Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

Žádné události k zobrazení

Nejnovější komentáře

  • 30.11.2020 13:30
    Zeman chce po BIS jména ruských špionů. Z tajných informací dělá ...

    Read more...

     
  • 29.11.2020 12:11
    Chapeme to spravne, ze u zadne ze schuzek Martina Nejedleho v ...

    Read more...

     
  • 28.11.2020 13:48
    "Dokud se nezbavíme lží, tradice starověkého vzteku, dokud ...

    Read more...

     
  • 28.11.2020 13:44
    To vzdělané a bezcharakterní individuum na Hradě českých králů ...

    Read more...

     
  • 28.11.2020 10:42
    Ptal se mě známý jestli se vyhýbám viru. Řekl jsem že ne.

    Read more...

     
  • 27.11.2020 10:21
    Nemáme šaška ani krále, aby mu našeptával. Petříček nemá ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Zirovnicky AlbertPojďme zahájit skutečnou diskuzi, nikoliv o ZMĚNĚ právního systému, ale diskuzi o NÁPRAVĚ KŘIVD POSLEDNÍCH 30 LET České republiky.IUSTITIA II

Východiska a faktory k DŮKAZU o systémovém problému České republiky, která, není-li "právní stát", pak není ani stát "demokratický", neboť právní stát je "bratr" demokracie, jsou důkazy objektivního charakteru a usvědčují mnoho konkrétních osob … Jak se tedy mohlo stát, že do české LZPS byla promítnuta presumpce neviny z původního totalitního trestního řádu z roku 1961, na místo toho, aby byla přijata formulace z Úmluvy? Odpověď je nasnadě. Promítnutí presumpce neviny z mezinárodní Úmluvy by znamenalo nutnost kompletní změny trestního řádu, který je na šílenosti vydávané za presumpci neviny založen, jako celek. … Samotný Ústavní soud oblbuje celý národ. … Všichni, kdo kdy prošli trestním systémem, ať již byli odsouzeni, či zproštěni, byli souzeni v systému trestního řízení, který "je od okamžiku existence samostatné České republiky v rozporu s Úmluvou, tedy mezinárodním právem, a to, ať již něco opravdu udělali, nebo se stali 'oběťmi' objektivně existující justiční zvůle". …

 * * *

Již delší dobu mě irituje jedna věc:

V této zemi"odpovědní" mají plné huby presumpce neviny, ale nikdo z nich neřekne lidem pravdu. Pravda, v tomto směru, je totiž opravdu hnusná. V České Listině základních práv a svobod (dále jen "LZPS"), součásti to Ústavy ČR, totiž NENÍ kodifikována "presumpce neviny", jak se s ní všichni zaštiťují, ale bolševický hnus, který je označován za "zákaz presumpce viny".

Nyní přistoupím k DŮKAZU o této skutečnosti, který, ve své podstatě znamená, že Česká republika NENÍ právním státem, jak je v Ústavě deklarováno, a dokonce i vysvětlím zrůdné souvislosti a následky. Skutečnost, že se tato PRAVDA nebude mnoha lidem líbit, je mi opravdu zcela ukradená.

Pravda je důležitější než povrchní oblíbenost, o kterou OPRAVDU nestojím. Je tedy třeba začít citací znění presumpce neviny, jak je garantována Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), kterou, jako jediný může vykládat Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "ESLP"). Článek 6 odst. 2 Úmluvy zní: "Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem." Naproti tomu, v české LZPS je Článek 40 odst.2, který zní: "Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena." Zdánlivě nepatrný rozdíl, avšak s šílenými důsledky pro všechny lidi, kteří se dostanou do soukolí trestního systému, jenž je nevybíravě semele. Garance presumpce neviny vyjádřené ve znění Úmluvy: "pokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem" a LZPS (Ústavy ČR): "dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena" jsou rozdílné. Ústavní formulace "dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebyla jeho vina vyslovena" nevylučuje situaci, kdy "pravomocným odsuzujícím rozsudkem sice byla vyslovena vina", která ovšem "nebyla prokázána zákonným způsobem". A moudří už vědí.

Východiska a faktory k DŮKAZU o systémovém problému České republiky, která, není-li "právní stát", pak není ani stát "demokratický", neboť právní stát je "bratr" demokracie, jsou důkazy objektivního charakteru a usvědčují mnoho konkrétních osob, když už nikoliv z úmyslu, tak rozhodně diletantství, stejně jako z pokrytectví všech, na tomto hnusu participujících právníků, ať již je, či byla, jejich pozice ve státní správě jakákoliv, protože (S)PROSTĚ MLČÍ.

