… Pod lágrem teče v betonových skružích potok. Někde na území fabriky, ještě uvnitř plotu, se jednou skrz ty skruže proboural do potoka mukl a utekl. Asi po týdnu ho chytili, zabili a přivezli zpátky na lágr, kde byl na dvore na nosítkách vystaven. Celý lágr 
musel kolem těch nosítek defilovat. Dozorce SNB „Panák“ řval, že takto skončí každý, kdo se pokusí o útěk. (Bylo to nějak v roce 1963. Vrah nepotrestán.) … Jeden vězeň od nás chtěl z toho komunistického koncentráku uprchnout podzemní kanalizací. Na obou stranách ale byly mříže. Pepa tam zůstal chudák. Psi tam nechtěli vlézt, dozorci SNB se báli. Pouštěli tam plyn, kyselinu, elektřinu do vody, stříleli tam samopalem, pistolemi, všechno možné, aby ho vyštvali ven. Nevyštvali. Věděl, že by ho umlátili k smrti a pak vystavili na buzeráku v lágru všem ostatním. Po třech dnech je to přestalo bavit, tak tam opět pustili podzemní potok a otvor zabetonovali... Pepa je v tom kanále možná dodnes…
Továrnu PRECIOSA prakticky vlastní už 40 let bývalý komunistický ředitel této otrokářské manufaktury, Don Karl Ludvík z Liberce žijící většinou v utajení ve Švýcarsku, někdy i ve svém domě v Liberci. Dnes multimiliardář a vlastník možná největšího sklářského impéria na světě vybudovaného z potu a krve vězňů. Včetně těch, co zde byli zabiti anebo v hlubokém zoufalství, beznaději, depresi a všudypřítomném stresu a strachu z neustálých trestů spáchali sebevraždu.
* * *
26. dubna 2018 v Hradci Králové Knihovna města Hradec Králové - Svědectví spoluvězně Pavla Wonky o podmínkách v komunistických lágrech Jiří H. Kubík, Výbor na odhalování teroru KSČ v lágrech
Dobrý den. Kvůli nemoci zasílám svůj příspěvek poštou.
1. Politický kritik Pavel Wonka dostal od Československého Husákova režimu ze 70. a 80. let to nejstrašnější, co mohl kromě trestu smrti vůbec dostat. Nelidské až bestiální zacházení vedoucí k pomalé, trýznivé smrti, jakou umírá jen zapomenutá vystresovaná zvěř chycená v lese do železné pasti.
V prvním uvěznění byl v Plzni na Borech, v nechvalně známé otrokářské továrně Precioza. Ve druhém uvěznění byl dne 13. 8. 1987 přivezen k nám na lágr, do tzv. nápravně-výchovného ústavu (NVÚ) Minkovice-Liberec v rámci komunistického Sboru nápravné výchovy (SNV). Opět v otrokářské továrně Precioza. Což však s nápravou a výchovou téměř nesouviselo. Šlo jen o Rudý koncentrák. Nevyhlazovací pracovní koncentrák, jakých měli nacisté za Hitlera také několik. Tento byl jejich přesnou kopií. Lágr Minkau, jak mu podle německého Dachau říkali ostatní muklové, což sdělil ve svém motáku do Vídně politický vězeň J.Wolf.
2. U nás to však byl rusko – český koncentrák. V roce 1958 ho tajně vybudoval Ústřední výbor KSČ spolu se Státní Bezpečností. Asi v srpnu 1968 se k dohledu nad lágrem připojil i Sovětský Svaz. A to jeho okupační Sovětská Armáda z nedaleké posádky v Turnově. Ta měla s minkovickou věznicí podepsanou Smlouvu o družbě a v případě potřeby byla připravena k zásahu. Stejně jako nacistická armáda německých okupantů vypomáhala s dohledem nad českými lágry. Ruské státní symboly v metrové velikost (rudá hvězda, srp a kladivo) byly umístěny až do roku 1990 na hlavní bráně věznice. Fotografie o tom jsme pořídili za komunismu roku 1988.
