Na svém webu oznámil jednání ve věci žaloby na ing. Tomáše Hradílka dne 12.dubna. Soud se konal dne
25.dubna, reakci napsal 26.dubna. Byla zveřejněna až 3.května.
Cituji z jeho článku: „Doneslo se mi, že Ing. Tomáš Hradílek se při čtení jmen obětí holokaustu údajně měl vyjádřit v tom smyslu, že lituje svých výroků o mně. Měl jsem proto v úmyslu si před samotným soudem vzít slovo a Hradílka vyzvat k tomu, zda nechce své výroky přehodnotit a za předpokladu, že by uznal, že byl lidmi ze speciálního týmu ÚOOZ, BIS a PČR Ostrava prostě přesvědčen o mém pachatelství výbuchů, mu nabídnout smír.“ Typický Hučín píše „ůdajně“, ale hned píše „své výroky“, jakoby to pan Hradílek skutečně řekl. Hovořil jsem s ním. Nikdy to neřekl, ani ve snu by ho to nenapadlo. Reagovat na článek mu za to nestojí. Na konci článku Hučín píše: „Nakonec mi nezbývá než zopakovat, co jsem řekl už mnohokrát: Pro mne třetí odboj ještě neskončil.“
K tomu lze jen dodat, že žádný boj oceněného příslušníka III.odboje se statusem válečného veterána, jsem nezaznamenal, mimo jeho soudních sporů? Své kamarády, resp. bývalé nepodporuje, na jejich soudy nechodí, ale možná má mnoho práce jako spolumajitel přerovské firmy KAZETO. Jediným „bojem“ byl zřejmě jen ten v roce 1968, kdy ze zálohy zastřelil dva příslušníky ruské okupační armády. Je nepochopitelné, proč se tento „hrdina“ ke svému „hrdinskému“ činu přihlásil až po tolika letech?! Hodnocení jeho bývalého nadřízeného ředitele BIS Jířího Růžka o jeho skutečném charakteru je vypovídající. Spíše sebestředný chuligán, který o vyšších pohnutkách svého jednání umí jen dobře mluvit.
Jan Šinágl, 5.5.2018
* * *
Z labyrintu duše Vladimíra Hučína
Ukázky z „Inspektor Clouseau“ (str. 194), věnované Vladimíru Hučínovi:
Dlouho jsem zvažoval, zdali mám psát o působení Vladimíra Hučína v BIS a potížích a zádrhelech, které z toho zpravodajské službě vznikly. Rozhodnutí padlo, když jsem si náhodně přečetl úryvek z jeho knihy, stejně jako několik výlevů věčně uřvaného a ublíženého samozvaného reprezentanta třetího odboje, který byl a je na kordy se všemi, kdo skutečně nějakým rozumným způsobem oponovali komunistickému režimu.
… Hučín měl pověst odhodlaného militantního antikomunisty, a když jsem tenhle návrh konzultoval s Honzou Princem, ředitelem krajského úřadu v Olomouci, tak také nebyl proti. To jsem ale netušil, co se z toho vyklube,“ vyprávěl mi Zdenek Vodsloň.
Když jsem přišel v létě roku 1999 do BIS, nechal jsem si zpracovat přehled aktuální zpravodajské situace na území České republiky. K svému velkému překvapení jsem zjistil, že zatímco v celé republice je situace v oblasti levicového extremismu vcelku poklidná a pouze ve velkých městech se projevují anarcho-autonomní skupiny ve střetech s pravicovými radikály, na Přerovsku řádí komunisté a estébáci jako Černá ruka a připravují jeden puč za druhým.
… Pátral jsem po zdroji těchto alarmujících zpráv a dozvěděl se lakonické sdělení: „To je od Hučína!“ „No, a co?“ ptal jsem se. „No, a nic; on tam vede soukromou válku s komunisty a estébáky,“ dozvěděl jsem se na vysvětlenou. Pochopil jsem, že Hučínovo „zpravodajství“ je vnímáno jako jakýsi zpravodajský folklor, který vlastně nikdo nebere vážně.
