Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Karel Kryl: „Zaujímáme postoje, místo abychom stáli!“

Vážený pane Šinágle!

Ještě dodatečně Vám zasílám svoji předmluvu k asi sedmému vydání Mirkovy Analýzy. Upozorňuji zde na kontinuální proces předání moci a majetku (rozdělení). Mirek již v prosinci 1989 žádal písemně Havla, aby zveřejnil záruky, které OF a vládnoucí garnitura  poskytla komunistům v rámci předání moci a rozdělení majetku. Pochopitelně, že nedostal žádnou odpověď. Výsledkem je stávající - vládnoucí forma korporativního fašismu, v níž mají komunisté své pevné místo a hrají stejnou roli jako ostatní korporace, včetně odborů, politických stran a hnutí. Je to patrné z toho, že nikdy nebylo dosaženo žádných pozitivních ústupků od programu vládnoucího mainstreamu. Všichni hrají za podíl na ukradeném majetku a penězovodech z našich kapes společnou hru. Vůbec nezáleží na tom, jde-li o Kalouska, Ransdorfa, Nečase, Havla, Vojtěch Filipa, Schwarzenberga či Grebeníčka. Je to jedna  svoloč! Kdyby nehráli stejnou hru, tak už na svých místech nejsou!

Srdečně zdravím

J. Dolejší, 23.3.2011

PŘEDMLUVA K ANYLÝZE 17. LISTOPADU 1989 MIROSLAVA DOLEJŠÍHO

„V politice není absolutního dobra nebo zla, vše záleží na okolnostech. Lidé přivyknou určitým poměrům, neradi se od nich odchylují a když nemají příčiny zla přímo na očích, jeví se jim jako domněnka."

Niccoló Machiavelli

Nejdůležitějším - životně významným úkolem skutečných politických garnitur moderních států druhé poloviny XX. století i současnosti je zajištění KONTINUITY MOCI.

Tato kontinuita dopřává „vyvoleným" stálý podíl na moci a majetku bez ohledu na měnícím se vnějším politickém klimatu či jeho reprezentantech, vybíraných na jedno použití s ohledem na jejich ochotu k mentální prostituci.

Stěžejní zásluhu na mičurinském vypěstění disidentského hnutí v bývalém SSSR a v celé východní Evropě má nepochybně Jurij Vladimírovič Andropov, předseda Výboru státní bezpečnosti KGB v letech 1967 až 1982, generální tajemník ÚV KSSS v letech 1982 až 1984 a jím vybudovaný - omlazený zpravodajský tým. Neobyčejně schopný, inteligentní, pragmatický a vzdělaný šéf tajných služeb a diplomat vypěstil z bývalých prominentů komunistického režimu (Sacharov, Bonnerová. Medvěděv a další) použitelné disidenty, strategickou zálohu pro nadcházející změny.

O tom, že tyto změny jsou neodvratné, věděla KGB velice dobře od roku 1972, kdy byly pod jejím dohledem podepsány první smlouvy mezi SRN a NDR o částečné normalizaci vztahů mezi oběma státy. Připravovala se mírová smlouva s Německem a v jejím důsledku í sjednocení země, tedy faktický rozpad Východního bloku. Tyto změny se musely logicky promítnout do politického a společenského klimatu celé Evropy, o čemž nepochybovaly ani dobře informované a ke spolupráci ochotné zpravodajské služby Západu, zejména partnerská CIA. Bylo by sebevražedné, kdyby nastávající vývoj nebyl podroben vzájemně korektní kontrole.

Od počátku sedmdesátých let bylo rovněž zřejmé, že SSSR ztrácí dynamiku v obapolné výhodné americko-sovětské exploataci světa. Potvrzením toho byl i negativní výsledek jednání v Reykjavíku 12.10.1986 mezi Reaganem a Gorbačovem o Strategické jaderné iniciativě USA. Michail Gorbačov, pragmatický, až po samu gumu flexibilní a ctižádostivý politik, byl právě tím mužem, kterého si Andropov ještě před svou smrtí v roce 1984 vybral jako hlavního aktéra následujících změn. Gorbačov byl také od svého nástupu k mocí v roce 1985 přijímán a mocně propagačně, později též hmotně podporován reprezentací Západu, především USA, a to i navzdory jeho drastickému postupu vůči předčasným „národním revolucím" v Pobaltí.

