Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt říj 01 @08:30 -
OS Ostrava. ing. Marek Gába
čt říj 01 @15:00 -
Brno: Rytíři nebes 311.čs. peruť

Nejnovější komentáře

  • 23.09.2020 19:23
    Kristine verlor ein Jahr ihres Lebens in der Hoffnung, in der ...

    Read more...

     
  • 23.09.2020 19:20
    Kristine a perdu un an de sa vie dans l'espoir de travailler ...

    Read more...

     
  • 23.09.2020 19:20
    Kristine lost a year of her life hoping to work at the embassy ...

    Read more...

     
  • 23.09.2020 18:07
    V ruce meč a v hlavě jasno. Prohlášení čínského prvního ...

    Read more...

     
  • 23.09.2020 16:54
    Kristine ztratila rok života v naději, že bude na ambasádě ...

    Read more...

     
  • 22.09.2020 15:55
    Srdecne pozdravy, zaujal mne Vas clanek k nove strategii EU v ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

… Se skutečnou demokracií a vládou práva to stále ještě nemá moc společného. Proto v celé střední Evropě stačí opakovat jednoduchý trik – přihlašovat se slovně k právnímu státu, formálně ustavit všechny instituce opsané z demokratických ústavních systémů – ale obsazovat je na klíčových místech dostatečným počtem poslušných a nestatečných lidí. …

* * *

Střední Evropa – definovaná pro tento výklad jako východní část dnešního Německa, Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko – se i v dnešní historicky nejvlídnější mírové době zásadně odlišuje od evropského Západu. Není to nic nového. Posledních dvě stě let tato část kontinentu nevytvořila žádnou vlastní pozitivní vizi.

Stačilo jí kopírovat jazyk a formu západních konceptů – ne ovšem jejich obsah. Bismarck i komunisté měli Ústavu i parlamenty – ale bez opozice a svobody diskuze. Ve výsledku tak ke sbližování kultur těchto dvou odlišných společenství prakticky nedochází.

Nejpřesnější popis a vysvětlení tohoto rozdílu podal český intelektuál a diplomat Jiří Gruša v tragikomicky absurdním sousloví „vlast : past“.

Snění o vlastní výlučnosti

Komunistická moc Grušu vyhnala z vlasti a zbavila i občanství. Pro básníka a spisovatele se to rovnalo rozsudku vyříznutí jazyka. Jenomže Gruša se nepoddal. Dokázal prorazit i v mnohem náročnějším kulturním okruhu jazyka německého (samozřejmě mimo tehdejší NDR) – tedy na Západě – a stal se Evropanem.

Získal nadhled a rozhled doma nevídaný a – jak uvidíme dále – prakticky nemožný. Byl také jedním z prvních, kdo prohlédl sentimentální patos původně obrozeneckého, naivně snivého českého sebezahledění a neochoty porovnávat se světem, které posměšně popsal německým výrazem „heimatfilm“. Čeština totiž stejný význam jedním slovem vystihnout nedokáže.

Začátek odluky střední Evropy od západního světa lze najít už v reakci na francouzskou revoluci roku 1789. Středoevropské vnímání od první chvíle degradovalo převratnou myšlenku individuálního občanství a právního státu na poslušnost a povinné zbožštění jediného umělého „národa“, definovaného pouze jazykem.

Zatímco v západní Evropě suverénní stát vytvářel politické národy, byla jazyková společenství střední Evropy jen součástmi historicky vzniklých multietnických monarchií. Jazykově definované elity tak hned na začátku cesty ustrnuly v pasti snění o vlastní výlučnosti – a odmítly se dále rozvíjet.

Pateticky zbožněná „vlast“ se hned od počátku změnila v past. Jenomže vlastenčení bez obsahu nikdy nemohlo být ničím jiným než mlácením prázdné slámy.

Svatá a nekritizovatelná „národní věc“ se stala jediným obsahem kultury a diskuzí jednotlivých společností. Konflikt s jakoukoliv jiností pak jedinou metodou k jejímu prosazení. Původní étos americké a francouzské revoluce, legitimizující státní moc výhradně jako službu občanům, tak byl zapomenut ještě dříve, než ho středoevropská jazyková společenství mohla pochopit a přijmout.

