„Lehkoť dobrým vladařem je býti - třeba lidem nic nedal - rádi budou jeho jméno ctíti za to, že jim nic nevzal.“
Karel Havlíček – Borovský
***
… Zkrátka stát není hračka, vhodná pro nezodpovědné hrátky v rukou nezralých jedinců, což velmi dobře dokumentuje současný osud státu, ovládaný samozvanou mafií, iluzorně volenou demokratickou spodinou. Tedy většinou, která byla protažena tupým školstvím českých republik a nikdy neměla potřebu si nedostatky ve vzdělání doplnit a o odpovědnosti nemá potuchy. Zejména v české a středoevropské historické faktografii. … Asi je na místě připomenout mimořádně výrazný rozvoj průmyslu, obchodu, zemědělství, školství, kultury v Českých zemích za celou dobu panování kdysi nejprve Lucemburků, ale především pak Habsburků, který byl násilně zastaven rozbitím naší velkolepé vlasti ‐ Habsburské monarchie. Kdo se ještě stále domnívá, že to byla doba úpadku, poroby a temna, je ubohý neznalý duševní chudák, kterému už zřejmě není pomoci. Vždyť stačí se jen dívat kolem sebe, na většinou dnes zničenou síť železnic s kdys výstavními nádražími, mosty a viadukty, na nádherná a representativní divadla, nemocnice, kasárna, hotely, banky, lázně...
Z diskuze k reformě volebního systému:
***
Při vší úctě k arcidomu Habsburgskému, je třeba zkusit variantu č. 2, tedy hledat pretendenta na český trůn v řadách české šlechty, a v tomto smyslu to také veřejnosti prezentovat a nabízet. Myslím, že v argumentacích si budeme moci dovolit zpochybňovat pragmatickou sankci, nebo jí naopak retroaktivně využít ve prospěch vymřelých rodů, zejména Přemyslovců a Jagellonců, jejichž potomci po ženské linii se mezi námi bezpochyby vyskytují.
Jan Schellinger emeritní předseda Koruny České.
***
Vážený pane Schelingere,
jakkoli chápu nadšené vize odpůrců legitimistického postoje větší části monarchistů, pramenící zpravidla z neznalosti, z neblahých důsledků naprosté deformace a degradace skutečné české historie nacionalisticky fanatickým blouzněním mnoha generací posledního století, programově obelhávaným stoupenci zvrácené jednonárodní republikové lžidemokracie již od útlého dětství, přec mnohem raději se spolehnu na osvědčenou moudrost našich předků, kteří chápali skutečný význam silného panovníka, zcela respektovaného nejen na poli vnitřní české politiky, ale přinejmenším stejně tak důležité vnější, nebo chcete‐li zahraniční politiky. Proto téměř vždy v české historii padla volba českého krále na příslušníka některého v Evropě významného monarchistického rodu, nikoli na příslušníka české šlechty, byť sebevýznamnější. Taková osoba by totiž nebyla rovnou mezi rovnými a její volba by znamenala degradaci postavení Českého království mezi ostatními Evropskými zeměmi.
Náprava takového úpadku významu českých zemí by měla ovšem dalekosáhlé důsledky a náprava stavu by byla velmi obtížná, pokud vůbec ještě možná. Zkrátka stát není hračka, vhodná pro nezodpovědné hrátky v rukou nezralých jedinců, což velmi dobře dokumentuje současný osud státu, ovládaný samozvanou mafií, iluzorně volenou demokratickou spodinou. Tedy většinou, která byla protažena tupým školstvím českých republik a nikdy neměla potřebu si nedostatky ve vzdělání doplnit a o odpovědnosti nemá potuchy. Zejména v české a středoevropské historické faktografii. Mnohem raději se již tradičně utápěla v důsledně vštípené nacionalistické nenávisti a zlobě vůči všemu nečeskému a nerepublikovému, alespoň podle jejích představ. A tak jsme dnes a denně svědky silně nacionálně podbarvených takovýchto emotivních projevů, namířených ve skutečnosti paradoxně proti vlastním předkům, proti historii vlastních rodin a rodů. Vždyť o nich většinou ani nemají potuchy.
A tak se veřejnost nezabývá téměř vůbec myšlenkou monarchismu, pro ni je to jen jakási abstraktní archaická dávná minulost a vůbec netuší, co by právě jí silná monarchie přinesla, jaké povznesení ve všech sférách života by pro ni mohla znamenat. Asi je na místě připomenout mimořádně výrazný rozvoj průmyslu, obchodu, zemědělství, školství, kultury v Českých zemích za celou dobu panování kdysi nejprve Lucemburků, ale především pak Habsburků, který byl násilně zastaven rozbitím naší velkolepé vlasti ‐ Habsburské monarchie. Kdo se ještě stále domnívá, že to byla doba úpadku, poroby a temna, je ubohý neznalý duševní chudák, kterému už zřejmě není pomoci. Vždyť stačí se jen dívat kolem sebe, na většinou dnes zničenou síť železnic s kdys výstavními nádražími, mosty a viadukty, na nádherná a representativní divadla, nemocnice, kasárna, hotely, banky, lázně...
Téměř vše bylo vybudováno před r. 1918 z peněz nebo za výrazného přispění Rakousko ‐ Uherské monarchie. A tak, alespoň pro mne je vize obnovy Českého království pevně spojena s jedním z nejvýznamnějších evropských panovnických rodů a návrat krále na Český trůn svých slavných předků znamená jediné. Návrat legitimního panovníka z rodu českých králů, návrat Habsburků na Pražský Hrad. A pokud i ostatní bývalé země velkolepé Podunajské monarchie se vrátí ke svému historickému uspořádání, je velká šance že bude opět nastolena pevná rovnováha evropského prostoru, na místo zhoubné snahy evropských demokratů o bezohledné ovládnutí Evropy ať to stojí, co to stojí.
Habsburská monarchie znamená naději záchrany českého státu a českých národů, které stojí před úplným zánikem. A zítra už bude pozdě. To si žel málo kdo dnes uvědomuje. A zítra už bude pozdě.
S pozdravem
Jan Mrzílek VIRIBUS UNITIS
Monarchistický zpravodaj č.47/2012
***
J.Š. 7.3.2021
Read more...