Jsou následující:

- v trestním řádu (zákon č. 141/1961 Sb.), jež je relikvií zákonodárství z dob socialismu, ač mnohokrát novelizován, neexistuje kvalitní ochrana presumpce neviny;

 - v trestním řádu není zakotvena absolutní důkazní povinnost strany státního zástupce, a v roce 2001 byla předními politiky země, včetně pana Bureše (tehdejší Ministr spravedlnosti) výslovně odmítána;

 - české trestní řízení není kontradiktorní, ale inkviziční (dokonce politicky přiznané), a to, mimo jiné, z důvodu existence souhrnného pojmu "orgány činné v trestním řízení";

 - pojem "orgány činné v trestním řízení" zahrnuje, jak orgány moci výkonné (policie, státní zastupitelství), tak orgány moci soudní (trestní soudy), což je v prudkém rozporu s požadavkem nezávislosti soudní moci, a v důsledku toho i s celým principem dělby moci, jež základním kamenem demokratických států.

Jak se tedy mohlo stát, že do české LZPS byla promítnuta presumpce neviny z původního totalitního trestního řádu z roku 1961, na místo toho, aby byla přijata formulace z Úmluvy? Odpověď je nasnadě. Promítnutí presumpce neviny z mezinárodní Úmluvy by znamenalo nutnost kompletní změny trestního řádu, který je na šílenosti vydávané za presumpci neviny založen, jako celek. Aby tedy bylo nesporné, je na místě ocitovat znění ustanovení § 2 odst.2 trestního řádu-zákona č. 141/1961Sb.: "Dokud pravomocným odsuzujícím výrokem soudu není vina stanovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen."

Hned je tedy jasné, KDE autoři LZPS sebrali text, který vtělili do Ústavy ČR. (PANEBOŽE!)

Je tedy na místě pokračovat v podřezávání větve, na kterou byla zavěšena Ústava ČR. Již v roce 1993, v roce vzniku samostatné České republiky, byl publikován článek v odborném časopise mezinárodního komparativního práva (Duke Journal of International and Comparative Law) od autora M. Cherif Bassiouni, kde je explicitně uvedeno, že obdobná formulace, jaká je obsažena i v českém právním řádu, tj. "dokud pravomocným odsuzujícím výrokem soudu není vina stanovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen" ("No person criminally accused of violating the law shall be considered guilty unless i tis so determined by a court."), není vyjádřením presumpce neviny a poskytuje tak nižší úroveň ochrany. Lze velice úsměvně podotknout, že jako příklad země s ústavou, v níž je uvedené znění vyjádřeno, je autorem práce uvedena Etiopie, tedy jednoznačně "demokratická země z Afriky". Opět je na místě se dotknout pojmů, jež s uvedeným problémem souvisí. Jedná se o sousloví "zákonným způsobem". Toto sousloví se sice v trestním řádu objevuje, např. v ustanovení § 2 odst.1, ale nikde ovšem není vztaženo k "prokázání viny".

A bude hůř.

Pro pochopení souvislostí je nezbytné ocitovat celé znění nejšílenějšího ustanovení trestního řádu, a tím je ustanovení § 2 odst.5, kdy prosím každého čtenáře, aby si všiml, jaké pojmy přesně definují orgány a jejich činnost: "Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí."

Opět mohu připomenout, že moudří už vědí. Oč se jedná?

Toto ustanovení ukládá souhrnné povinnosti "orgánům činným v trestním řízení", a to bez
ROZLIŠENÍ, zda jde o orgány moci výkonné, či orgány moci soudní. Poslední věta tohoto ustanovení však zbavuje státního zástupce absolutní důkazní povinnosti a ukazuje, že soudní řízení NENÍ KONTRADIKTORNÍ, když soud neposuzuje spor dvou stran, ale ukládá mu povinnost "doplnit dokazování". Důsledkem tedy je, že toto ustanovení vede k tomu, že české soudy, které tvoří, společně s obžalobou, orgány činné v trestním řízení, mají uloženou povinnost suplovat procesní povinnosti státního zástupce, neboť ustanovení § 2 odst. 5 používá slovo "dokazovat", případně "dokazování", POUZE ve vazbě na "dokazování viny obžalovaného". V demokratickém právním státě je však nepřípustné jakékoliv zasahování soudu do povinností procesních stran. Naopak, lze se opřít o ZÁSADY, takové, jako: "ne eat iudex ultra petita partium" ("nechť soudce nejde nad požadavky stran"), či "affirmanti incumbit probatio" ("tomu, kdo něco tvrdí, přísluší, aby to prokázal").