3. Zde byl Pavel Wonka hned po příjezdu 13. 8. 1987 surově zmlácen některými bachaři. Lékařské ošetření mu bylo lékařem bachařem Peniškou zvaným Mengele odmítnuto i přes příznaky otřesu mozku. Na protest proti tomu odmítl pracovat v otrokářské Precioze, což vedlo k dalším kázeňským trestům, mlácení, držení v betonové kobce č. 17 na chodbě vlevo vzadu na baráku OVKT (Oddělení výkonu kázeňských trestů) viz foto, omezení jídla a podobnému mučení.
Zde se na něm mlácením, řvaním, terorizováním nebo jindy neoprávněnými tresty a psychickým deptáním uplatňovali kolegové nechvalně známého komunistického bachaře Vondrušky. Nechávali ho v ledové kobce jako v tom filmu Hrabě Monte Christo, dávali ho pak ven na vycházku do drátěné klece 4x4 metry u vchodu OVKT, kde musel chodit nebo spíš klopýtat neustále dokola, vyzáblý, hladový, v pantoflích o potrhaných hadrech, se zákazem mluvení s ostatními vězni. Smutek a těžká deprese od rána do večera, den co den, týden co týden, měsíc co měsíc, zcela zničený člověk.
Dle svědků šlo o dozorce Ježka, šilhavý tlusťoch, který také fackoval a mlátil vězně v kožených rukavicích, aby se nezranil o jejich čelisti a kosti, dále Burda, Zajíček, Myšák, Kulíšek. Všichni pod velením komunistického náčelníka lágru Šimka a náčelníka výchovy Patery, odporné bestie na první pohled, která šířila třídní nenávist komunistů ke všem ostatním a která kryla některé zločiny svých podřízených.
Patera byl jeden z pozvolných katů zabitého Pavla Wonky. Snažil se ho psychicky zlomit k sebevraždě jako i nás jeho kamarády, mezi nimi vzpomenu i politického vězně Jirku Boháče. Což se mu u obou podařilo. Zlomil je a přivedl na smrt. Wonka zemřel za pár měsíců. A i Boháč přežil lágr Minkovice jenom o pár týdnů a skončil jako neznámý na pardubickém hřbitově. Zakrátko po něm byl už po roku 1989 zabit někým z dozorců nebo z místní StB další politický vězeň a kritik otrokářské Preciozy René Matoušek z Liberce.
Za několik měsíců rudého teroru byl Pavel Wonka odvezen v polomrtvém stavu do vězeňské nemocnice v Praze Na Pankráci. Jeho stav se už příliš nezlepšil a za další měsíce už pak ve vazbě Hradec Králové s takto podlomenou psychikou a s podlomeným zdravím ničeným bestiemi z Minkovic zemřel.
4. Vznik a zánik lágru Minkovice
Byl vybudován 1. března v roce 1958 v malé, zaprášené, nevzhledné až odpudivé tovární obci Minkovice v Jizerských horách nedaleko města Liberec a rozhledny Ještěd v Severních Čechách. Tedy v poválečných Sudetech, kam byli pak poměrně často stěhovány různé sociální živly anebo zde čeští komunisté z Revolučních gard po vyhnání a vyvraždění původních obyvatel obsadili po válce jejich nemovitosti. I otec bachaře Vondrušky byl kriminální živel a agresivní násilník, recidivista. Lágr byl zrušen hned po sametové revoluci z listopadu 1989 a to 28. 2. 1990. Později byly otřesné podmínky v lágru nebezpečným důkazem a proto byly staré přízemní a jednopatrové baráky ubytovny z roku 1958 srovnány se zemí. (Zůstala pouze nově postavená 4-patrová ubytovna Korálek z roku 1988 a barák s bývalými trestními kobkami, kde byl mučen Pavel Wonka.) Dnes je na místě ubikací prázdný travnatý pozemek jakoby nelogicky obehnaný vysokou betonovou zdí s ostnatými dráty a již prázdnými koridory a strážnými věžemi. Již žádní psi a již žádní strážci se samopaly... Jen zdi, ploty, střílny a trávník a betonové nástupiště plné prožité bolesti a prožitého smutku. Památník dosud žádný...