Podle scénáře, vypracovaného KGB a akceptovaného CIA, začala příprava disidentů v celé východní Evropě. Nejméně obtížná byla tato akce v Československu, kde byla již v normalizačních prověrkách let 1969 až 1970 vytvořena z bývalých funkcionářů KSČ dostatečně početná strategická záloha pozdější opozice, disentu a „nových mocenských garnitur". Vytvořením Charty 77 dne 1. ledna 1977 pod přímou patronací KGB a StB, byl tento proces obratně završen. Spontánní, tj. bezpečnostními složkami nekultivovaný odpor jednotlivců, byl okamžitě a brutálně potlačen. „Svobodný Západ" mu nevěnoval sebemenší pozornost, a to ani po naléhavých prosbách a žádostech příbuzných obětí. Šlo totiž o cosi mimo scénář, co režiséři na obou stranách nepřipouštěli.

Perfektně zinscenované divadelní představení, realizované za štědrých finančních dotací USA pro herce a komedianty, se v celé východní Evropě rozběhlo ve druhé polovině roku 1989. Kabaretní představení „sametové revoluce" 17.listopadu 1989, v němž byla užita nespokojenost snadno manipulované mládeže, mělo sice drobné vady na kráse v podobě fingované „hrdinné smrti" demonstrujícího studenta Růžičky alias poručíka StB Žífčáka, ale kdo by o takové maličkosti dbal ve víru „omamné revoluce".

Poslední skutečně významné detaily scénáře k finále již rozehraných „sametových revolucí" byly dojednány na summitu Gorbačova a prezidenta Bushe, stejně jako mezi vrcholnými experty KGB a CIA, na Maltě dne 3.prosince 1989. Byly zde přijaty garance nedotknutelnosti pro odstupující komunistické garnitury, jejich kompenzace podílem na ekonomických krádežích a financování vytvářených Občanských fór či jiných delegovaných „iniciativ".

Jediný, kdo se z tohoto scénáře dramaticky vymkl, byl komunistický vládce Rumunska Nikolai Ceausesku, kterému už tak patřila bezmála celá země, takže ho bylo obtížné korumpovat, navíc byl znám svou zatvrzelostí proti diktátům z Moskvy stejně jako Washingtonu. Pro výstrahu a varování skončil spolu se svou ženou na malém dvorku pod palbou z kalašnikovů, rozstříleni jako řešeto dvojitými agenty vlastních bezpečnostních složek za dozoru KGB. Reportáž z těchto krvavých jatek byla okamžitě přenášena prominentními televizními stanicemi do celého světa. Pohled na zmítající se těla v palbě samopalů jistě pozitivně ovlivnil mysli váhajících a uspíšil rozhodování komunistických poslanců Federálního shromáždění ČSSR, které dne 29.prosince 1989 zvolilo v dojemné shodě predestinovaného Václava Havla prezidentem republiky. Rezignující Gustav Husák přijal triumfujícího Havla za pokřiku jásajících davů pod taktovkou biskupského kandidáta Malého na hradě českých králů a rukou podáním mu fakticky předal moc v zemi. Objetí se nekonala, neboť na nich netrvala ani KGB ani CIA. Tím byla celá lidová fraška, perfektně vymyšlená, dobře režírovaná KGB a ze strany StB OBĚTAVÉ sehraná, dovedena do radostného konce. Je pozoruhodné, jak dnešní tzv. „odpůrci komunismu" rychle zapomněli, že za volbu svého „nejoblíbenějšího a světově proslulého" prezidenta vděčí právě komunistům!

Skutečně mocní bossové na obou stranách se konečně dostali k pohádkovým majetkům. Dluhy na gážích „trpícím" disidentům a aktérům OF, byly po „kupónové privatizaci" bezohledně odvedeny s miliardovými úroky a zisky jsou z nás i nadále bezohledně ždímány v částkách bilionů korun. Na své si přišli i všichni ti sluhové, lokajové a prostituti nejrůznějších forem a kalibrů. Nejprve byli finančně  vydržováni ze zahraničí, později rovněž tolerováni při spekulacích s národním majetkem, privatizačních podvodech, krádežích a rabování nedozírných rozměrů, ale též při plánovaném kulturním zhovadění celé společnosti.