Je tedy nesporné, že požadavek poslední věty ustanovení § 2 odst.5 trestního řádu je
NEPŘÍPUSTNÝ, a jedná se o systémovou DEVIACI právního řádu, jež byla rozvedena v roce 2001 ad absurdum. Zde je tedy se dotknout Důvodové zprávy k novele trestního řádu č. 265/2001 Sb., kterou velmi hrdě do poslední chvíle obhajoval její "tvůrce" bývalý Ministr spravedlnosti pan Bureš, následně soudce Vrchního soudu v Praze, když končil na postu soudce. Copak je tedy v tomto textu uvedeno? (Ať všichni vidí, co je zač tato figura).

V úvodním odstavci je uvedeno:

"Postup orgánů činných v trestním řízení při odhalování, stíhání a trestání trestných činů je upraven v zákonu č. 141/1961 Sb., trestního řádu“. Svojí koncepcí i vymezením úlohy jednotlivých orgánů trestního řízení (tj. policie, včetně vyšetřovatelů, státního zástupce, soudu) zakotvuje typické INKVIZIČNÍ řízení, pro které je charakteristické, že orgán, který vede v určitém stádiu řízení, má zároveň výlučnou povinnost obstarávat a provádět důkazy potřebné k objasnění věci a na základě nich rozhoduje. Obviněnému se garantuje právo na obhajobu s tím, že závisí na jeho úvaze, jak je využije. Nepředpokládá se ovšem, že obhajoba by sama vedla důkazní řízení, tím spíše že by obstarávala důkazy (až na výjimky uvedené v § 89 odst.2 větě druhé a § 215 odst.2 trestního řádu). Role státního zástupce jako veřejného žalobce se uplatňuje až v řízení před soudem - I ZDE VŠAK JEHO PŘÍPADNÁ PASIVITA NEZBAVUJE SOUD(?) POVINNOSTI V ROZSAHU STANOVENÉM ZÁKONEM OBJASNIT SKUTKOVÝ STAV VĚCI A ROZHODNOUT. Před podáním obžaloby role státního zástupce spočívá především v garantování zákonnosti postupu policejních složek."

Úvod Důvodové zprávy, jako víno.

Dále, však, přímo k ustanovení § 2 odst.5 trestního řádu, se uvádí následující:

"Soud pak především projednávání obžaloby v hlavním líčení řídí tak, aby trestní řízení, včetně
činnosti stran, probíhalo v souladu se zákonem, přičemž do dokazování při dostatečné aktivitě stran zasahuje zásadně jen v tom rozsahu, aby řízení vedlo ke správnému a spravedlivému rozhodnutí. Z TĚCHTO HLEDISEK MU VŠAK ZÁKON UKLÁDÁ POVINNOST, ABY V ROZSAHU POTŘEBNÉM PRO SVÉ ROZHODNUTÍ DOKAZOVÁNÍ DOPLNIL, pokud strany neprovedou úplné dokazování, aby soud mohl ve věci spravedlivě rozhodnout."

Velmi jednoduše. Takovéto zákonné vymezení nevyhovuje požadavkům Úmluvy, jak byly precizovány v následujících Rozsudcích ESLP ve Štrasburku, zejména pokud jde o standardy "presumpce neviny":

-ve věci Salabiaku v. Francie ze dne 7.10.1988: "Každý právní systém zná skutkové nebo právní presumpce. Úmluva tomu samozřejmě zásadně nebrání, ale v trestní oblasti zavazuje Smluvní státy nepřekročit v tomto směru určitou mez. Jestliže by se Článek 6 odst.2 omezoval na záruku, kterou musí respektovat soudci během soudního řízení, jeho požadavky by se prakticky ve značné míře překrývaly s povinností nestrannosti vyplývající z odst.1. Zejména by však zákonodárce mohl podle své libovůle zbavit soudce možnosti úvahy a presumpci neviny jejího obsahu, kdyby slova 'prokázána zákonným způsobem' znamenala nepodmíněný odkaz na vnitrostátní právo. Takový výsledek by nebyl v souladu s cílem a účelem Článku 6." (Pham Hoang v. Francie, č.13191/87, Rozsudek ze dne 25.9.1992, § 33 a násl.)