Práva a povinnosti občana, stejně jako představa právního státu, tak byly od počátku podřízeny a omezeny výhradně agendou „národního zájmu“. Pro Střední Evropu se v tragickém neporozumění představy státu a národa spojily v jedno. A to se nezměnilo dodnes.

Reakce na vnější podněty

Nehotové politické národy střední Evropy se tak v kritické době modernizace bez výjimky uzavřely do snů a bojů za prosazení etnických identit a státností, uzavřených všem ostatním bez ohledu na kvalitu jejich kulturního a ekonomického vkladu a potenciálu.

Pateticky zbožněná „vlast“ se tak hned od počátku změnila v past. Jenomže vlastenčení bez obsahu, tedy především bez trvání na sebeomezujících hodnotách právního obsahu státnosti, nikdy nemohlo být ničím jiným než sentimentálním „heimatfilmem“ a mlácením prázdné slámy.

Po zbytek devatenáctého století se střední Evropa pouze bránila a reagovala na vnější podněty – na pruské (tedy východoevropské) násilné sjednocení Německa, bismarckovské znásilnění parlamentarismu i novou megalomanskou velkoněmeckou velmocenskou ambici.

Defenzivní patetičnost českého (i polského) protiněmectví ve stejné době přitom přebírala a kopírovala německé společenské obsahy, jako byly vlastenecko-hospodské společnosti, rozvoj tělovýchovy, turistiky či družstevních záložen a amatérského divadla.

Polskou situaci navíc komplikovala ruská rozpínavost, v českém prostředí naopak většinově naivně přehlížená. Podobně nepůvodní a defenzivní bylo agresívní maďarónství, potlačující vše nemaďarské v reakci na centralizační a zároveň demokratizační snahy vídeňského dvora.

Už v první polovině 19. století se tak etnizace politiky ve střední Evropě dostala do rozporu s historicky vzniklou demografickou pestrostí skladby obyvatelstva. Heslo prosazování národních zájmů nevyhnutelně vedlo jenom k urychlené antagonizaci vztahů mezi národnostními reprezentacemi.

I dobře míněná shora prosazovaná demokratizace politického systému habsburské monarchie, opřená o ve své době mimořádně pokrokový občanský zákoník z roku 1811, pak namísto nadnárodní politiky, sjednocené loajalitou ke společnému státu a trůnu, stvořila jenom kolbiště stále netolerantnějších „národnostních“ politik.

Jazykový „národ“ a jeho historická či dokonce svatá „práva“ se staly na celé století jejich jediným obsahem.

V situaci, kdy se etnizace práv, kultury a práva stala hlavní náplní takto oddělených národnostních „politik“, nezbyl žádný prostor pro pozitivní programy – a vně jazykových komunit zbyli už jenom nepřátelé.

Jakákoliv myšlenka nadnárodní spolupráce a koexistence nadále neměla šanci. Po vypuknutí první světové války se pak pro radikální část národních reprezentací jediným zdánlivě smysluplným řešením stala jenom jakýmkoliv způsobem dosažitelná státní samostatnost.

Formálně demokratické státy

Heslo národního sebeurčení – stejně logicky jako nezodpovědně – přehlušilo vše ostatní. Pojetí státu jako služby, garantující rovnost a důvěryhodnost, vláda práva nebo pravdivý popis historie, se staly podružnými a mohly počkat.

Historickou pravdu o minulosti nahradily zpolitizované legendy národních ponížení, revolucí a osvobození, jejich vůdců a opakovaných začátků „nových dějin“. Právě zde leží vysvětlení snadnosti, s jakou středoevropské společnosti ve 20. století většinově podlehly iracionálním fanatismům totalitních ideologií a režimů. Důsledkem byly desítky milionů mrtvých, překreslování hranic a další miliony vyhnaných.

A tak v důsledku první světové války ve střední Evropě vznikly jen formálně demokratické státy, které namísto individualistického konceptu občana s jeho právy a důstojností postavily kolektivistický koncept jazykového národa, ztotožněného se státem.