… „Padesát procent celkové informační produkce odboru zajišťuje Vladimír Hučín,“ sdělil mi pan Částečka. A pak řekl něco, z čeho dodnes nejsem moudrý: „Budete se mnou souhlasit, pane řediteli, že náš teritoriální odbor je nejdůležitější, protože na našem teritoriu je nejhustší železniční a dopravní síť!“ Okamžitě jsem si vzpomněl na V. I. Lenina, který měřil sílu imperialismu tunami vytavené oceli a tisícovkami kilometrů kolejí. Ale co to vypovídá o zpravodajské situaci v České republice na přelomu tisíciletí, tázal jsem se v duchu?
Ředitel Částečka mi představil Vladimíra Hučína, který se mi snad ani jednou nepodíval do očí a vytrvale a fascinovaně hleděl do kouta místnosti. „Pane Hučíne, věřím, že své soudní pře dovedete do spravedlivého konce. Jenom vás žádám, abyste do nich nevtahoval BIS a nebral ji jako rukojmí do vašeho osobního sporu.“ To bylo jedinkrát a naposledy, co jsem se setkal s Vladimírem Hučínem; nemohu ani říci mluvil, protože on v mé přítomnosti neřekl ani slovo. Někde jsem si později přečetl, že to byl jeho výraz vzdoru a pohrdání, jímž mne počastoval. Já to hodnotím jako nevychovanost a projev buranství.
Po této návštěvě mi bylo jedno naprosto jasné: K zpravodajské činnosti a výstupům z olomouckého teritoriálního odboru je potřeba přistupovat s maximální obezřetností.
Takto jsem instruoval náměstka Langa i náměstka Navrátila s tím, že neřízená střela Hučín dřív nebo později vyrobí zpravodajské službě nějaký malér, zatímco jeho informace již stačily zahnojit poznatkový fond BIS. V obojím jsem měl bohužel pravdu.
Pokud se bude někdo v budoucnu zabývat historií dezinformace, ba dokonce cílenému snažení uvést svoji vlastní zpravodajskou organizaci v omyl, pak by mu neměla uniknout originální metoda, kterou používal Vladimír Hučín. Těsně před zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze dorazila z Olomouce informace, že vedle všech levicových radikálů z celé Evropy, kteří mimochodem v Praze už byli, dorazí protestovat proti kapitalismu též pět tisíc ostravských dělníků. Dělníků a havířů, radikalizovaných, organizovaných a vedených členy KSČM! Nad touhle informací jsem kroutil hlavou, protože jsem věděl, že pět tisíc Ostraváků by do Prahy vylákal jen zápas Sparty s Baníkem o ligový titul nebo volná vstupenka na pivní festival. Proto jsem pátral po zdroji tohoto poznatku a bylo mi řečeno, že informace pochází ze dvou nezávislých agenturních zdrojů, tedy by měla být pravdivá. Nebyl čas zjišťovat, kdo je kdo, a tak se policie připravovala na nával naštvaných havířů.
Protestní akce proběhly a kolem pražského Kongresového centra se rozpoutaly boje jako kdysi v dávné historii o Vítkov, jenže při nich chybělo oněch pět tisíc avizovaných Ostravanů. Když bouře opadly, nechal jsem si znovu piMložit „věštby“ z Olomouce. Vcelku jednoduše jsem se dobral k tomu, že vskutku dva agenturní zdroje potvrdily řečené. Jenže když jsem ověřoval, kdo jsou ty dva agenturní zdroje, málem jsem padl do mdlob! Vladimír Hučín totiž jednu a tutéž osobu evidoval dvakrát, pokaždé pro jinou oblast zpravodajské působnosti BIS! To je ve zpravodajství stejný faul, jako byste ve fotbale protihráči schválně ukopli hlavu, a trestá se vyloučením do konce života! …Musím říci, že by mě nikdy nenapadlo sušit kočku v mikrovlnné troubě nebo evidovat jednu osobu jako dva zdroje.
