Aktualizováno 16.9.2018: 100. výročí vzniku Československa je přímo výzvou k druhému vydání knihy. Půjde o vydání rozšířené o další Kalvodovy tematické texty a soubor dokumentů. Pokud vše dobře dopadne, tak kniha letos vyjde na přelomu října a listopadu. Bude tím nejlepším příspěvkem k obnovení české státnosti před 100 lety a návratem k heslu PRAVDA VÍTĚZÍ, nikoliv PRAVDA VÍTĚZI. Původní heslo bylo PRAVDA BOŽÍ VÍTĚZÍ, které TGM pro Standartu presidenta nepoužil. Prosazoval především tu svoji, která ne vždy byla v zájmu země a v souladu s tím co veřejně říkal a konal… Další kapitoly proto už zveřejňovány nebudou. Knihu zakoupit vřele doporučuji!
* * *
Josef Kalvoda: „Těm kdo hledají pravdu, milují svobodu a bojují za spravedlnost.“
… Masaryk a Beneš věděli o strukturální slabosti Rakousko-Uherska. Ale přesto se dopustili těchže chyb, když do nového státu včlenili tolik menšin. Vytvořili tak zmenšeninu Rakousko-Uherska s jeho národnostními problémy, ale bez hospodářských a vojenských předností zaniklé monarchie. Situace se zhoršila neochotou Masaryka a Beneše dát Slovákům autonomii, kterou jim slibovala Pittsburghská dohoda. Dvacet let po pařížské mírové konferenci konstatoval Lloyd George, že britská delegace byla oklamána „úmyslnými podvody" - to byl důvod, jenž byl použit k ospravedlnění revizionismu Nevilla Chamber- laina a lorda Halifaxe během mnichovské krize. Nemesis předložila svůj účet. Od pařížské konference v roce 1919 vedl řetěz událostí k Mnichovu, Teheránu, Jaltě a Postupimi, a nakonec k roku 1948 a sovětské invazi do Československa v roce 1968. Zatímco pro Masaryka a Beneše byl bolševický režim v Rusku a komunismus vůbec vnitřní věcí Ruska, historie ukázala, že to je problém evropský a světový.
Češi a Slováci by si měli vzít z historie poučení. V roce 1918 se Masaryk s Benešem usilovně snažili učinit z Československa předsunutou hlídku Západu ve střední Evropě. Ú dvacet let později Francie a Velká Británie souhlasily se zničením Československa v Mnichově. Beneš se poté pokusil o východní, sovětskou orientaci, podle níž mělo být Československo mostem mezi Východem a Západem. Místo toho se však proměnilo v sovětské předmostí. Svou zeměpisnou polohou a historickou tradicí patří Češi a Slováci do střední Evropy a měli by z toho vytěžit co nejvíce. Češi a Slováci by měli spolupracovat s dalšími malými národy v oblasti a najít federální řešení jejich společného problému: přílišné slabosti na to, aby sami obstáli mezi Německem a Ruskem. (ze závěrečné kapitoly).
Předmluva
Při přípravě této práce jsem hojně čerpal ze své velké sbírky dokumentů a materiálů o československé zahraniční politice (do roku 1948), stejně jako ze zdrojů, jež upoutaly mou pozornost při práci na jiných projektech. V připojené bibliografii jsem přeložil české a slovenské názvy publikací, abych ozřejmil jejich obsah tem, kteří tyto jazyky neznají. Pokud v citovaných dokumentech nebyla použita diakritická znaménka, vynechal jsem je. Neměnil jsem hláskování jmen, míst ani zemí; proto může být Jugoslávie hláskována s Y a J a Československo bez spojovníku nebo jako Cesko-Slovensko atd. V tomto ohledu jsem byl nedůsledný za účelem větší přesnosti.