Komentář: V České republice je realita taková, že ustanovení § 2 odst.1 trestního řádu obsahuje nepodmíněný odkaz na vnitrostátní právo. Ustanovení, která mají zakotvovat presumpci neviny (tedy ustanovení § 2 odst.2 trestního řádu a Článek 40 odst.2 LZPS), neobsahují garanci, že vina musí být "prokázána zákonným způsobem", vůbec.

- ve věci Salabiaku v. Francie ze dne 7.10.1988: "Princip presumpce neviny předpokládá, že je na státním zástupci, aby prokázal, že obžalovaný je pachatelem trestného činu."

- ve věci Barberá, Messequé a Jabardo v. Španělsko ze dne 6.12.1988: "Důkazní břemeno leží na obžalobě a pochybnost prospívá obviněnému."

Komentář: V České republice je realita bohužel taková, že důkazní břemeno neleží pouze na
obžalobě. Výše opakovaně zmiňované ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu nerozlišuje "soud" a "procesní strany", ale mluví o "orgánech činných v trestním řízení".

Z toho vyplývá, že neexistuje žádné "řízení PŘED soudem", když soud "má povinnost dokazovat". Z hlediska požadavků Úmluvy je evidentní, že česká právní úprava a garance "presumpce neviny", nevyhovuje těmto požadavkům, kdy se jedná o natolik absurdní věc, že není vůbec jasné, co tímto krokem zákonodárce sledoval. Jako perličku lze již jen uvést, že ani v Důvodové zprávě k zákonu z roku 1990, kterým se přijala do českého právního řádu LZPS, nijak nevysvětluje, proč tehdejší autoři Ústavy vzali definici presumpce neviny z totalitního trestního řádu, namísto toho, aby promítli do LZPS text, jež je součástí Článku 6 odst.2 Úmluvy. Nicméně, nelze ani ignorovat skutečnost, že čeští ústavní soudci si tohoto problému jsou vědomi, neboť se s ním pokusili vypořádat, avšak velice nešťastným způsobem, a to v nálezu ÚS ze dne 1.4.2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, který je ovšem, při pečlivém zkoumání vnitřně rozporný. Ústavní soud nejprve v bodě 52. uvádí, že se ve své rozhodovací činnosti týkající se presumpce neviny často opírá o judikaturu ESLP. Doslovně uvádí: "Evropský soud pro lidská práva vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obžalovaného (Lavents v. Lotyšsko, č. 58442/00, § 125; Melich a Beck v. Česká republika, rozsudek, 24.7.2008, č. 35450/04, § 49; Barberá, Messequé a Jabardo v. Španělsko, rozsudek Pléna, 6.12.1988, č. 10590/83, § 77)."

Avšak již o dva odstavce níže, v bodu 54. uvádí, že: "Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to nakonec obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov.§ 2 odst. 5 in fine trestního řádu)."

Nelze jinak než velice tvrdě kontrovat tomuto nesmyslu, kterým, dle mého názoru, samotný Ústavní soud oblbuje celý národ. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že na prostoru několika málo řádek si Ústavní soud odporuje. Nejprve, s ohledem na judikaturu ESLP ve Štrasburku uzná, že "důkazní břemeno je na obžalobě", aby o pár řádek níže uvedl, že "odpovědnost za náležité objasnění věci má obecný soud" (?). Nemá se věc však tak, že když obžaloba "nepředloží důkazy o vině", že by soud, aniž by cokoliv dál zjišťoval, "měl automaticky zprošťovat takto 'obžalovaného' jedince" (?!). Je totiž zcela nepřípustné, aby "soud SUPLOVAL činnost strany obžaloby". Tak a je na místě uvést závěrečnou myšlenku, která je pro mnohé politiky zcela nepřijatelná, a pro české soudce zcela nepředstavitelná.

Existuje totiž zcela legitimní a konformní řešení celého problému, kdy toto řešení nabízí řádně
ratifikovaná Lisabonská Smlouva.

Už slyším ty výkřiky do tmy...

