„Lehkoť dobrým vladařem je býti - třeba lidem nic nedal - rádi budou jeho jméno ctíti za to, že jim nic nevzal.“
Karel Havlíček – Borovský.
***
… Porovnejme stav země i jejích obyvatel v roce osmnáctém s tím, v němž se nachází nyní: politický systém v rozkladu, prokorumpovanost kam oko pohlédne, veřejná moc přesouvající se zvolna, leč nezadržitelně z rukou volených zástupců k nevoleným šíbrům, třetina obyvatelstva ve vyhnanství, další desetitisíce v emigraci, rozsáhlé plochy někdejších Sudet dosud se nevzpamatovavší z pohromy roku 1945 a bůhví, vzpamatují‐li se kdy vůbec, skepse, nevíra, pocit bezmoci… Sta let nezdařeného experimentu je dost. Nikoli krásné sny, ale výsledky platí. A je málo tragičtějších chyb, jichž se může dopustit jedinec i národ, než nepřiznat si selhání.
***
Do přímé volby prezidenta Republiky české zbývá ještě nějaký čas a kdoví, jak to s nimi vůbec dopadne; zatím však stojí v čele všech průzkumů jako neotřesitelný miláček lidu pan Jan Fischer. Mohli bychom se tázat, co tak znamenitého ten muž předvedl, což by ovšem byla špatně položená otázka. Někdejší úřednický premiér pan Fischer nepředvedl dohromady nic, čímž právě se v očích lidu kvalifikoval co nejvhodnější nápadník stolce prezidentského. Věru, lehkoť prezidentským kandidátem býti, třeba se ničím zvlášť nevyznamenal, rádi budou lidé jeho jméno ctíti za to, že nic vysloveně nezvoral. Jaký´s to byl věštec, Karle Havlíčku!
Jinak má přímá volba aspoň tu přednost, že je s ní veseleji. Dokud měly monopol na jmenování kandidáta partaje, byl výběr ze dvou nebo ze tří, což bylo nudné; nyní však se jich hlásí celé hejno, z partají i mimo ně, a co chvílí přibývají další. Už vystoupiv z manažerského zástění ohlásil svou účast pan Dlouhý, už i podkomoří Jakl se dal slyšet, že by tedy udělal národu tu milost a vzal na sebe tíži úřadu prezidentského, a ani to nemusí být všeho zájmu konec, jistě je dost dalších, kteří by byli hotovi k oběti pro vlast, jen jim vrozená skromnost zatím nedovolila se vyjádřit. Docela se těším na den volby, může s ní být legrace jako na fotbale. Pouze předpoklad, že přímá volba vynese do hodnosti nejvyšší osobu státnicky moudrou, důstojného reprezentanta v zahraničí a nestranného usměrňovatele politiky domácí, se projevil býti iluzorním. Ne, unáhlil jsem se, výběr není velký, jen zájemců je spousta, což je rozdíl.
Zkusme provést inventuru a vizme. Kdybych mohl hodit na váhu svůj hlas, jako že co příslušník zrádné emigrace nemohu, udělil bych jej pánu ze Schwarzenbergu a na Orlíce. V celé sbírce figur a figurek, deroucích se jedna přes druhou na hrad pražský, on jediný skýtá záruku, že by se zhostil role hlavy státu s… ne, s úspěchem asi ne, ten není za daného stavu věcí snad ani myslitelný, ale aspoň důstojně, bez ostud a skandálů. Světa znalý a světu uvyklý nepůsobil by v zahraničním styku jako vyjevenec se slámou za ušima; rovněž pero k podpisu mezistátních dohod by nebylo nutno před ním uvazovat na řetízek. Je správcem rozsáhlého rodového majetku v tu‐ i cizozemsku; i lze doufat, že by ve svém úřadu neviděl odrazový můstek k rychlému zbohatnutí jako ten, kdo se právě vyzul z proletářských bot. A co hlavního, jsa údem starého a významného šlechtického rodu pojímal by svůj úřad jako nadosobní závazek nikoli tomu či onomu politickému směru, nikoli zájmům a hašteření tohoto pomíjivého času, nýbrž zemím Koruny české v jejich tisícileté kontinuitě, kterýžto vztah se proletarizací posledního století z politiky vytratil a bylo by naléhavě třeba jej znovu nalézt. Jenže to všechno bude panu Schwarzenbergovi nejspíš málo platné, jelikož vstupuje do soutěže o hradčanský stolec jako zástupce jedné z partají; a kdyby dnes sám archanděl Gabriel, se do řečené soutěže hlásil obtížen Kainovým znamením partajníka, voličský lid ho s posměchem a pohrdáním smete.
