněze do všech žalářů, do různých cel, mezi nejrůznější odsouzence a dalo by se říci mezi většinu ateistů. Komunisté se těšili, knězi nic neumí, nebudou plnit normu a ostatní vězni je začnou nenávidět. Úmyslně je zařadili na pracoviště, kde těžká manuální práce vysilovala.

A míjel čas. Těžké chvíle týrání, hladu a ponižováni uváděly do beznaděje mnoho lidí, mnoho silných jedinců. V těchto dobách, kněží pochopili kde je jejich místo a jejich duchovní působení našlo pochopení u většiny spoluvězňů s nimiž přišli do styku.

Nastat pravý opak toho v co doufali komunisté. Lidé začali se zajímat o víru v Boha a z ateistů se většinou stali věřící. Stovky ateistu bylo v žalářích pokřtěno a jejich víra přetrvává dodnes.     

Z vyprávění dnes víme o blahodárném působení kněze na cele na které byli političtí i zločinci, jak duch onoho kněze přinesl klid, nadějí a lásku do tak chmurné atmosféry.

Nejlépe nám to pověděl pan Škutina, když řekl, že lituje, že je ateista, protože viděl jak i mnohokrát trestaný cikán byl „páterem" dojat.

Co se vlastně stalo? Zázrak

Zdálo by se, že Hospodin v těch letech opustil své věrné ovečky a poslal je do chřtánu dive zvěři, avšak Hospodin ve své Nejvyšší Moudrosti věděl co činní. Vybral své nejvěmější a nejmoudřejší, vyzbrojil je Duchem Svatým a poslal tam kde, toho bylo nejvíce potřeba.

To, v co doufali komunisté, se nestalo. Nikdo nezradil, ale naopak právě oni dodali „Ducha" tornu roztříštěnému odboji. Dokonce působili i na své tyrany.

Stařičký pan biskup Vojtašák byl týrán dozorcem v Leopoldově, který mu nařizoval cvičit dřepy. „Nevládzem," prosil pan biskup.

„Tak ať Vám pomože Váš Pánbožko!" vysmíval se dozorce. Pan biskup se hlasitě pomodlil: „Pane Bože, odpusť mu, neboť neví, co činí!" Od té chvíle dozorce, kterého nazývali „Nosárius", již nikoho netýral a úplně se změnil.

Podobně působili a stali se nezapomenutelnými v Leopoldově p. biskup Zéla a daiší duchovní otcové p. Braito, p. Šilhán, p. Pospíšil, p. Machalka, p. Tajovský, p. Zvěřina a další a další v různých věznicích. Pozdě, příliš pozdě poznali komunisté svoji chybu, že poslali kněz mezi vězně. Snažili se je pak izolovat, ale už bylo pozdě. Zázrak se zastavit nedal.

A chodil jsem po cele, hlava mi již úplně vychladla - opět klidný a soustředěný i dokonce trochu hrdy, neboť já...

 

... já bezbranný, nahý, slabý a zmučený - já jsem tak nějak cítil, že jsem zvítězil... což na tom, že umřu za týden nebo za měsíc... zůstane zde vždycky ještě dost lidí, kteří... potěší moji snoubenku

vykřiknou moje poslední slova do celého světa.

A moje drahá dědička mých myšlenek má bohyně věrnosti vypláče své hořké slzy v koutku pohladí své vzpomínky před spánkem uloží si moje slova v duši a bude pokračovat tam, kde já jsem...

Ale né - já se určitě ještě musím vrátit!

Musím...!

 

Vždyť já musím mít ještě domov a domově mou milou ženu

a budeme mít spolu syna

a ten bude mít pomněnkové oči po mně

a ten bude mít vlasy černé jako moje žena

a ten bude krásný, jako princ z pohádky

a ten bude slavný jako starořecký Theseus

a ten bude malý a bude se vozit v kočárku

a ten bude jednou volat na mne „tato"

a na mámu zas „mamo"

a ten bude plakat šťastné slzy

a bude chodit spinkat do postýlky

a já mu budu zpívat uspávanku

ale jakou - neznám žádnou –

tož nejlépe snad bude, když nějakou složím - a to hned...

 

A složil jsem našemu nenarozenému, vysněnému synáčkovi ukolébavku - zpíval jsem šiji - upravoval,..., chodil sem tam...

...a v době naprosté beznaděje

v době, kdy celé moje tělo bylo zakleto do hrobky z níž nebylo východu

v době, kdy zůstat při smyslech znamenalo život

v době, kdy i hlad ustupoval před naší vůlí  

V té době jsem v duchu ukládal svého synka do postýlky a on nechce spát a jak se dívá - ty oči –

čí jen to máš oči, tak modré - dítě moje přál bych ti, aby ti tvé oči zůstaly vždy jen modré a nikdy nezešedly - a ty ručičky...

A teď můj malý maličký

teď musíš už jít spát

a k spánku já ti zazpívám

o tom jak jsem byl mlád

Já býval také maličký

* * *

 

Jan Šinágl, 24.12.2017

* * *

PF 2018: Vánočně - Novoroční přání

Vánoční zastavení na hřbitově v Brookwoodu.

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.33 (3 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)