Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 19.10.2020 16:44
    To už přece není normální. Žádná chemikálie se tam v takovém ...

    Read more...

     
  • 15.10.2020 17:21
    Bez komunistické strany. Komunisté se stydět nemusí.

    Read more...

     
  • 13.10.2020 17:25
    Sebeprznění a obnovitelnost. Devastaci přírody lidským faktorem ...

    Read more...

     
  • 03.10.2020 16:51
    Trvalá připomínka Oběti českých občanů z roku 1969 budou ...

    Read more...

     
  • 25.09.2020 15:54
    V Rusku komunisté nejsou u moci, ale jejich manýry jsou ...

    Read more...

     
  • 25.09.2020 15:50
    Kdo má na vlivných úřadech a soudech stále svoje lidi?

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

SDL CZ vyhnani 1945Platnost Benešových dekretů by měla být zrušena stejně, jako byly zrušeny nacistické Norimberské zákony. J.Š

* * *

Na okraj předvolební diskuse o tzv. Benešových dekretech

Předvolební debata mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem ukázala, že téma poválečného nuceného vysídlení německého obyvatelstva a konfiskace jeho majetku je i dnes živá, ačkoliv protagonisté oněch událostí z doby před téměř sedmdesáti lety jsou již jen starci a stařenami nad hrobem, anebo jsou mrtví. Co vlastně tak strašného řekl Karel Schwarzenberg? Jen tolik, že dnes by tzv. Benešovy dekrety neobstály a jejich původci by skončili před mezinárodním soudem pro válečné zločince v Haagu. Schwarzenberg sklidil za svoje odvážná slova bouři nevole, jak se ostatně dalo očekávat. Přitom neřekl nic, co by nebyla pravda a za co by se snad měl někomu omlouvat.

Schwarzenbergova úvaha je totiž sice ahistorická (Beneš žil a působil v jiné době), ale jako celek nepochybně správná. Mezi poválečným tribunálem pro válečné zločince v Norimberku a haagským soudem pro viníky války v někdejší Jugoslávii je totiž jeden velký, ale zato zásadní rozdíl. V Norimberku soudili vítězové poražené. Za zločiny byli postaveni před soud samozřejmě jen ti druzí. Svět měl být přesvědčen – a dost dlouho tomu věřil – že jen nacistické Německo a jeho spojenci páchali zločiny. Tak tomu ovšem ve skutečnosti nebylo: stačí připomenout např. povraždění zajatých polských důstojníků sovětskou tajnou policií NKVD v Katyni, Tveru (tehdy Kalinin) a Charkově v roce 1940 nebo masakr bezbranného německého civilního obyvatelstva sovětskými jednotkami ve Východním Prusku na podzim 1944. Naproti tomu v haagský soud konstatoval, že se válečných zločinů ve válce v Jugoslávii v devadesátých letech 20. století dopustily všechny bojující armády a paramilitární či guerillové útvary, a proto před soudem mají stanout politici a vojáci všech válčících stran, vítězové i poražení. Nechme teď stranou otázku, zda se tento bohulibý záměr haagskému soudu skutečně podařilo naplnit.

Vyhnáním německého obyvatelstva z Československa by se proto haagský soud musel minimálně alespoň zabývat, přičemž u obžalovaných by rozhodně neobstála výmluva, že Němci (kteří???) se za války dopouštěli mnohem horších zločinů. Je morálně zvrhlé, jestliže chce někdo řešit zodpovědnost za zvěrstva jakýmsi clearingem, kde se budou vzájemně započítávat oběti obou stran a k zodpovědnosti bude nakonec pohnána jen ta z nich, jejíž oběti byly větší. Schwarzenbergovi lze vytknout snad jen jedno: tak jako mnoho jiných lidí příliš zveličil úlohu Edvarda Beneše. Ve skutečnosti byly dekrety rozhodnutím vlády, která za ně také nese politickou zodpovědnost.