Ale podstata je daleko jednodušší, než by se mohlo zdát na první pohled. Na území Evropy působí dva vysoké soudní orgány, kterými jsou jednak Evropský soudní dvůr v Lucemburku a Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Oba tyto soudy fungují na principu precedentu, tedy podle schématu Common Law, kdy platí, že "soud tvoří právo". Lisabonská Smlouva velice elegantně vyřešila otázku potenciální konkurence těchto dvou soudů, a to v Článku 6 odst.3 Smlouvy o EU, kterým byla "Úmluva, jako celek, tedy včetně veškerých Rozsudků ESLP ve Štrasburku, inkorporována do primárního práva EU, v podobě 'obecných zásad práva Unie'".

A teď to tedy přijde, soudruzi.

Nedílnou součástí Lisabonské Smlouvy je i Prohlášení č. 17, ve kterém je, v judikatorní podobě, tedy v podobě okamžité procesní použitelnosti ze strany každého soudce v 'horní-dolní', kodifikován PRINCIP ABSOLUTNÍ PŘEDNOSTI PRÁVA EU. Jinými slovy, každý český soudce má povinnost nejen právo znát, ale toto právo i aplikovat ("iuranovit curia"). V důsledku tohoto pak není možné aplikovat presumpci neviny tak, jak se odráží v českém trestním řádu, a v české LZPS, ale má být aplikována dle kritérií a standardů práva Úmluvy, resp. práva Unie. Celá tato úvaha však ilustruje jeden "velmi nepříjemný a veliký problém". Všichni, kdo kdy prošli trestním systémem, ať již byli odsouzeni, či zproštěni, byli souzeni v systému trestního řízení, který "je od okamžiku existence samostatné České republiky v rozporu s Úmluvou, tedy mezinárodním právem, a to, ať již něco opravdu udělali, nebo se stali 'oběťmi' objektivně existující justiční zvůle".

Když už jsem se pustil do této problematiky, v mnoha případech dotýkající se skutečných pachatelů zla, je na místě navrhnout i, když už ne jednoznačné, tak alespoň "napovídající" řešení, aby už konečně započala v České republice skutečná "Vláda práva", tedy, aby se již mohlo "začít mluvit o 'právním státě'", kterým Česká republika prostě není. Inspiraci nacházím v analogickém procesu, jako je "PROJECT INNOCENCE", který má v USA svoji jasnou procesní strukturu, a na základě kterého jen v USA bylo propuštěno z cel smrti okolo 150, možná více, nevinných lidí.

Jde o toto.

V trestním řádu existuje relikvie zvaná "stížnost pro porušení zákona", která je falešně vydávána jako "prostředek nápravy". Bohužel, nejedná se o "prostředek nápravy", neboť jde o nástroj, který je nevymahatelný. Navíc, bytostně nesouhlasím s čímkoliv, co může mít korupční potenciál, když "ministr stížnost pro porušení zákona podat MŮŽE". Proto se můj návrh opírá o možnost zavedení "ČISTÉHO REVIZNÍHO ŘÍZENÍ", které by pokrývalo pojem "podstatná vada v předchozím řízení", jež je uveden v Článku 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a představuje tak "TŘETÍ DŮVOD" pro povolení obnovy řízení, který však české právo taky vůbec nezná.

Pojďme zahájit skutečnou diskuzi, nikoliv o ZMĚNĚ právního systému, ale diskuzi o NÁPRAVĚ KŘIVD POSLEDNÍCH 30 LET České republiky.

Albert Žirovnický, Praha, 9.9.2020

https://albert-zirovnicky.webnode.cz/l/nejvetsi-pokrytectvi-ceske-republiky-absence-kodifikace-presumpce-neviny/

P.S.

V rozhodnutí ze dne 25.června 2020 konstatoval ESLP ve Štrasburku, že česká justice je „disfunkční“ a porušuje vnitrostátní právo na „ostří nože“. Autorem stížnosti byl Albert Žirovnický. Byl ve vězení 17 let za trestný čin, který mu nebyl prokázán.

Na „tvorbě“ socialistické ústavy se významně podílel Zdeněk Jičínský. Po listopadu 89 byla ČSSD a ODS proti zřízení Senátu. Jičínský psal takřka obden články proti zřízení druhé komory parlamentu jako ústavní pojistky.

Země, kde neexistuje nezávislá justice a média, nemůže očekávat demokracii, pouze její imitaci, kdy „vše je v zemi jen jako“, jak výstižně konstatovala  jedna právnička.

 

Jan Šinágl, 16.9.2020

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.67 (6 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)