Pojem Minkovice dodnes budí hrůzu a je stále synonymem zla. Bývalí političtí vězni mají i po 20, 30, 40 letech děsivé noční můry z prožitého teroru, anebo vážně podlomené zdraví, posttraumatický syndrom, stresový syndrom, depresivní syndrom, únavový syndrom, nemocné plíce atd.
5. Místo hrůzy - rudý koncentrák a kdo v něm byl koncentrován
Tato komunistická věznice se stala patrně nejobávanějším kriminálem v socialistickém Československu. Byli zde socialistickým režimem tzn. Ústředním výborem Komunistické strany Československa a jejich vládou po vzoru sovětských a nevyhlazovacích nacistických koncentráků koncentrováni vrazi, sexuální devianti a mezi nimi všichni do té doby neznámí političtí vězni. Byli považovaní KSČ za nejvýše nebezpečné osoby pro komunistickou stranu. Od 50. let pro ně byl v zákoně název "Bývalí lidé".
6. Novodobí otroci
Během socialismu se v lágru vystřídaly desetitisíce vězňů komunistického Československa. Nebyli to pouze kriminální vězňové, ale i vězni svědomí tedy političtí vězni. Byli zde zavírání za pouhé politické názory a projevy, které se nelíbily tehdejším mocným komunistům a za kladení odporu, nebo odboje totalitním praktikám socialistické vlády. KSČ 42 let tyranizovala český a slovenský národ pošlapáváním všech základních lidských práv.
Což byli tehdejším chorobným bolševickým viděním světa např. vytrvalí občanští aktivisté za lidská práva, nebojácní publicisté od nás i ze Západu, odsuzováni za tzv. pobuřování, neúspěšní emigranti zadržení na hranicích a navrátivší emigranti i se západoevropským občanstvím za tzv. "nedovolené opuštění republiky" ve skutečnosti za opuštění východoevropského koncentráku, tzv. vyzvědači tedy osoby informující demokratický svět o zločinech socialismu, nebo o fanatickém zbrojení armády ke studené válce, odpůrci povinné vojenské služby z náboženských důvodů, odbojáři kladoucí pasivní nebo aktivní odpor esenbákům a estébákům v jejich zločinech při potlačování lidských práv, vyhánění, mlácení, zavírání a jiné pronásledování občanů země za údajný teror, kritici zločineckých komunistických prezidentů, nebo Sovětského Svazu a socialistických států za jejich totalitní vládnutí a perzekuci vlastního obyvatelstva a další a další odpůrci zavrženíhodného a nelegitimního režimu.
7. Továrna na teror
Věznice byla začleněna do rozsáhlé továrny na skleněné výrobky, hlavně křišťálové ověsy, perly a šatony pro skleněné lustry, vyvážející se tehdy do celého socialistického a rozvojového světa. Ta se jmenovala Precioza národní podnik, závod 3 Jablonec nad Nisou. Práce byla tak těžká a pracovní normy tak vysilující, že zde lidé získávali plno různých nemocí a úrazů, padali vysílením, podléhali zraněním a psychickému zoufalství. Pracovní normy byly tak přemrštěné, že ani s vypětím všech sil nebylo možné je plnit. Vládní režim tak pouze vystřídal fyzický teror ve věznicích 50. let za teror pracovní a teror psychický. Účinky měl v podstatě stejné, avšak režim se ve světě už mohl chlubit, že už po něm nezůstávají mrtvoly zabitých a umučených vězňů, jako tomu bylo v 50. letech. Pouze vyhublé, fyzicky a psychicky podlomené trosky.