*

Podívejme se ale na tzv. Benešovy dekrety z hlediska historického i právního. V současné době se často objevuje teorie, že v dnešní době by sice tyto dekrety neobstály, ale v dobové situaci v roce 1945 byly oprávněné, a tudíž správné. Na kritiky dekretů se především ze strany nejstarší generace opakovaně snáší morální rozhořčení, doprovázené zpravidla právě poukazováním na nacistická zvěrstva za války. Kdo takto argumentuje, opět hájí už jednou jednoznačně odmítnutý princip kolektivní viny. Historickou zodpovědnost německého národa za druhou světovou válku a vysídlení německého obyvatelstva jako následek této války nikdo nezpochybňuje a sama Spolková republika Německo svou zodpovědnost opakovaně uznala. Avšak historická zodpovědnost národa neznamená, že příslušníci takového národa mají být paušálně potrestáni, anebo dokonce že poškození mají právo ve jménu pomsty dopouštět se na nich zločinů. Trestní zodpovědnost „vinného“ národa se může vztahovat vždy jen na konkrétní osoby, které buď spáchaly trestný čin, nebo s ohledem na své úřední postavení za takový čin zodpovídají. Při paušálním obviňování sudetských Němců ze zločinů na českém národě právě tato konkrétnost většinou zcela chybí. Jaká byla v roce 1942 spojitost mezi vyvražděním Lidic a – dejme tomu – tehdejší činností německého rolníka někde na Šumavě či německého horníka v mostecké uhelné pánvi? Jaký podíl měl německý dělník pracující v textilce v Liberci na vypálení Ležáků? Pokud zrovna náhodou nebyli v Lidicích či Ležákách členy popravčí čety, zřejmě žádný. Přesto bez ohledu na tento nulový podíl i oni přišli v roce 1945 o všechen majetek a museli odejít ze země, kde jejich předkové žili přes sedm set let. Jako historik samozřejmě chápu zjitřenou atmosféru roku 1945, která ledacos vysvětluje, snad i poskytuje určité polehčující okolnosti, ale přesto nemůže ani morálně a tím méně právně ospravedlnit vysídlení a konfiskaci majetku celé národnostní skupiny. Často se tvrdí, že vysídlení Němců bylo nutné; já si to nemyslím, ale i kdyby – připusťme – tomu tak bylo, ještě to neznamená, že nebylo nezákonné a protiústavní. A to, co je protiústavní a nezákonné, může být jen těžko správné, a především nemůže být základem právního pořádku. To ovšem řada lidí, a především politiků neví anebo spíše – vědět nechce. Na vině je více než šest desetiletí trvající vymývání mozků, které zdaleka nezačalo až s komunistickým převratem v roce 1948 (a dodejme: neskončilo ani po pádu komunismu v roce 1989), neznalost historických skutečností a nedostatečné právnické znalosti. Podívejme se proto na nejčastěji opakované nepravdy a na různé mýty nakupené kolem tzv. Benešových dekretů.

Když Mnichov přišel vhod

Především je třeba udělat si malou inventuru. V rozporu s tím, co si většina lidí myslí, neexistuje žádný dekret, který by hovořil o vysídlení německého obyvatelstva. Vystěhování Němců – a původně i Maďarů – vycházelo z konstrukce, že jde o cizí státní příslušníky, které proto československý stát není povinen na svém území trpět. Zde se ovšem objevil první závažný problém: československá vláda vždy tvrdila, že mnichovská dohoda a vše, co se stalo po ní, je z hlediska československého práva neplatné. To ale znamenalo, že každý, kdo byl podle československých zákonů 29. září 1938 československým občanem, jím byl také 5. května 1945. Řečeno jinak: samotný fakt, že podle německých a maďarských předpisů se naprostá většina etnických Němců a Maďarů stala v letech 1938–1939 říšskými, resp. maďarskými občany byl právně irelevantní. Aby Československo mohlo Němce a Maďary odsunout, zvolilo dost komplikovaný postup, který byl mimochodem kritizován některými odborníky na ústavní právo už v roce 1945. Podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. ze dne 2. srpna 1945 (den, kdy postupimská konference v článku XIII vyslovila souhlas s vysídlením Němců) československý stát v rozporu se svou zásadou o neplatnosti mnichovské dohody od samého počátku uznal zpětně nabytí německého a maďarského občanství u někdejších československých státních příslušníků německé a maďarské národnosti v letech 1938–1945 výslovně za platné. Ani to ovšem neřešilo celý problém: na Slovensku totiž byla poměrně velká skupina Němců a také několik tisíc Maďarů (hlavně v okolí Nitry), kteří za války žili na území tehdejšího slovenského státu a měli slovenské občanství. Tato kategorie osob byla československého občanství výslovně ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. zbavena ke dni 2. srpna 1938.

