Jelikož, jak vysvětleno minule, právo v této zemi – snad dočasně – není, je vhodná doba na články rekapitulační a reminiscenční. Začněme tím, co podle našeho subjektivního pohledu česká justice za posledních cca 20 let, kdy její výstupy blíže a nikoli jen striktně laicky sledujeme, nejvíce zorala, pohnojila a, žel, nesklidila, neboť plody jejích neúspěchů sklízíme my, poddaný lid.
Výběr i pořadí jsou rovněž zcela subjektivní, a budeme rádi, když v komentářích náš bottomlist vhodnými dalšími příklady rozhojníte.
Protože jde o žebříček záporný, přiřadili jsme každé položce záporné číslo: čím závažnější affaira, tím nižší pořadí.
−1. Kárné stíhání soudců Kydalky a Zbránka. Co bohovi, to nikoli volovi, poznali posledně řečení, soudce Městského soudu v Praze Kamil Kydalka a liberecký Miloš Zbránek. Komentovat politické dění a zasahovat do něj smějí jen vyvolení, jako například Pavel Rychetský nebo Josef Baxa, ostatní, najmě nemají-li vzorně prorežimní postoje, nechť laskavě loyalně drží úhel a ústa.
−2. Insolvenční mafie soudce Berky. Za úspěch této ságy lze označit snad jenom to, že se obvinění pravomocného rozsudku dožili.
−3. Mostecká uhelná. Právní jednání může být komisivní a omisivní (případně konkludentní), učí nás základy theorie práva. Tato nominace je za úspěch výsostně omisivní, za to, že české zločince musel místo českého odsoudit švýcarský soud v Bellinzoně.
−4. Vykostění informačního zákona. Lidé by měli vědět co nejméně, proto je třeba s pozůstatkem 90. let, zákonem o svobodném přístupu k informacím, rázně zatočit. Příkladně provedli Aleš Gerloch a Jan Musil.
−5. Fraška kolem knih Adama B. Bartoše. Povolná soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Pavla Hájková dostala politické zadání, a splnila ho tak, že pomyšlení na to ji bude, jak pevně věříme, pronásledovat ještě na smrtelném lůžku: s knihami, za jejichž antisemitský obsah byl Bartoš odsouzen, se vůbec neseznámila, stačilo jí, že je za závadové označil policejní komisař. Na většinu z nich přitom ani nebyl potřeba znalec, to by proces jen zdržovalo. Soudci všech vyšších soudů věděli, že na stole mají exemplární politický proces, ale báli se mocných a proto raději mlčeli. Tak to dopadá, když soudce zatouží po karierním růstu.
−6. Kárné stíhání soudkyně Králové. Z opačného konce spektra soudcovské pružnosti a úslužnosti: nelíbí-li se soudce mocným a soudí podle svého nejlepšího přesvědčení, dopadne to s ním špatně, bez ohledu na to, že později dostane od jiných soudů zcela nebo ve značné míře zapravdu. Obrovská a trvalá ostuda kárného senátu Nejvyššího správního soudu.
−7. Plzeňská práva. Vyšetřování ani nezačalo, zapomeňte: až na nepatrné výjimky platí všechny koupené tituly dál, viníci odešli z akademické sfery do advokacie, případně se přesunuli obohatit svými schopnostmi universitní život do Olomouce nebo do Brna. Že nebyl před soud postaven ani Milan Kindl, hlavní strůjce korupční affairy, je důkazem, že plzeňský model universitního vzdělávání všem vyhovoval, jen byl snad příliš okatý.
−8. Rozpuštění Dělnické strany. Ačkoli muselo být každému jasné, že předsedou této strany je nekňuba, který by to ve sněmovně dotáhl nejvýš k mycímu pultu v kantýně, přesto bylo třeba poddaným ukázat, že protisystémovou oposici tu nestrpíme. Hlavní viníci: Jan Passer, Vojtěch Šimíček a Zdeněk Kühn.
−9. Boj s lichvou a justiční podpora exekuční mafii. Kdo má peníze, může cokoliv. Parlament si koupí stejně snadno jako soudy. Výsledkem je současný stav, kdy soudy zavírají oči před lichevními podmínkami úvěrových smluv velkých společností a posílají na jejich oběti exekutory, kteří zásluhou špatných zákonů dokáží udělat ze stokorunového dluhu dvacet tisíc, přičemž s přispěním unikátního právního vynálezu jménem fikce náhradního doručení se o tom oběť často dozví, až když zjistí, že veškerý její majetek zabral exekutor. A řešení je v nedohlednu: místo, aby se šlo ke kořenu problému, řeší se marginálie typu dětských dlužníků.
−10. Causa nezdaněných kabelek Jany Nečasové. Kdosi se rozhodl dát za vyučenou navenek vzpurnému, ale fakticky submisivnímu předsedovi Občanské demokratické strany Petru Nečasovi, a tak se spojil s těmi, kterých se život v demokracii zajídal. Výsledkem je posun země o 2000 km na východ a předání veškeré moci bezskrupulosnímu oligarchovi Andreji Babišovi. Nástroje této akce, Ivo Ištvan a Robert Šlachta, nebyli potrestáni a čekají v pohotovostním stavu na další příležitost, kdy jejich naivity a hlouposti bude možné zneužít.
−11. Amnestie Václava Klause. Soudy, zejména ten Ústavní, měly jedinečnou příležitost vzepřít se mocenské zvůli a amnestii zrušit, ale nevyužily jí a vinou své pohodlnosti posunuly autoritu státu a jeho vnímání jako garanta spravedlnosti zase o něco níž. Autor hanebné amnestie, Zdeněk Koudelka, nebyl jmenován ústavním soudcem, ale to je náplast na tuto zející ránu pohříchu jen symbolická.
−12. Oškubání knížete Kinského. To je podle nás to vůbec nejhorší, co se za posledních dvacet let v této zemi stalo, a možná netoliko v resortu justice: ač byly v případě Františka Oldřicha knížete Kinského Benešovy dekrety, samy o sobě právní instrument v civilisované zemi nemyslitelný, ostentativně a flagrantně porušeny, vůbec to nebránilo poválečnou komunistickou loupež posvětit. Konala se k tomu zvláštní porada, jak spravedlivě rozhodující okresní soudy přimět k poslušnosti ještě předtím, než se věci ujmou prověření soudruzi na stolicích nejvyšších. Schůzky se účastnili mj. Pavel Rychetský a Pavel Kučera, dnes již nežijící místopředseda Nejvyššího soudu a vtělení toho nejodpornějšího, co česká justice této zemi kdy nabídla, skutečný Urválek postkomunistické éry a autor výroku, že je-li ve hře politický zájem, musí nezávislost justice ustoupit. Výsledek akce Kinský: Benešovy dekrety zůstávají nejen součástí, ale jsou úhelným kamenem právního (i politického) řádu České republiky.
https://paragraphos.pecina.cz/all/uvahy-a-komentare/bottom-twelve-ceske-justice
Read more...