O tom všem, jakož i o neodvratných důsledcích „sametu", je ANALÝZA 17.LISTOPADU 1989 Miroslava Dolejšího (1931-2001), první vydání z roku 1990.

Autor, dlouholetý politický vězeň (poprvé ve vězení za „velezradu a špionáž" v letech 1951 až 1960, podruhé za „pokus o vyzvědačství" v letech 1976 až 1985), vyvolal vydáním svého neúplného díla hysterický jekot a nenávistné vytí potrefených disidentů, ale i obranné akce dozorující StB. Když se všem těmto zkompromitovaným elementům nepodařilo autora zdiskreditovat, byla tímto úkolem za pomoci politické policie (StB) pověřena v roce 1991 Konfederace politických vězňů, jejíž zkorumpovaní činitelé odporný čin dokončili. Dostalo se jim za to od slev na dráze, umístění v komfortních starobincích až po bezcenné dekorace v podobě bílých lvů, které si Havlovi chlapci a pohrobci dávají navzájem mezi sebou.

Pozorné čtení „Analýzy", dnes již nejméně jejího šestého vydání, může inteligentnějšímu čtenáři přinést klíč k pochopení nedávné minulosti i žhavé současnosti, kterou stále prožíváme v pozitivech i tristních důsledcích. Nezáleží na tom jaké je čtenář politické orientace, záleží především na jeho rozumových schopnostech. Míra nabytého poučení pak odvisí od každého z nás.

Dne 17.listopadu 2005, PhDr. Josef Dolejší

- - - - - -

Děkuji touto cestou za podepsání petice www.bezkomunistu.cz 9 členy pobočky KPV ČR v České Lípě pod vedením svého předsedy plk. letectva v.v. Josefa Hejtmánka. Je to zatím jediná pobočka KPV ČR, která hromadně podepsala tuto petici. Mělo by být samozřejmostí její podepsání všemi skutečnými politickými vězni. O podpisy Naděždy Kavalírové, Františka Šedivého, Jiřího Málka, Čestmíra Čejky a dalších výtečníků z vedení KPV ČR rozhodně nestojíme. Bylo by to urážkou všech obětí komunismu s jehož předlistopadovými orgány a  institucemi, v rozporu se stanovami KPV ČR, prokazatelně kolaborovali a tudíž nemají vůbec právo být členy KPV ČR.

Připomínám Vzpomínku na Miroslava Dolejšího od Josefa Chromíka. Miroslav Dolejší strávil rekordních 19 let v komunistických koncentrácích a každý, kdo si přečte jeho Analýzu k 17.listopadu 1989 a porovná s tím co následovalo a stále se děje, musí mu dát za pravdu. Historik Prokop Tomek nazývá jeho Analýzu „pamfletem a dílkem“, čímž o sobě, svém charakteru a své nezávislosti nic dobrého nevypovídá. 19 let komunistického kriminálu už o něčem vypovídá!

Otevřený dopis KPV ČR bratra Miroslava Dolejšího Josefa Dolejšího, je jen dalším smutným konstatováním následků „pravdy a lásky“ a logických důsledků nepotrestaného zla zločinné komunistické ideologie. Odpuštění bez vyjádření pokory a současně otevření všech možností nemohlo dopadnout jinak. Zrůdnost a bezcharakternost se tak mohla rozšířit a vyvinout do obludných rozměrů, které hrozí zadusit mravně a ekonomicky celou zemi.

Tak jako byl založen ÚSTR pro zdokumentování zločinů komunismu, bude muset být v budoucnu založen zřejmě další ústav ÚSZSD (Ústav pro studium zločinů sametové demokracie). Nejvyšší čas, ve jménu všech obětí komunismu,  začít tuto situaci řešit, chceme-li zachovat naší zemi naději na svobodu a demokracii!

Jan Šinágl, 24.3.2011

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)