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. vypočítával kategorie německého a maďarského obyvatelstva, kterým bylo československé občanství zachováno, a stanovil také, za jakých podmínek mohou osoby německé a maďarské národnosti československé občanství opětovně získat. Z čistě právního hlediska nelze chápat tento ústavní dekret jako protiústavní: jednak po formální stránce vlastně jen doplňoval ustanovení ústavy z roku 1920 ohledně občanství, jednak zachovával (minimálně teoreticky) zásadu, že občanství se zachovává osobám, které se neprovinily proti Československé republice. Konec konců podle mezinárodního práva je věcí každého státu, koho považuje za svého občana. Zcela jinak to ale z hlediska ústavnosti vypadá s dekrety týkajícími se konfiskace majetku. Jde o dekret č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů a zrádců národa a dekret č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, který se týkal v zásadě ostatního majetku Němců a Maďarů. Tyto dekrety byly nepochybně v rozporu s ústavním pořádkem už v době svého vydání. Nešlo o ústavní, ale o obyčejné dekrety, tj. o právní normy, které musely být v souladu s ústavou. To se ale nestalo, protože majetek Němců a Maďarů se konfiskoval bez náhrady, což platná ústava z 29. února 1920 vůbec nepřipouštěla. Nadto byl tento majetek konfiskován paušálně. Není totiž pravda, jak se většina lidí domnívá, že loajálním Němcům a Maďarům nebyl majetek konfiskován. K vynětí majetku z konfiskace bylo třeba, aby osoba prokázala, že se aktivně zúčastnila boje za osvobození republiky (u zemědělského majetku), nebo alespoň byla sama postižena okupačními úřady (u ostatního majetku). Samotné loajální chování za války nebylo důvodem k vynětí majetku z konfiskace, což znamenalo, že ani samotné ponechání československého občanství nebylo důvodem k ponechání majetku. Otázka státního občanství je ostatně v této souvislosti irelevantní: v žádném civilizovaném státě přece ztráta občanství nemá za následek konfiskaci soukromého majetku, nehledě už na to, že dekret č. 12/1945 Sb. byl vydán ještě před vydáním ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., takže zemědělský majetek byl v červenci 1945 masově konfiskován osobám, které ještě byly československými občany. Sám prezident Beneš si jako právník problematičnost konfiskace majetku bez náhrady uvědomoval. Původně proto navrhoval, aby vystěhovaným osobám bylo dáno potvrzení o hodnotě konfiskovaného majetku, přičemž náhradu jim měla v budoucnu zaplatit německá vláda. Československo by potom podle Benešových představ tuto celkovou sumu odečetlo od německých reparací. Tehdejší československá vláda ale Benešův návrh odmítla.

Mravnost a majetky

Při obhajování plošné konfiskace majetku Němců a Maďarů bez náhrady se většinou obhájci dekretů ohánějí morálními argumenty: Němci a Maďaři zradili republiku, za války sloužili v německé a maďarské armádě, Němci v obecních volbách v květnu a červnu 1938 hlasovali z 91 % pro Sudetoněmeckou stranu Konrada Henleina, čímž dali najevo své protistátní smýšlení, v září 1938 se zúčastnili henleinovského puče, mnozí z nich byli za války členy nacistické strany (NSDAP) a s ní spojených organizací. Na první pohled tyto argumenty vypadají přesvědčivě – ale právě jen na první pohled. Služba v německé či maďarské armádě byla pro muže německé či maďarské národnosti v branném věku povinná, neboť vyplývala z jejich německého, resp. maďarského občanství. Ostatně v maďarské armádě sloužili i Slováci z jižního Slovenska, kteří také automaticky získali maďarské občanství a v německé armádě i Češi z oblasti Hlučínska, kde – na rozdíl od ostatního území připojeného k Německu – byli do wehrmachtu povoláváni i muži české národnosti (důvody byly právně historické: Hlučínsko patřilo do roku 1919 přímo k Německu, nikoliv k Rakousko-Uhersku). Pokud jde o obecní volby, německé obyvatelstvo dalo sice v nich najevo své neloajální postoje, avšak neloajalita není trestný čin. Sudetoněmecká strana (SdP) byla až do svého rozpuštění v září 1938 legální československou stranou. Členství v legální politické straně či dokonce jen odevzdání hlasu takovéto straně ve volbách proto těžko může ospravedlnit konfiskaci majetku. Pouhé členství v SdP ostatně československé soudy ani po válce nepovažovaly za trestný čin. Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční dekret) omezil trestnost členství v SdP jen na její funkcionáře, a to ještě jen v době zvýšeného ohrožení republiky (samotný retribuční dekret je ovšem i tak problematický, protože platil retroaktivně). Pokud jde o členství v NSDAP, SS, SA a podobných organizacích, velký retribuční dekret je považoval za trestný čin, avšak je třeba si uvědomit, že tento dekret byl přijat ještě před platností ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., tedy v době, kdy formálně sudetští Němci byli ještě československými občany. Poté, co už občany nebyly, vznikla otázka: může vůbec československý stát trestat cizince za členství v organizaci cizího státu, byť by šlo o organizaci prohlášenou za zločineckou? Samotné lidové soudy ostatně u pouhého členství Němců v NSDAP a s ní spojených organizací – pokud se osoba nedopustila jiného trestného činu – většinou upouštěly od potrestání s tím, že vysídlení z republiky je už samo o sobě dostatečným trestem. Ve skutečnosti jediným skutečným zločinem, kterého se sudetští Němci v roce 1938 dopustili, byla účast v protistátním henleinovském puči a případně členství v Sudetoněmeckém Freikorpsu (FS). Tyto osoby byly po válce většinou zajištěny a po zásluze potrestány. Členství ve FS a aktivní účast v pokusu o převrat byly záležitostí poměrně malého počtu sudetských Němců. Většina sudetských Němců tedy z hlediska trestního práva nikdy žádný zločin nespáchala, a nebyl tedy důvod ji trestat odebráním majetku. Tím spíše to platí o maďarském obyvatelstvu, které se v té době chovalo až na výjimky zcela loajálně. Maďarské ozbrojené skupiny, tzv. Oddíly svobody (Szabadság csapatok), byly organizovány na Maďarském území teprve po 1. říjnu 1938, a to většinou z městské spodiny ve vlastním Maďarsku. Samotní Maďaři z pohraničí se k těmto teroristickým skupinám, které přiléhavě označovali jako „Garda otrhanců“ (Rongyosgárda), stavěli odmítavě. Přes to po roce 1945 byl majetek konfiskován prakticky všem Němcům a Maďarům, přičemž Maďarům až na výjimky nebyl vrácen bez ohledu na to, že na rozdíl od Němců mohli v Československu zůstat.