… Dosud favorizovanému kandidátu Janu Fischerovi se poslední dobou mocně tlačí na záda Miloš Zeman… nu, mínil bych, že jednoho prognostika bylo na hradě pražském dost. Řečeno parafrází na trojského kněze Laoko‐ona, nevěřím nikomu, na kom lpí odium Prognostického ústavu, i kdyby se mu ústa vtipnými bonmoty jen tak nadouvala. Těší se dobrý lid český, že když nic jiného, byla by s jezevcem z Vysočiny aspoň sranda; obávám se však, že by milému lidu záhy zmrzl pobavený úsměv na rtech, a ne‐li celému, pak přinejmenším té části, která nestojí o přimknutí k slovanskému dubisku, jak k tomu nepřehlédnutelně směřují absolventi oné dodnes záhadné líhně talentů. Projevil se pan Miloš Zeman jako muž arci schopný, bohužel všeho schopný; i nečekal bych na další důkazy jeho schopnosti, být českým voličem.
Totéž, byť v nižší míře, se týče dalšího ptáčete z téhož hnízda, pana Vladimíra Dlouhého; také on výborně ovládá umění říkat lidem, co chtějí slyšet, neklamná to předzvěst průšvihu. Ti ostatní… ptáci šediví, navzájem zaměnitelní, nevoní, nesmrdí, řekl by pan Načeradec, kdybys do telefoního seznamu prst namátkou strčil, nikoho příliš jiného nenahmátneš.
… Současný držitel titulu prezidentského měl svým způsobem štěstí; naschválů a ostud nadělal sice dost, postaven však do relativně stabilní doby neměl příležitost provést něco opravdu fatálního. Časy však přituhují a nelze vyloučit, že dějiny chystají na vítěze prezidentské volby zkoušku, jaké byl vystaven onen v ústavu vepsaný státník, byť i jiného druhu.
… Laurence Steinhardt, velvyslanec USA za dnů Vítězného února, ho ohodnotil takto: „Ve velkých krizích se Beneš projevil jako malý člověk“. Neboť co jiného lze čekat od osoby vysoké inteligence, již však rozplýtvává v obdivných tancích kolem vlastní modly.
… Je podobno pravdě, že než doběhne další prezidentské pětiletí, poklesne reputace stavu politického v národě českém, už takhle horší než bídná, k samému dnu. S ní i reputace onoho pána, jehož posláním je pronášet o Novém roce mudroslovné projevy a po zbytek roku udělá lépe, když se do ničeho moc neplete. Nebyl bych tudíž překvapen, kdy se otrávený lid začal ptát… k čemu vůbec potřebujeme prezidenta, kdyby hrom na koze jezdil? Nešlo by to stejně utahaně i bez něj? Beztak je skutečnou, výkonnou hlavou státu premiér; neobešli bychom se bez této okrasné pentličky? Nu, sám bych řekl. Máme ale na kopečku nad Vltavou ten hrad a byla by škoda, kdyby měly v jeho komnatách už jen šramotit myši a pavouci, nějakého nájemníka by bylo třeba. Osoby respektované, přirozené autority nad partajním hašteřením stojící, v tradici zakotvené, pravomocí nevelkých, ale velké morální síly… ať to povím naplno, osoby královské.
Ti, kdož stále ještě pokládají republiku za cosi pokrokového, zatuchlým monarchiím nadřazeného, se teď do mě mohou pustit, avšak posuďme: V podivuhodné shodě, již jako by nastražila sama Prozřetelnost, připadá přespříští volba hlavy státu na rok 2018. Stoleté výročí vyhlášení Republiky československé, pak česko‐slovenské, pak na šest let žádné, pak československé socialistické, pak znovu česko‐slovenské, v přítomném čase už jen české… věru, obzvláštní stálostí se ten útvar nevyznamenal. A neosvědčil se sám princip republikánský, což po stu letech už lze bez všech omluvných kliček připustit.
Porovnejme stav země i jejích obyvatel v roce osmnáctém s tím, v němž se nachází nyní: politický systém v rozkladu, prokorumpovanost kam oko pohlédne, veřejná moc přesouvající se zvolna, leč nezadržitelně z rukou volených zástupců k nevoleným šíbrům, třetina obyvatelstva ve vyhnanství, další desetitisíce v emigraci, rozsáhlé plochy někdejších Sudet dosud se nevzpamatovavší z pohromy roku 1945 a bůhví, vzpamatují‐li se kdy vůbec, skepse, nevíra, pocit bezmoci… zvi to pokrokem, kdo chceš. Nedomnívám se zajisté, že by obnovení tisícileté tradice koruny svatováclavské v tu ránu vyřešilo všechny zmíněné těžkosti; jsem si však téměř jist, že znovuuvedení krále na opuštěný trůn předků by navrátilo do země úctu. Vědomí vyššího principu, jímž není pouhé naplnění materiálních potřeb, vědomí kontinuity, onoho mystického pouta žijících s generacemi odešlými i dosud nezrozenými, a v delším časovém rozmezí bohdá obnovu morální.
Sta let nezdařeného experimentu je dost. Nikoli krásné sny, ale výsledky platí. A je málo tragičtějších chyb, jichž se může dopustit jedinec i národ, než nepřiznat si selhání.
L. Frýbort, Hannover, 1. července 2012
Monarchistický zpravodaj č.47/2012
***
J.Š. 7.3.2021
Read more...