Debata proběhla dne 21.5.2018. Průzkum univerzity v Harvardu z května 2017: „Češi jsou nejrasističtější a nejnesnášenlivější národ v Evropě.“ Nedivme se, že poslední český král moudrý a vzdělaný, odstoupil z trůnu znechucen chováním českých stavů. Kořeny jsou mnohem hlubší. Nemohou je napravit ani sebemoudřejší knihy, které jen konstatují vysvětlují, ale nic neřeší. O životě se nepíše, aktivně se žije a je tvořen především pozitivními činy. (vlevo LN, 24.5.2018)
Můj vstup do diskuse (56:10 min.) byl stručný. Kvůli nedostatku času není snadné říci vše v potřebné formě a obsahu. Bohužel jsem musel odejít kvůli dopravnímu spojení předčasně. Na moji kritiku Petra Pitharta a jeho vlády, kdy okradla Jana A. Baťu podruhé, reagováno nebylo. Další postřehy níže.
* * *
* * *
Jsou Češi národ, nebo etnikum?
* * *
Tyto výroky mne zaujali: „Národ je permanentní plebiscit.“ - Pekař: „Naše dějiny jsou nejsilnější politickou zbraní.“ – „Nálada v zemi se odvíjí od stavu její politické scény.“ - „Národ je společenství které si rozhodné, které příběhy si bude vyprávět a které ne.“ Dodávám - Vyspělý národ si připomíná hlavně ty špatné příběhy, aby se nedopouštěl stejných chyb! Vystoupení Petra Pitharta bylo slabé, kdy budil dojem, že jeho hlavním zájmem je propagovat svoji novou knihu. Erik Tábery, šéfredaktor týdeníku RESPEKT, neřekl v podstatě nic nového a objevného. Skutečnou pravdu říci a obhajovat vyžaduje v dnešní české společnosti odvahu, která je daná stupněm nezávislosti médií a má nutně své hranice. Věřím, že bych jako panelista dokázal svými informacemi a postřehy zaujmout mnohem více, jako jistě i mnoho jiných. Nemají-li ovšem potřebné „veřejnomediální razítko“, zbývá jim jen internet a styk s veřejností v běžném životě. Osobně diskutuji s desítkami neznámých lidí každý týden, kdy mi dávají většinou za pravdu. Je to skvělý „feedback“ pro moji práci a potvrzení její potřebnosti. Nevnucuji, nabízím a nechám na druhé straně jak se sama zachová k novým informacím a pohledům.
Kdysi jsme byli národem Čechů, Němců, Moravanů, Slezanů, Slováků, Rusínů, Židů, šlechty a dalších, kdy se tyto vrstvy vzájemně prolínaly ku prospěchu většiny. Národ se chová jinak. My se dnes chováme jako etnikum, které není druhými „korigováno ve špatném a nemravném“ se všemi negativními dopady, především v oblasti mravní. S vyjádřením Petra Pitharta ohledně elit a hodnot nemohu souhlasit. Nelze je odsuzovat z principu jenom proto, že se elitou a představiteli hodnot stali většinou lidé, které jejich nositeli nebyli. Naopak je třeba dělat vše pro to, aby byly obnoveny jejich skutečnými nositeli. Vládne-li moudrost a normálnost, projeví se to spokojeností v celé společnosti.
My se bojíme, nebojujeme, neobětujeme, neriskujeme, jsme plni strachu a obav. Umíme jen konstatovat, kritizovat, zpochybňovat ty, co něco dělají a čekat, až to za nás udělají druzí. Naději nepřipustíme. Čekání na Godota. Postoj otroka, který si zaslouží jen otroctví. Svoboda se vyhýbá těm, kteří o ní jen mluví v kabaretech, hospodách, v supermarketech a na chatách, upřednostňujíce osobní pohodu a profit bez schopnosti spojit se v zájmu nadosobního a vyššího. Nejnovější vtip z českých hospod: „Ahoj Pepo. Víš proč pořád teď Češi kritizujou tu Evropskou unii? No nevím. No protože jim nikdo nic za to neudělá. Nemusejí to říkat druhýmu do ucha.“
LN, 26.5.2018, V sovětském orientu, Petra Procházková: Staročínský filosof Lao-c´: „Nejlepší vladař je pouze ten o kterém lidi ví pouze to, že existuje.“ Cituje mj. skvělé nezávislé středoasijské médium Ferghana, jehož redakce si za současný vzor vybrala Švýcarsko: „Ve Švýcarsku např. zdaleka ne všichni obyvatelé znají jméno presidenta, kterého volí na rok… Nehledě na to, že lidé ve Švýcarsku žijí celkem úspěšně.“ To mohu potvrdit a platí to i pro mnoho politiků. Ti jsou hodnoceni občany tím co kolem sebe vidí. Jejich projevy je v podstatě nezajímají i když jich moc není a jsou o to zajímavější. Jsou-li spokojení, zvolí stejné, není-li tomu tak, dají možnost druhým. To si politici dobře uvědomují. Proto taky nelze srovnávat odbornou a charakterovou kvalitu švýcarských politiků s českými.