Jako ostatní?

Nelze ani souhlasit s častým tvrzením, že konfiskace německého a maďarského majetku byla prováděna ve většině evropských zemích, anebo že dokonce tato konfiskace byla Československu vítěznými mocnostmi nařízena. Pokud se totiž v mezinárodních dokumentech hovoří o konfiskaci německého (resp. maďarského) majetku, je tím samozřejmě míněn majetek veřejný, tedy především majetek německého (maďarského) státu, institucí a soukromých právnických osob se sídlem v Německu a Maďarsku, případně majetek, který nabyly soukromé osoby podle předpisů okupační moci. V žádném případě ale za „německý a maďarský majetek“ nemůžeme považovat soukromý majetek fyzických osob německé a maďarské národnosti, které jej nabyly jako českoslovenští občané v souladu s československým právním pořádkem už před Mnichovem.

*

Pokud jde o zrušení tzv. Benešových dekretů, neinformovaná veřejnost je úmyslně zaváděna tím, že jsou účelově směšovány dvě různé formy jejich možného zrušení. Je totiž zásadní rozdíl mezi zrušením právní normy „ex nunc“, tedy od nynějška, a zrušením „ex tunc“, tedy od počátku. Pouze zrušení „ex tunc“ znamená uvedení v předchozí právní stav, a tedy v konkrétním případě i nárok původních vlastníků na vrácení majetku či zaplacení náhrady. Po takovémto zrušení tzv. Benešových dekretů nikdo ani u nás ani jinde nevolá, protože restituce je technicky dnes již neproveditelná. Zabavený majetek již z větší části vůbec neexistuje, a pokud existuje, změnil tolikrát majitele i svůj účel, že zpochybnění současného stavu by vyvolalo právní chaos. Naproti tomu zrušení nějaké normy „ex nunc“ nemá za následek ani zrušení aktů, které na jeho základě nastaly v minulosti.

Zrušení tzv. Benešových dekretů „ex nunc“ by tedy v žádném případ neznamenalo ani vracení majetku původním německým (maďarským) majitelům, ani placení jakýchkoliv náhrad: k tomu by bylo zapotřebí zvláštního dodatečného restitučního nebo náhradového zákona. Protože při posuzování konkrétního případu se vždy používá ta právní norma, která platila v době, kdy případ nastal, byť by byla tato norma později zrušena, nemělo by zrušení „ex nunc“ dopad ani na posuzování různých kauz ohledně zabavení majetku některých šlechtických rodů, které stále ještě řeší naše soudy. Zrušení „ex nunc“ dnes již nic nebrání, protože všechny tzv. Benešovy dekrety jsou již dávno právně vyhaslé, a tudíž dnes nepoužitelné (obsoletní).

Podobný akt, který by bylo třeba provést po dohodě se Slovenskem, by ale symbolizoval určitou změnu postoje k jedné naší etapě dějin, která rozhodně není něčím, na co bychom měli být pyšní.

Jan Rychlík (1954) je historik.

http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=131&clanek=011315

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.33 (3 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)