Ačkoliv jsem se nikdy nehlásil k pojetí „československého národa" - existují Češi a Slováci, ale žádní „Čechoslováci" - tento pojem stejně jako názvy „Čecho-Slováci“ a „Česko-Slovensko“ bude v citovaných pramenech příležitostně použit. A to včetně dokumentů, předložených česko-slovenskou delegací na pařížské mírové konferenci roku 1919. Po přijetí ústavy z roku 1920 se Československo stalo unitárním a centralizovaným státem a pomlčka byla z jeho názvu vypuštěna. Bezpomlčkové názvy budou používány nejčastěji.
Je dobře známo, že vžité představy odumírají těžce a zakořeněné názory bývají jen zřídka měněny. Stejně dobře je známo, že objektivita jedněch někdy znamená pro druhé předpojatost a že při hledání pravdy člověk může - někdy musí - rozbíjet staré mýty a legendy. Protože rozumní lidé mohou mít jiný názor a může existovat víc než jedna správná (nebo špatná) interpretace historické události, odkazoval jsem v poznámkách příležitostně ke dvěma či třem dalším pramenům, které podávají rozdílné, oponující či osobní pohledy. Historie je vskutku vědou neexaktní. Avšak doufám, že „Pravda zvítězí", jak je napsáno na československé vlajce.
Jsem velice zavázán těm, kteří mě inspirovali k sepsání této studie. Mé zvláštní poděkování patří mým přátelům, knihovníkům a také archivářům v Praze, Vídni, Washingtonu (D.C.), Stanfordu (Kalifornie), Lincolnu (Nebraska), Hartfordu a New Havenu (Connecticut), v Mnichově, Marburgu a Frankfurtu. A také všem těm, kteří mně pomohli obstarat některé materiály pro tuto knihu. Jsem také vděčný všem, kteří posuzovali rukopis v různých stadiích jeho vývoje. Protože někteří z nich, jejichž pomoc jsem zvláště ocenil, nechtěli být z osobních důvodů jmenováni, upouštím od tradičního jmenovitého výčtu. Jedinou výjimku činím v případě profesorů Bély K. Királyho a Stephena Fischera-Galatiho, bez jejichž povzbuzování a pomoci by tato kniha v současné době nevyšla. Rád též děkuji Nancy D. Mannové, jež se ujala zredigování rukopisu.
Závěrem připomínám, že veškerá odpovědnost za možné chyby či opomenutí padá na mne. V zájmu lepší prodejnosti knihy jsem původní rukopis zkrátil o více než jednu třetinu. Protože existuje několik studií o vzniku moderního českého a slovenského národa, vynechal jsem podrobný popis a analýzu jejich dějin a politického, sociálního, ekonomického, kulturního a náboženského rozvoje před první světovou válkou. Poznámky a připojená bibliografie mohou sloužit jako pomůcka pro další studium.
Josef Kalvoda Avon, Connecticut 15. prosince 1985
* Překlad předmluvy v knize The Genesis of Czechoslovakia. East European Mono- graphs, Boulder. Distributed by Columbia University Press, New York 1986.
Poprvé vydáno v USA: The Genesis of Czechoslovakia. East European Monographs, Boulder, New York 1986.