Kdekdo nadává a kritizuje politiku. Když se zeptám a co pro její změnu uděláte Vy? Nejprve překvapení a potom častá odpověď: „Co já sám zmohu?“ Pokud to řeknou všichni voliči s takovým postojem, tak opravdu nezmohou nic - pouze svým „ovčanským“ chováním pomohou k moci všehoschopným. To nutně vede ke krizím, které končí vždy vládou silné osobnosti, když je situace nadále neudržitelná. Může to být „Hitler i Masaryk“, tedy v negativním i pozitivním smyslu. Většině je to jedno i když mluví jinak. „Pohodové hodnoty“, hospody, chaty, supermarkety, vždy většina upřednostňuje před skutečnými „nepohodovými“. O ty je třeba usilovat trvale, každý den.
Až ztratíme i „pohodové hodnoty“, bude pozdě, ale to nám nebude bránit opět nadávat na kdeco a kdekoho, ovšem už ne veřejně. Naše nedávná i staletá minulost je takovýchto postojů a důkazů plná. Začátkem je přiznat si pravdu o naší minulosti a sobě samých, chceme-li se posunout dále a přestat se neustále ublíženě vymlouvat na druhé. Prostě přestat být ustrašeným, manipulovatelným ovčanem a být občanem, který jediný garantuje svobodu a demokracii, převažuje-li ve státě kde žije.
Jan Šinágl, 28.5.2018
* * *
Plzeň za protektorátu. Je načase zbavit se některých iluzí o hrdinství
To je opravdu silná směs pocitů. Co z toho všeho pro vás vyplývá?
Více než pět měsíců jsem pročítal protektorátní noviny. Den po dni, různé drby, články o tom, jak bylo o víkendu, jak lidi žili, jak a kde byli na výletě, jak oblehli cirkus, když přijel. Když hrála Viktorie se Spartou, na hřišti burácelo téměř 20 tisíc lidí. Pak si člověk uvědomí, že jak jde čas, mění se epochy, zřízení a vlády, ale lidi jsou pořád stejní. Varování do dnešní doby zní, že se snadno můžeme ocitnout v podobné situaci – zase s námi může někdo manipulovat, zase bude spousta lidí žít hlavně svými problémy a bude ochotna se přizpůsobit. Proto myslím, že je nutné tyhle věci připomínat. Lidi možná ztratí nějakou iluzi o heroizmu a hrdinství a nesmiřitelnosti, ale život jde jinak. Stát určitě chce mít historii plnou hrdinů, ale skutečná historie je jiná. Letos máme sté výročí republiky a já čekám, že se nebudeme jen plácat po ramenou.
* * *
Jan Urban: Oslavy Československa? Vyhnali jsme Němce, přijali diktaturu a zbavili se Slovenska
Jak hodně lze říci za pouhých 168 vteřin… Z řád českých Němců či jejich potomků pochází 10 nositelů Nobelovy ceny, včetně první ženy Bertha von Suttner Kinský, první bojovnice proti válkám a přítelkyně Alfreda Nobela… Ani na medailích se znakem první republiky ke 100. výročí založení Československa nenaleznete znak Podkarpatského medvěda?! V podstatě jsou falešné. Můžete ho v Praze najít ještě na budově ministerstva financí. Vzpomínáme vzniku republiky, ale rozhodně ne samostatnosti. Stále se chováme ustrašeně, nesebevědomě, bez hrdosti a statečnosti, jen abychom nepopudili. Nedivme se potom stavu země a společnosti, která se stále bojí přiznat pravdu o své minulosti. Kdo se bojí pravdy a žije ve lži, hrozí mu stále její opakování.
Bývá dobrým zvykem vyspělých zemí při významných výročích postavit hodnotnou stavbu, např. Národní knihovnu, my jsme se zmohli jen na falešné medaile…
* * *
Český politik Karel Kramář (1860-1937) připomněl občanům v prosinci 1918 jejich povinnosti: „Jsme to my, kteří požadovali, aby u nás Němci zůstali. Na věčnost, dokud bude republika existovat, měli by s námi žít, a také bychom měli vzít ohled na psychologii německého národa … Odplata není žádný program … slíbili jsme našim Němcům, že je nebudeme utlačovat ani národně, ani kulturně, ani hospodářsky, a to bychom měli také dodržet. Prosím, aby nikde nedocházelo k násilným činům. Stydím se do hloubky své duše, když odstraňujeme a zakazujeme německé nápisy, nebo zakazujeme hovořit německy.“
(Christian Willars, Die böhmische Zitadelle, str. 237).
* * *
„Quislingové podporovaní Ruskem. Hnůj v poslaneckém chlívku páchne, protože není u nás nikoho, kdo by je vyhnal a po nich uklidil.“
„Naši šašci dělali salto mortale, říkajíc tomu sametová revoluce, nebo převrat. Byl to přemet o 360 stupňů. Ti co měli odejít zůstali. Ti, kteří to měli vykonat poslanci, senátoři, tam zůstali s nimi. My občané s klíči jsme odešli z ulic domů. Oba protektoráty nás tomu naučily. Blaničtí rytíři vzkazují, že je to pověra. Musíme se ochránit sami.“
K.Mrzílek
Read more...