8. Dozorci - bachaři
Pracovní teror ve špinavé a páchnoucí, temné továrně byl doplňován psychickým terorem na starých barácích v lágru. Tu ovládali kápové (vězeňští vůdci) a bachaři (příslušníci SNV). Zde vládl přísný vězeňský a vojenský režim, který kontrolovali vychovatelé jednotlivých oddílů, referenti tábora, referenti VO (Vnitřní ochrana neboli tajná policie) a referenti OVKT (jakási věznice ve věznici - oddělení výkonu kázeňských trestů - jinak betonové kobky - lidově díra). V táboře bývalo na malé ploše uvězněno až tisíc muklů (mukl - lidově: muž určený k likvidaci, pojem z komunistických věznic 50. let). Dále zde bylo velitelství a hospodářské budovy.
9. Utajování lágru
O existenci lágru se mluvit ani psát nikde nesmělo. Bylo to státní tajemství. Založení lágru proběhlo tajným rozkazem ministra vnitra - viz fotografie v dokumentu. Všichni dozorci museli podepsat služební tajemství. Všichni propouštění vězni museli nejprve podepsat mlčenlivost o všem, co zde zažili. Zveřejnění takových informací se pak rovnalo obvinění ze špionáže, anebo poškozování státních zájmů s mnohaletým vězením. Téměř nikdo o něm tady v Československu a ve světě nevěděl. Na lágru se odehrálo mnoho smutných i tragických příběhů jak běžných vězňů, tak nevinných lidí, o kterých se naprostá většina českého a slovenského národa díky naprostému utajení tohoto koncentráku za celých 32 let jeho existence nikdy nedozvěděla. Část z nich byla politických. O těchto příbězích zde chceme poskytovat dokumentaci. Smyslem je podat svědectví o nedávné době národního temna, kdy komunisté naší zemi 42 let devastovali a ničili duše i životy nesvobodných občanů.
10. Strůjci teroru
Viníkem všech zločinů, které se tehdy v naší společnosti a ve státních lágrech odehrávaly, byly konkrétní často i dosud žijící osoby a konkrétní organizace. A to prezidenti Československé republiky, naposledy doktor Gustáv Husák - generální tajemník Komunistické strany Československa. Ministři tehdejších vlád a poslanci tehdejšího parlamentu. Např. premiér Lubomír Štrougal. Komunistická strana Československa - KSČ. Její ústřední výbor a jeho členové Jakeš, Bilak, Hegenbart, a dlaší, její krajské a okresní výbory a jejich členové. Tajná politická policie neboli Státní bezpečnost (STB). Část běžné policie neboli Sbor národní bezpečnosti (SNB). Vojenská kontrarozvědka (VKR). Bachaři aneb Sbor nápravné výchovy (SNV). Nezákonná armáda KSČ - Lidové milice (LM). Velitelé všech těchto útvarů a všichni aktivní vykonavatelé a zaměstnanci všech těchto útvarů a aktivní a fanatičtí členové komunistické strany. Strany prohlášené zákonem 198/2003 Sb. za zločineckou organizaci. Strany, která je v drobné přeměně v parlamentu naší země dodnes...
11. Epilog
Protože lidé jsou nepoučitelní a mají krátkou paměť, vždy hrozí opakování hrůzné minulosti. Aby to už nikdy nenastalo, je nutné tyto události mladým lidem neustále připomínat.
26.4.2018
Jiří H. Kubík, politický vězeň
* * *
Barák oddílu B a E,F jak vypadal od roku 1958 až do února 1990, kdy odsud odvezli poslední vězně do Ostrova nad Ohří.
Resp. až do roku 2002, kdy byly baráky využívané i nadále továrnou Preciosa n.p., později Preciosa Gulf s.r.o. Dubai, Spojené Arabské Emiráte (SAE), zbourány. Továrnu prakticky vlastní už 35 let bývalý komunistický ředitel této otrokářské manufaktury, dnes multimiliardář a vlastník největšího sklářského impéria na světě, vybudovaného z potu a krve vězňů včetně těch, co zde byli zabiti anebo v hlubokém zoufalství, beznaději, depresi a všudypřítomném stresu a strachu z neustálých trestů, spáchali sebevraždu - Don Karl Ludvík z Liberce, žijící 30 let v utajení většinou ve Švýcarsku.