Snad nejlépe to vystihl jinak poměrně inteligentní český premiér Andrej Babiš, který se v Bruselu na summitu Evropské unie v létě 2020 domáhal vysvětlení, co že to je ten „právní stát“.

Stejně jako v minulosti kopírovaly formální vzorce ze Západu, ale nikdy nedovolily, aby „národní zájem“ či „zájem státu“, definované vždy pouze momentální politickou elitou, podléhaly nezávislému soudnictví a vládě práva.

Střední Evropa tak vymyslela vlastní mocenský systém, neomezovaný právem ani svobodou slova – systém perpetuální hry na ochranu národního zájmu. Heimatfilm forever…

Šlo o historicky vzniklou systémovou anomálii, se kterou si ani demokraticky volená politická moc neuměla, a v dohledné době stále ještě nebude umět – i přes výjimečně příznivé historické podmínky postupné evropské integrace – poradit.

Dnešní iracionalita středoevropských, stále méně uhlazených šovinismů může mít řadu podob, ale stejné kořeny i projevy. Vzdorná sebelítost orbánovské verze maďarské šlechtické nadřazenosti 18. a 19. století, růst popularity extrémních politických stran na východě Německa, ovládnutí sdělovacích prostředků a justice polskou stranou Právo a spravedlnost, stejně jako dobrovolná podřízenost politice a korupci v části justice české nebo vraždy na objednávku na Slovensku, jsou jen historickým důkazem neochoty domněle vyvolených elit podrobovat se zákonu vyššímu než politická moc.

Snad nejlépe to vystihl jinak poměrně inteligentní český premiér Andrej Babiš, který se v Bruselu na summitu Evropské unie v létě 2020 domáhal vysvětlení, co že to je ten „právní stát“.

Anebo si lze připomenout bývalého místopředsedu českého Nejvyššího soudu Pavla Kučeru, který měl kdysi mezi svými – přezdívalo se jim jeden čas „česká justiční mafie“ – jasně stanovit politické meze práva ve středoevropském pojetí: „Pokud hrozí pád vlády, nezávislost justice musí jít stranou.“

Ochrana vyvolených a dotace

Ve střední Evropě tedy stále přežívá defenzívní koncept etnického státu jako hodnoty nadřazené všemu a především svým vlastním občanům.

Nepotřebuje pozitivní vizi a propojující étos. Je hodnotou především pro sebe. Hodnotovou prázdnotu takového „jako-státu“ zakrývají „národní zájmy“ a „suverenita“. Jeho hlavním smyslem je přitom jen ochrana privilegovaných a rozdělování dotací.

Se skutečnou demokracií a vládou práva to stále ještě nemá moc společného, Proto v celé střední Evropě stačí opakovat jednoduchý trik – přihlašovat se slovně k právnímu státu, formálně ustavit všechny instituce opsané z demokratických ústavních systémů – ale obsazovat je na klíčových místech dostatečným počtem poslušných a nestatečných lidí.

Radikální technologické inovace, které v globálním měřítku v posledním půlstoletí vytvořily zcela nové společenské motivace a vztahy – především spotřební životní očekávání a informační atomizaci společenství – tento trend jenom posilují.

Ve věku počítačů, umělé inteligence a programování voličských reakcí lze o to snáz všechno hrát jenom „jako“, protože i pro voliče 21. století je přece nejdůležitější „hájit národní zájem“. Vlast –past.

https://hlidacipes.org/jan-urban-proc-demokracie-ve-stredni-evrope-nefunguje/

* * *

Naši zemi ovládají různé party a partičky jak v politice, tak mimo ni, na úkor občanů

„JUDr.“ Martin Michal – podvodník, zločinec, nebo těžce nemocný člověk?

J.Š. 1.9.2020

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.00 (4 Votes)
Share

Komentáře   

-1 #1 Jan Šinagl 2020-09-01 16:22
Repete: Dokud v českém parlamentu bude možnost volit anonymně, do té doby budou mít v pravicových stranách komunisté své lidi.

K.Mrzílek

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)