A jen dovětek: na mou stížnost adresovanou brněnskému úřadu nikdo nereagoval. Nevím, proč: asi nebyla dostatečně uctivá a ponížená.
* * *
Ti, kdo sledují moje psaní o právu a české justici delší dobu, vědí, že opatrovnická agenda, zejména pak záležitosti péče o dítě, patří zcela na okraj mého odborného zájmu a zaměření. Důvodem je především moje setrvalá skepse ke stavu soudnictví v České republice, kde se touto specialisací pravidelně pověřují soudkyně – záměrně nepíši soudci, protože zastoupení žen je zde významně vyšší než jejich celkový podíl mezi soudcovským stavem – a to zhusta takové, které jinde selhaly, případně by vůbec nebyly s to, nenadány patřičnou mentální kapacitou, běžnou soudní agendu zvládnout. Jak by řekl šéf účetního Foustky v legendární české komedii, Péče o děti, to může dělat kdokoliv!, a podle toho výsledky opatrovnické justice v této zemi vypadají.
Žel, jsou případy, kdy jsem nemohl jinak, a jako obvykle jsem nestačil žasnout, jaké osoby se kolem těchto citlivých záležitostí pohybují – a nejde přitom zdaleka jen o soudce samotné. Existuje příkladmo instituce nazvaná Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně; ochrana dětí je arci to poslední, o co tomuto úřadu jde. S řečenou institucí jsem se měl příležitost seznámit se v kause téměř jedenáctileté dívky, která, když nebyla nadále schopna snášet téměř každodenní bití, jemuž byla od své matky, jíž je svěřena do péče, na Slovensku vystavena, utekla letos v dubnu k otci do Prahy. Matka má slovenské občanství, otec české, dcera je bipolitní, proto jde o záležitost, kde by měla být dítěti sociálně-právní ochrana poskytována právě tímto úřadem.
Matka podala žádost o navrácení uneseného dítěte podle Haagské úmluvy, načež řečený úřad požádal otce, aby dodal dceru k vyšetření psychologem, který tam působí, což otec, zlého netuše, učinil. Vyšetření se ujala jistá Mgr. Michaela Zdráhalová, žena, jež, stejně jako mnohé z těch, které se v oblasti sociálně-právní ochrany dětí pohybují, trpí na první pohled zjevnou pathologickou nenávistí k mužům. Vyšetření proto muselo dopadnout tak, aby výsledkem byla vzorně pečující matka a nezodpovědný otec: pro ty, kteří se v oboru juvenilní justice aspoň minimálně orientují, nic nového, tento vzorec bývá spíše pravidlem než výjimkou, byť obvykle nikoli v podobě tak vyostřené a dramatické.
Třebaže bývá naším zvykem publikovat na tomto blogu celé dokumenty, tentokrát se, s ohledem k zájmům nezletilé, omezíme na citace z nich.
Dítě při pohovoru s psycholožkou opakovaně upozorňovalo, že matka je téměř denně fackovala a/nebo bila pěstí do hlavy, psycholožka Zdráhalová o tom ovšem ve zprávě pro soud napsala toto: Při hovoru jsem se snažila zmapovat, zda docházelo k nepřiměřeným trestům nebo týrání, na které bylo upozorňováno. Sama X. popisovala facky jako trest, když byla matka naštvaná. V hovoru nebylo toto téma pro ni dominantní a pokud situace trestání popisovala, spíše jí vadilo, že si matka nenechá některé věci vysvětlit. Jednou se stalo to, že když dostala facku, odrazila se jí hlava o nábytek [a má na čele dodnes viditelnou jizvu, což psycholožka zamlčela, ač na to byla dítětem výslovně upozorněna–pozn. TP]. V průběhu hovoru nezmínila, že by chtěla odejít do Prahy k tátovi kvůli fyzickému trestání nebo jakkoli neúnosné situaci doma s mámou a jejím partnerem.
Ani když byla X. následně vyslechnuta soudem a vypověděla něco diametrálně odlišného, než tvrdila ve zprávě psycholožka, nevedlo to ke změně jejího názoru, že denní fackování a bití pěstí do hlavy není týráním dítěte. Ve svědecké výpovědi pravila: Ani po dnešním pohovoru se můj názor na to, že by nezl. X. vykazovala známky týraného dítěte, nezměnil. Rozhodně jsem u nezletilé nezjistila obavu či snahu omlouvat rodiče, který jej měl týrat, jak bývá obvyklé u týraných dětí, týrané děti také popisuji velmi podrobně způsoby týrání, což u X. rovněž nebylo shledáno, X. teď prožívá komplikovanější vztah k matce, ovšem rozhodně nelze hovořit o zcela negativním vztahu… Tak určitě; když poté psycholožka vysvětlila, že z obecného hlediska není pro dítě vhodné trestat je [rozuměj: fysicky] každý den, v takovém případě by to vyžadovalo odbornější vyjádření, právní zástupkyni otce Zuzanu Candigliotu to vytočilo natolik, že se svědkyně dotázala, zda by i ona zůstala s partnerem, který by jí dal takovou facku, až by se jí hlava odrazila o nábytek; soudkyně arci otázku nepřipustila.
Ačkoli se v obecné rovině neztotožňuji s poněkud militantními methodami, užívanými vůči úředním osobám lidmi kolem Jiřího Fialy, v tomto případě se nemohu ubránit poznámce, že kdyby některý psycholožkou Zdráhalovou poškozený otec tuto osobu na chodbě soudu zfackoval, bylo by to snad procesně kontraproduktivní, arci možná by výsledkem takové přímé akce bylo, že by tomuto produktu moderního vysokého školství došlo, že násilí na dítěti nelze nikdy tolerovat. Bití, natožpak každodenní, není výchova, nýbrž týrání.
A jen dovětek: na mou stížnost adresovanou brněnskému úřadu nikdo nereagoval. Nevím, proč: asi nebyla dostatečně uctivá a ponížená.
https://paragraphos.pecina.cz/all/nase-pripady/umpod-urad-pro-podporu-tyrani-deti
Read more...