S mládeží pracuji už přes 50 let, i proto mne rozhovor s Ondřejem Kaniou zaujal (LN LN Školy v USA vynikají v extrémech, 1.12.2020).
Vystudoval zdarma v USA (v 15 letech obeslal emailem 500 škol. Jen jedna nabídla stipendium pokrývající 100% nákladů). Po návratu založil čtyři školy amerického typu v ČR.
LN: Mně se zdá, že standardizací je teď posedlý celý svět. V Americe se netestuje?
Tam je to trochu jinak a my to na našich školách máme podobně. Například tam neexistuje závěrečná maturitní zkouška. Průběžně sbíráte kredity, a jakmile je nasbíráte, máte automaticky střední vzdělání. Znalosti se tam měří tak, že jednou za rok proběhnou srovnávací testy. Ale na ty se studenti nepřipravují. Cílem je zjistit, co reálně vědí.
* * *
Byl jsem v roce 1987 na několika školách v Clevelandu. Žádné přeháněné „biflování“ vzorečků a dat, zato o to více diskuse a zvědavosti dětí. Není divu, že jsou americké děti mnohem samostatnější, sebevědomější, nebojí se samostatně jednat, myslet, rozhodovat, živě diskutovat, hájit svůj názor i akceptovat jiný, nést odpovědnost za své chování. „Produktem“ školy je potom svobodný člověk s potřebnými základy a vědomostmi, který nepotřebuje pomoc společnosti, najde si v ní místo sám. O to více jí i sobě prospívá. Je jen dobře, že se zkostnatělý výchovný a vzdělávací systém v našem školství začíná měnit. Bez radikální změny školského a vzdělávacího systému nezvládneme výzvy budoucnosti.
Jan Šinágl, 13.12.2020
* * *
Čtvrťáci se zlepšili v testech. A zároveň ukázali, kde je problém českého školství
… Problém českého školství totiž leží na druhém stupni. Ti nejlepší žáci neexcelují a ti nejslabší nedosáhnou ani na podprůměr. … Pokud ale poodstoupíme o krok dozadu a podíváme se na čísla znovu, lze také říct, že se čeští žáci pouze dostali zpět na úroveň svých vrstevníků z roku 1995. … Oproti TIMSS se v testování PISA Česko od roku 2006 postupně propadá. Od naprostého průměru zemí OECD a EU nás v roce 2018 uchránilo jen to, že se zaprvé i řada dalších zemí zhoršila, a zadruhé, že obě společenství rozšířily nové státy, jejichž školství mělo daleko horší startovací pozici než to české.
Proč nám uteklo Estonsko a Polsko?
Zajímavé je z tohoto pohledu srovnání s dvěma Česku historicky i geograficky blízkými zeměmi, které vstoupily do EU ve stejném roce – Estonskem a Polskem. V matematice byli estonští studenti v roce 2006 jen o málo lepší než čeští, o 12 let později ale už nesrovnatelně – o 24 bodů. Polsko pak těsně po vstupu do unie za Českem výrazně zaostávalo, v roce 2018 nás ale porazilo na hlavu v matematické, přírodovědné i čtenářské gramotnosti. Je také třeba dodat, že testování PISA je daleko více aplikované než TIMSS. Čeští žáci tedy dosahují třeba i dostatečných znalostí, ale už je nemusejí umět použít v praxi.
„Pro srovnání – nejlepší vzdělávací systémy mají o polovinu žáků více mezi nejlepšími a čtyřikrát méně těch nejslabších. Znamená to, že se školám v těchto vzdělávacích systémech daří maximálně využívat potenciál žáků a jejich předpoklady a dosahovat s nimi jejich individuálního maxima,“ vysvětlil při prezentaci výsledků TIMSS 2019 ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal.
Máme problematicky nastavenou hranici všeobecného vzdělávání, kterým všichni procházejí, neumíme rozvíjet většinu žáků, a ztrácí se tak jejich motivace,
Polsko změnilo svůj vzdělávací systém a zavedlo v podstatě formu nižší a vyšší střední školy, které daleko více propojili. V mezinárodním srovnání jim to vygenerovalo velmi rychle dobré výsledky.
Už žáci čtvrtých tříd v Česku chodí do školy nejméně rádi z celé Evropské unie. Na druhém stupni se vztah ke škole ještě zhorší, ale co je horší, padá především u žáků se slabšími výsledky a rodiči s nižším vzděláním. Právě tyto žáky mají přitom ředitelé a učitelé za úkol vytáhnout alespoň do průměru nehledě na jejich domácí prostředí. Může to být spojené i s tím, že české školy si už na prvním stupni zakládají velmi málo na úspěchu pro každého žáka.
To ale může být také jen důsledkem samotné podstaty druhého stupně základních škol. Je to jednoduše řečeno jen přestupní stanice. Někteří žáci ji minou v rychlíku směr víceleté gymnázium. Další na ni sice vystoupí, ale jen proto, aby je zdejší výpravčí připravili na přijímací zkoušky. No a ti ostatní si jen sednou na lavičku a čekají, až je v deváté třídě vyzvedne některý učební obor.
U nás ale máme tendenci myslet jednostranně, buď je žák inteligentní, nebo jde k ponku.
Žáci na gymnáziích se zlepšují ne kvůli tomu, že by se toho více naučili, ale protože mají podporu rodiny a jsou ve společnosti žáků se stejným zázemím. Děti, které na víceleté gymnázium neodejdou, ale ztrácí motivaci i sebedůvěru a dosahují pak horších výsledků, ačkoliv nemají výrazně nižší studijní předpoklady než jejich vrstevníci z „lepších“ rodin.
Původně byla navíc víceletá gymnázia určena pro 5 až 10 procent těch nejlepších žáků, nyní je ale navštěvuje v některých místech až čtvrtina dětí, například v Praze.
Žádnou velkou reformu českého vzdělávání ale Strategie 2030+ nepředstavuje a nelze ani říct, jestli by případně nenapáchala více škody než užitku, stačí si vzpomenout na státní maturitu, jednotné přijímací zkoušky, nápady s cut-off skóre a další více či méně podařené experimenty z posledních let. Strategie 2030+ má v úmyslu změnit především narativ českého školství a stavět na tom dobrém, co na školách funguje. Jestli se ale prostředí českých škol nepodaří změnit, za dalších deset let se můžeme divit, kam se až lze nejen v mezinárodním srovnání propadnout.
* * *
Read more...