Zašel jsem do hospody na fotbal. Do konce zápasu chybělo 30 minut a do zavření hospody 15 minut. Jeden štamgast zašel k hodinám a posunul ručičku na hodinách o 15 minut zpátky za bouřlivých ovací ostatních štamgastů. Co následovalo, bylo hodno pořadu na Silvestra.
Salvy smíchu a klasický hospodský humor: To je čas podle Koperníka – Co blbněš, jak to můžeš vědět, když jsi před 500 lety nežil? – Jaký kominík?
V 19:55 hod odchází zaměstnanec MÚ: Kam jdeš? – No jo, nechce přijít o práci – Jo, jde sepisovat kdo tu všechno je – URNA už je na náměstí seřazená. Opět salvy smíchu. Královsky jsme se všichni bavili.
Byl jsem rozhodnut setrvat co nejdéle. Do 20:00 hod. odešli většinou mlčky, nenápadně, všichni štamgasti, až na mne a dva nejmladší hosty, mladíky. Odešli ve 20:05 hod. Zůstal jsem sám s hospodskou. Krátce na to vypnula televizi a společně jsme odešli.
Přes všechny hospodské řeči bylo cítit rychle narůstající strach s blížící se osmou hodinou – oficiálním zákazem pobytu v hospodách. Hovor utichal a postupně „po anglicku“ odcházeli jeden po druhém. Největší „hrdina“, ten co posunul ručičku hodin, odešel jako první. Už tak hrdinsky nevypadal. Bylo vidět, že má strach. Humor už prohrál souboj se strachem. Ne nadarmo se říká, že smích je vyšší stupeň inteligence a humor druhem odvahy.
Uvědomil jsem si rys české povahy – mnoho řečí, ale když přijde na osobní odvahu, projevit jí i činem se všemi riziky, podlehne nakonec strachu, když se blíží možné nebezpečí a poslušně poslechne. „Stateční“ jsme, jen když žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. I proto naše armáda za celých 100 let nikdy nebojovala, ani nemohla, nikdo nezavelel…
Hospodská mi cestou domů řekla: „Všichni nadávají na Babiše, ale volí ho. Raději se s nimi o něm nebavím.“
Hospodští byli odjakživa moudří, žijí přímo „u pramene“, mají pozorovací talent a říkají často jednoduše velké pravdy aniž tuší – o nás.
Jan Šinágl, 15.12.2020
Read more...