* * *
4. 11. 2010 přišla ze Švýcarska vzpomínka na vraždu starou 48 let :
Pod lágrem teče v betonových skružích potok. Někde na území fabriky, ještě uvnitř plotu, se jednou skrz ty skruže proboural do potoka mukl a utekl. Asi po týdnu ho chytili, zabili a přivezli zpátky na lágr, kde byl na dvore na nosítkách vystaven. Celý lágr musel kolem těch nosítek defilovat. Dozorce SNB „Panák“ řval, že takto skončí každý, kdo se pokusí o útěk. (Bylo to nějak v roce 1963. Vrah nepotrestán.)
Jindřich Masat, politický vězeň
Luzern, 4.11.2010, Švýcarsko
* * *
Doplněna informací Jiřího Boháče starou 21 let :
Jeden vězeň od nás chtěl z toho komunistického koncentráku uprchnout podzemní kanalizací. Na obou stranách ale byly mříže. Pepa tam zůstal chudák. Psi tam nechtěli vlézt, dozorci SNB se báli. Pouštěli tam plyn, kyselinu, elektřinu do vody, stříleli tam samopalem, pistolemi, všechno možné, aby ho vyštvali ven. Nevyštvali. Věděl, že by ho umlátili k smrti a pak vystavili na buzeráku v lágru všem ostatním. Po třech dnech je to přestalo bavit, tak tam opět pustili podzemní potok a otvor zabetonovali... Pepa je v tom kanále možná dodnes…
(Leden 1990)
Jiří Boháč, Pardubice, politický vězeň v Minkovicích u Liberce
* * *
Celá příloha s dalším otřesným čtením a fotografiemi!
To jsme to za zemi, kdy se člověku nechce vyslovit slovo národ, která je schopna takovýchto zvěrstvech na vlastních lidech, mnohdy těch nejlepších z nejlepších?! Po přečtení tohoto textu a prohlídnutí fotografií pochopíme, proč dnes raději stavíme pomníky nacistickým obětem, než obětem ještě zločinnějšího komunistického systému. Na památník Lety vynakládá stát stamiliony korun, ale na Minkovice ani korunu !!! Byl někdy posmrtně vyznamenán Jan Palach?!
Země, která zamlčuje své vlastní zločiny a poukazuje jen na zločiny jiných prokazuje, že ti co vládli dříve si svoji moc a vliv udržují dodnes. Toto by mělo být výzvou každému slušnému občanu, abychom si minulost nemuseli opakovat a naši potomci se opět nemuseli divit našemu selhání.
Vezměme si příklad ze SRN, kde se o zločinech nacismu vyučuje na školách, děti navštěvují nacistické koncentrační tábory, konají se veřejné debaty, média informují. Naše děti znají také, díky takřka nepřetržitému informování veřejnoprávní ČT, vše o zločinech, ale jen nacismu. Pokud se informuje o zločinech komunistů, tak jsou buď ve škole, nebo už spí… Chceme snad všichni opět „usnout“ a potom se opět divit?!
Jan Šinágl, 27.4.2018
* * *
Hradec Králové 26.4.2018: Seminář ke 30.výročí mučednické smrti Pavla Wonky
* * *
Dokumentační portál o Státní bezpečnosti – iBADATELNA
* * *
„Satellite 1-416“, Kanada, str. 6+7, Aleš Březina: May 10, 2018 Fešácké kriminály: Pankrác, Libkovice a Bory Srovnávací úvaha
P.S.
Tento příspěvek pana Březiny je skvělý, nesrovnatelný s poněkud zlehčujícím v Hradci Králové. Dle Čechoameričana Jana Beneše, zabil Otakar Motejl pod vlivem alkoholu na červenou člověka. Toho měla využít StB, kdy obhajoval politické vězně a disidenty. To je třeba připomenout, aniž bych zpochybňoval kus dobré práce pana Motejla, zejména ve funkci ombudsmana. Pan Březina mi tuto informaci potvrdil. J.Š. 20.5.2018
Read more...