České vydání: PANEVROPA Praha s.r.o. Praha 1998. Tisk GRANTIS s.r.o., Ústí nad Orlicí. ISBN 80-85846-09-08
* * *
Kapitola třináctá: ODPOR ČECHOSLOVÁKŮ PROTI BOLŠEVIKŮM. ROZHODNUTÍ O INTERVENCI
… Dříve než Češi dosáhli města, byl tu 16. července 1918 zavražděn car Mikuláš II. se svou rodinou. Podle Trockého bylo rozhodnutí k likvidaci královské rodiny vydáno Leninem, který byl přesvědčen, že bolševici by neměli „propustit bílým živý prapor, kolem něhož by se soustředili", zejména za situace pro bolševiky složité. Trockij tvrdil, že „rozhodnutí bylo nejenom vhodné, nýbrž i nezbytné. Krutost této rychlé spravedlnosti ukázala světu, že budeme pokračovat v nelítostném boji a nezastavíme se před ničím. Poprava carovy rodiny byla potřebná nejen k zastrašení a zdeptání nepřítele, ale také k vyburcování našich vlastních řad. Těm se také mělo ukázat, že není cesty zpátky, vpředu čeká úplné vítězství, nebo úplná porážka.”82)
Čechoslováci uskutečnili ofenzívu na základě tří předpokladů: 1) realizace vojenské akce bude snadnou záležitostí; 2) česká akce bude pouze výpomocí všeruskému povstání proti bolševickému režimu; 3) Spojenci poskytnou rozsáhlou pomoc při otevření východní fronty. A proto se Čeček, který velel jednotkám nejdále na západě, Čechům a Rusům, pokusil spojit síly s generálem Děnikinem a kozáckou armádou v Čaricynu (dnešní Volgograd), aby tak mohli zahájit společný útok na Moskvu.84) Můžeme pouze spekulovat, jak odlišná mohla být situace, kdyby Masaryk souhlasil s účastí v protibolševických silách, v dobrovolnické armádě, o několik měsíců dříve. Nebo kdyby se Češi v květnu rozhodli táhnout na Moskvu společně s bílými, místo aby se probíjeli Sibiří k Vladivostoku.
Červenec 1918 byl pro bolševiky těžkým měsícem. Lenin si plně uvědomoval význam volžské fronty, otevřené Čechoslováky a jejich ruskými spojenci, jakož i význam samařské vlády (tzv. Komuc, jak se začala nazývat podle iniciál ruského názvu), založené skupinou sedmdesáti eserů z rozpuštěného Ustavodárného shromáždění a vedené Viktorem Černovem. Tato vláda dokázala vybudovat lidovou armádu, jež v srpnu 1918 čítala více než 10 000 mužů. (Od chvíle, kdy Komuc přijala krajní program levicových eserů, sama se zbavila podpory většiny bohatého vesnického obyvatelstva v oblasti.) Nebezpečí však signalizovala naléhavá Leninova výzva 1. srpna spolubojovníkům na (bolševické) frontě porazit Čečkovy oddíly: „Nyní je celý osud revoluce vsazen na jedinou kartu: rychlé vítězství nad Čechoslováky na frontě Kazaň - Ural - Samara. Všechno závisí jen na tom.“85) V tomto okamžiku československá armáda vskutku ohrožovala samu existenci bolševického režimu v Rusku. O několik měsíců dříve, ruku v ruce s ruskými protibolševickými silami, by bývala měla k jeho svržení mnohem lepší vyhlídky.
* * *
Josef Kalvoda „Genese Československa“: Kapitola 18 - Reflexe, rekapitulace a co bylo poté
Pravda je akademikovým mečem, protivenství výzvou a příležitostí – prof. Josef Kalvoda a historiografie českých soudobých dějin
* * *
Československá legie v Rusku - Naloženi bohatě cizími poklady ...
Jan Šinágl, 25.2.2018
* * *
…V roce 1953 umírají Stalin i Gottwald, v roce 1956 odhaluje Nikita Sergejevič Chruščov zločiny stalinismu. Teror odeznívá, země se přizpůsobuje novým podmínkám vytvořeným Košickou vládou i Vítězným Únorem a postupně se liberalizuje.
Po roce 1989 se utváří mýtus Vítězného února jako konce demokracie, přimknutí k SSSR, počátku teroru, útlaku a znárodňování, jak ho vyjadřuje úvodní citát z Wikipedie. Má stejnou funkci jako předchozí mýty o rakouském žaláři národů nebo mnichovské zradě: legitimovat novou vládnoucí garnituru nenávistí vůči předchozí a korumpovat národ velkorysým přerozdělováním cizích majetků.
Ke kuriózu země, kterou vlastní prezident dvakrát rozbil, podrobil Sovětskému svazu, provedl s jeho pomocí puč a nastolil diktaturu proletariátu je třeba připočítat také kuriózum země, která ho za to dodnes oslavuje sochami a zákony.
Read more...