Teprve pozdější vyšetřování vneslo jasno do neotřelých a originálních zpravodajských postupů Vladimíra Hučína. Jeho agenturní zdroj, v dikci zákona „osoba jednající ve prospěch BIS“, totiž ve skutečnosti působil jako agent-provokatér, který jen plnil Hučínovy pokyny. Jinými slovy, dostal za úkol zorganizovat protestní shromáždění členů KSČ/KSČM před krajským úřadem BIS a konal. O připravované levičácké akci informoval svého řídícího důstojníka BIS, který zpracoval informační výstup. A ejhle, v avizovaný den a avizovanou hodinu se sešlo deset, patnáct křiklounů před úřadovnou BIS a provolávali hanbu prezidentu Havlovi a Vladimíru Hučínovi! Za tohle „byla osoba jednající ve prospěch BIS“ střídmě, ale pravidelně odměňována z tzv. zvláštních finančních prostředků zpravodajské služby! Zpravodajský cyklus se uzavřel a nemělo to chybu, že?
Konec Hučínovy zpravodajské kariéry nakonec přineslo policejní vyšetřování menších výbuchů a explozí, které Hučín informačně přisuzoval komunistickým extremistům, ale které nesly zřetelné stopy metodiky jeho „třetího odboje“. Vzpomínám si, že policie žádala BIS o spolupráci a ředitel Částečka navrhl za styčného důstojníka Vladimíra Hučína. Tenhle fundovaný návrh policisty uvedl v úžas, protože to byl právě Vladimír Hučín, jehož vedli v jedné z vyšetřovacích verzí jako možného pachatele.
Horká stopa dovedla detektivy Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu až domů k Vladimíru Hučínovi, kde při domovní prohlídce odhalili stovky lustračních formulářů na osoby, které neměly s Hučínovou zpravodajskou situací nic společného. Vedle toho našli jak dokumenty z archivu bývalé StB, tak klasifikované dokumenty, které již měly prokazatelně původ v BIS. Sbírku rozmnožily dvě bez oprávnění držené malorážky, z toho jedna s dalekohledem. Na místním hřbitově objevili policisté Hučínův depozit, kde měl schovány chemikálie, třaskaviny a rozbušky. Z pohledu ředitele BIS toho bylo dost na Hučínovo postavení mimo službu a propuštění.
Během vyšetřování i soudního procesu docházelo k různým anomáliím a „časovým smyčkám“. Nedovolené ozbrojování na sebe vzala paní Hučínová (bývalá členka KSČ. J.Š.), matka Vladimíra Hučína, s vysvětlením, že zbraně si u ní uložil tehdy již mrtvý bývalý politický vězeň. Prezident Havel udělil paní Hučínové milost, aniž by se on či jeho aparát pozastavil nad faktem, že zbraně byly podle výrobních čísel vyrobeny až dva roky poté, co je měl do policejního protokolu uvedený člověk deponovat u Hučínů.
Musím otevřeně říci, že jsem si oddychl, když Vladimír Hučín přestal být příslušníkem BIS stejně jako jeho nadřízený Vladimír Částečka. Toho vystřídal Jan Princ, jenž se vrátil na místo svého původního působení a začal dávat „zakletý“ teritoriální odbor do pořádku. S Janem Princem jsme měli na některé věci rozdílný názor, ale věděl jsem, že má dost zkušeností, které mu nedovolí opakovat stejné chyby, a mohl jsem se na něj stoprocentně spolehnout. Nicméně oba jsme se ocitli na Hučínově „černé listině“. Ale to beru z výše uvedeného jako vyznamenání.
Konečně nechci zapomenout, že Vladimír Hučín nedělal problémy jen mně, ale i mým předchůdcům. JUDr. Jan Panaš, ředitel inspekce BIS, mi vyprávěl, že si ho pozval už Stanislav Devátý a společně se radili, jak se vyrovnat s Hučínovými aktivitami, respektive jak ho dostat ven ze služby. To samé potvrdil i ředitel odboru vnitřní bezpečnosti JUDr. Petr Mencl. Ptám se sám sebe, zda to byl tentýž Standa Devátý, který prý při procesu s Vladimírem Hučínem prohlásil, že lepšího zpravodajce neznal? Inu, jak zpívá Marta Kubišová: „Časy se měěěnííí!“
Read more...